Je to stále to samé, pouze na katastrofálně stále nižší a nižší hladině vkusu, jak Martin C. Putna kolovrátkově píše o Bedřichu Fučíkovi a Vladimíru Binarovi i o členech týmu pro výzkum korespondence Jakuba Demla, který vede Daniela Iwashita. Poslední Putnovu žvavost tohoto druhu otiskl tentokrát literární časopis Host (č. 5/2022, s. 95) jako ukázku z rukopisu autorových pamětí (k předchozímu Putnovu textu srov. text M. Špirita). Jenže sprostá hloupost zůstane sprostou hloupostí, byť by byla sepsána jakkoli květnatě.

Místo aby se vedoucí editor řady Sebraných spisů Jakuba Demla účastnil diskuse, zaujal stanovisko ke kritice (srov. např. příspěvek D. Iwashity) a nějak konsekventně se vyrovnával s prací svých předchůdců nebo badatelů, kteří – odstraněni z vydávání Demlova vlastního beletristického díla – připravují svazky Demlovy korespondence, šíří tam, kde mu k tomu prostoduše dají příležitost, nízkosti, pomluvy a tvrzení, která svědčí jen o jeho nepochopení, co je vlastním úkolem editora.

Hrubosti typu „Binar byl původně jen Fučíkův fámulus“, který se „po Fučíkově smrti vyhrabal po zádech Fučíkových i Demlových do role jakéhosi gurua“, nebo označení „Věrné Binarovy Feny“ jsou jen dokladem, že M. C. Putna buď vedle sebe nedokáže vidět nikoho, koho nemá ve svém opatrovnictví, nebo spíše o jakémsi Putnově chorém tiku.

Je nabíledni, že neexistuje žádný jediný správný způsob, jak Demla vydávat. Chronologicky pořádané sebrané spisy interpretují autorův písemný odkaz prostě jen jinak nežli koncepčně odlišně proponované dílo. Každý z obou edičních konceptů vznikal za různých okolností a reagoval na rozdílné vydavatelské podmínky. Dalo by se čekat, že se s touto banalitou srovná vedoucí editor s větší důstojností. Není-li toho zjevně schopen, bylo by za normálních podmínek na redakci periodika, aby mu hloupě nepomáhala jeho chýry rozprostraňovat.