Archiv autora

Je to stále to samé, pouze na katastrofálně stále nižší a nižší hladině vkusu, jak Martin C. Putna kolovrátkově píše o Bedřichu Fučíkovi a Vladimíru Binarovi i o členech týmu pro výzkum korespondence Jakuba Demla, který vede Daniela Iwashita. Poslední Putnovu žvavost tohoto druhu otiskl tentokrát literární časopis Host (č. 5/2022, s. 95) jako ukázku z rukopisu autorových pamětí (k předchozímu Putnovu textu srov. text M. Špirita). Jenže sprostá hloupost zůstane sprostou hloupostí, byť by byla sepsána jakkoli květnatě. Pokračování textu Putnův chýr

Opět se blížil termín pravidelného příspěvku, usedl jsem proto o víkendu s velkou nadějí k předávání cen Magnesia Litera. Zíral jsem se soucitem ke všem zúčastněným, jak moderátoři tápou, co vlastně v té které oceněné knize je, či jak pan profesor Jiří Srstka zpívá. Prý to ale takto bývá každoročně a nemá cenu se nad tím pozastavovat. Nedávno mi jedna kamarádka alespoň poslala odkazy na několik rozhovorů s bohemistkou, která se převléká za spisovatele 19. století, a tak třeba s knírem namalovaným šminkami popularizuje na sociálních sítích prý literaturu. Dala interview už DVTV, na Žena.cz i Lucii Výborné v Českém rozhlasu. Těžko k tomu něco říct, mě k tomu také už vůbec nic nenapadá. Našel jsem v archivu ale opravdu moc zajímavý materiál, tak o něm alespoň pár řádek. Pokračování textu Nic aktuálního

„[…] se ptám: proč by nebylo možno po spisovatelově smrti upravit text ‚v autorově zájmu‘ ([…] když […] úpravy […] zaznamenány), […] v případě, že […] k tomu […] sám […] nedostal příležitost?“ Takto se po našem očividně blahodárném prokrácení, k němuž jsme autorce také nedali příležitost, ale jež se zde přesně, jak sama požaduje, zaznamenává, ptala Olga Hostovská v závěru svého odborného textu opatřeného titulkem „Kritické“ vydání a jeho úskalí. Její zamyšlení bylo nedávno publikováno v časopise Slovo a smysl (č. 37/2021), zbývá pokusit se na ně odpovědět, když už si redakce časopisu zřejmě myslí, že je pro mezioborová bohemistická studia prospěšné. Pokračování textu Kdo se ptá…

Pod názvem Někam jsem to ukryl a s podtitulem Zápisky 77 vyšla minulý rok edice textu, který sepsal Václav Havel po propuštění z vazby v roce 1977. Publikace vydaná Knihovnou Václava Havla navazuje na nálezy v pozůstalosti Zdeňka Urbánka, z níž postupně jeho vnuk David Dušek vyprostil v roce 2016 nejdřív Havlův diář z roku 1977 (o něm viz poznámku zde) a pak první díl předmětných poznámek, jenž byl publikován samostatně jako faksimile v roce 2017. Po nálezu další části se těchto textů edičně chopil Michael Žantovský. Ten se zde snažil uplatnit mnohé ze svých specializací: ukázal se hlavně jako zvídavý psycholog a obratný publicista, bohužel se ke škodě celé věci neprojevil coby lepší editor. Pokračování textu Jako králíci z klobouku

Jako čtvrtý svazek Spisů Jiřího Weila vychází v těchto dnech v nakladatelství Triáda román Moskva-hranice. Při této příležitosti se Weilův čtenář možná zároveň zeptá, jakže to bude s autorovou prózou Dřevěná lžíce, která s Moskvou-hranicí přinejmenším tematicky úzce souvisí. Díky nedávnému nálezu neznámého pramene to vypadá s chystaným pátým svazkem Spisů docela dobře. Pokračování textu Objevený rukopis Weilova románu Dřevěná lžíce

„Když Bůh byl nejvíc rozkochán, / tu bicykl nám stvořil, / a řek: jdi nyní na ten svět, / by lid se tobě kořil“ – tak veršoval Jindřich Leminger v roce 1889 a podobné horování pro cyklistiku slyšíme co ozvěnu v knize Je to jízda s podtitulem O svobodě na kole – ve městě i v krajině, již uspořádal Ondřej Buddeus (Paseka 2021). Antologii tvoří příspěvky třinácti autorek a autorů (obě pohlaví jsou zde zastoupena téměř proporčně), vycházejících z prostředí literatury, výtvarného umění, antropologie, fotografie, filmu, architektury, módy i molekulární biologie, seřazených genderově korektně, tj. víceméně na přeskáčku. Všichni autoři mají vysokoškolské vzdělání, mnozí z nich i další akademické tituly, nicméně spojuje je také to, že usedají do sedel svých kol a při jízdě zakoušejí každý sám, a přesto tak nějak společně rovnost, volnost a bratrství všech cyklistů. Pokračování textu Nabubřele o cyklistice

V nakladatelství Triáda vyšel v uplynulých dnech výbor z básnické tvorby Vratislava Färbera s názvem Lyrika. Antologie, již sestavil spolu s básníkem Robert Krumphanzl, obsahuje básně z let 1975–1988, tedy z doby, kdy Färber publikoval pouze v samizdatu. Některé kvality Färberovy poezie, jež vychází knižně poprvé, postihnul ve svém posudku z počátku devadesátých let Emil Juliš. Posudek dochovaný v básníkově pozůstalosti uložené v LA PNP, jenž se druhým až čtvrtým odstavcem kryje s Julišovým textem publikovaným v revue Iniciály z října 1991, při této příležitosti zveřejňujeme: Pokračování textu K poezii Vratislava Färbera

Toto léto jsem při sledování pořadů z dílny našich veřejnoprávních médií náhodou zachytil dvě protikladná vyjádření k T. G. Masarykovi a jeho názorům na trest smrti, potažmo k Masarykem uplatňované praxi prezidentských milostí. Ve starším filmu z produkce ČT nazvaném Zločin v Polné Karel Roden v roli TGM nedlouho poté, co v pěstním souboji rozdá několik dobře mířených ran, pronese, že „trest smrti se musí zrušit“. Celkové vyznění filmu je s tímto názorem také v souhlasu. Kdo se naivně domníval, že zde panuje celkem konsensus, musel být naopak překvapen pořadem Českého rozhlasu 2, v němž se postavili k hrdelnímu trestu zcela opačně. Pokračování textu TGM ve veřejnoprávní zábavě a trest smrti

Konečně, třebas jen jako bibliofilie a v omezeném dvousetkusovém nákladu, vyšel text Ludvíka Vaculíka Stará postel. Za publikací stojí České centrum mezinárodního PEN klubu a jako editor se na ní podílel Vladimír Karfík. Kniha je opatřena zkráceným titulem Postel a již tato nesrovnalost naznačuje, že tu je něco spletitého. Pokračování textu Postel k dispozici

Při příležitosti abrahámovin veřejně působících osobností bývalo běžné shrnout dosavadní úsilí oslavence a postihnout především jeho přednosti. Jestliže se dnes tento zvyk z žurnálů vytratil, je to jen škoda. Ztráta je to hlavně pro daný obor činnosti, nikoli pro čerstvého padesátníka, který je takovou pozorností spíše pouze nepříjemně zaskočen. Je mi jasné, že právě obmyšlený oslavenec bude dnešním příspěvkem na Kanonu otráven víc nežli jiní. Přesto i s tímto nepříjemným vědomím zde pár vět o působení Daniela Vojtěcha. Pokračování textu Giro Daniela Vojtěcha