Pod názvem Někam jsem to ukryl a s podtitulem Zápisky 77 vyšla minulý rok edice textu, který sepsal Václav Havel po propuštění z vazby v roce 1977. Publikace vydaná Knihovnou Václava Havla navazuje na nálezy v pozůstalosti Zdeňka Urbánka, z níž postupně jeho vnuk David Dušek vyprostil v roce 2016 nejdřív Havlův diář z roku 1977 (o něm viz poznámku zde) a pak první díl předmětných poznámek, jenž byl publikován samostatně jako faksimile v roce 2017. Po nálezu další části se těchto textů edičně chopil Michael Žantovský. Ten se zde snažil uplatnit mnohé ze svých specializací: ukázal se hlavně jako zvídavý psycholog a obratný publicista, bohužel se ke škodě celé věci neprojevil coby lepší editor.
Zdá se mi, že psychologické školení chtěl Žantovský uplatnit hned na několika rovinách. Torzovité Havlovy poznámky uspořádal podle autorské osnovy zvažovaného celku, jež se také našla v autorově pozůstalosti. Doplnil dedikaci Zdeňku Urbánkovi, přejmenoval kapitoly (Přepadení na Předehra) a prázdná místa osnovy zaplnil texty Davida Duška, Petra Blažka a Anny Freimanové. Místo tří Havlem proponovaných „úvah o Ch[artě]“, které snad měli napsat jiní autoři (jak dovozuje neznámo z čeho Žantovský) a směřovat někam k obecnějším kontemplacím o étosu Charty, jsou nové texty parciality – David Dušek nabídl vzpomínky na hodně věcí kolem podepisování prohlášení Charty a postřehy nad některými důsledky takového podpisu, Petr Blažek zpracoval portréty pracovníků policejního aparátu, s nimiž se Havel ve vazbě setkal, a Anna Freimanová opětně zauvažovala o faustovském motivu v Havlově psaní.
Na pole psychologie se Žantovský dostal ale také u některých poznámek k textu. Když například Havel uvažoval, co přinášejí výslechy do života vězněného, a uvedl mj., že se lze při nich „potěšit […] pohledem na zapisovatelku“ (s. 149), Žantovský k tomu doplnil poznámku: „Ppr. Rysová zřejmě na Havla udělala víc než letmý dojem“ (s. 157). Žantovského publicistická pohotovost se zase prokázala třeba v tom, jak se zmocnil „příběhu selhání“ Václava Havla jako vyprávění o „ptáku ohnivákovi, fénixovi, který vzlétá z vlastního popela“ (s. 308), kdy „z okamžiku největšího ponížení se zrodil příští prezident“ (s. 309).
Tam, kde chtěl být Žantovský snad psychologem či publicistou, bylo by podle mě adekvátnější být spíše střízlivým editorem. Jím pohříchu nebyl ani nikde jinde. Celek uvedl sice textem s návodným názvem Ediční poznámka, nicméně většinu podstatných věcí si ponechal pro svou závěrečnou kontemplaci Cesta dlouhou nocí do jitra. Ale ani po této štrapáci žádný rozbřesk nenastal, mnoho podstatných věcí Žantovský neřekl totiž vůbec.
Teprve srovnání s rukopisem, jenž je přístupný jako faksimile na stránkách Dokumentačního centra Knihovny Václava Havla, můžeme třeba zjistit, že to, co je ve vytištěném Havlově textu v kulatých závorkách, někdy znamená, že jde o doplněk editora (s. 85). Srovnání s rukopisem také vyjasní, co znamenají ve vytištěném textu linky, a pomůže teprve konkretizovat velmi pythickou informaci (s. 10) o způsobu edičního zpracování. Porovnání s ním také ovšem prokáže, že přepis je až na některé nesrovnalosti celkem věrný. Takže proč to sakrování, zeptá se asi čtenář našeho příspěvku? „Mozkový trust“ Knihovny Václava Havla se podle slov Pavla Hájka, který tam má na starosti publikační program, připravuje na vydání nových Havlových spisů, a jsou-li tedy toto svým způsobem přípravné edice, není to určitě dobré východisko.