V minulém týdnu byl na internetových stránkách Institutu pro studium literatury zveřejněn rozsáhlý posudek z pera Marie Škarpové na jeden z posledních svazků edice Česká knižnice, výbor z díla Fridricha Bridela Hymny, písně, legendy, který edičně připravil a komentoval Jan Linka. Autorka posudku snesla řadu výtek proti edičnímu pojetí svazku. Její série výhrad k Linkově interpretaci Bridela zřetelně ukázala, jak moc se přístupy obou těchto bohemistů, pracujících na stejném poli barokní literatury, co se týče východisek, liší. Do tohoto povýtce odborného sporu nechci vstupovat, musím ovšem z pozice předsedy redakční rady České knižnice reagovat na jinou okolnost ediční přípravy tohoto svazku. Pokračování textu Glosa k recenzi Marie Škarpové

S odstupem jednoho půlstoletí se nakladatelství Pulchra navrátilo k textu románu Útěk národohospodáře, politika, publicisty a politického vězně odsouzeného v procesu s Miladou Horákovou Jiřího Hejdy a pořídilo jeho druhé knižní vydání, vymezené na přední straně desek podtitulem „úplné, necenzurované vydání s doprovodnými studiemi“. Za jeho realizací stojí tři dámy: literární historička Petra Loučová, historička specializující se na české moderní dějiny Klára Pinerová a jedna z dnes nejproduktivnějších editorek v oblasti krásné literatury Milena Vojtková. Pokračování textu Hejda s puntíky

Při příležitosti abrahámovin veřejně působících osobností bývalo běžné shrnout dosavadní úsilí oslavence a postihnout především jeho přednosti. Jestliže se dnes tento zvyk z žurnálů vytratil, je to jen škoda. Ztráta je to hlavně pro daný obor činnosti, nikoli pro čerstvého padesátníka, který je takovou pozorností spíše pouze nepříjemně zaskočen. Je mi jasné, že právě obmyšlený oslavenec bude dnešním příspěvkem na Kanonu otráven víc nežli jiní. Přesto i s tímto nepříjemným vědomím zde pár vět o působení Daniela Vojtěcha. Pokračování textu Giro Daniela Vojtěcha

Překlad z jednoho jazyka do druhého a jeho pozdější překlad zase zpět do jazyka původního – to zní trochu šíleně. Přesto tu a tam jde o vyřešení problému „chybějícího originálu“ – ostatně v českojazyčném prostředí lze připomenout retlanslaci Teigova překladu rukopisné novely Georgese Ribemont-Dessaignese Ano a ne, čili Klec v ptáku (Oui et Non ou La Cage dans l’oiseau) z roku 1926, která byla až po mnoha letech přeložena z češtiny zpět do francouzštiny, protože se původní rukopis ztratil. Případ knihy Záviše Kalandry Zvon slobody, která vyšla ve slovenském překladu v roce 1948 pod jménem Juraj Pokorný, je v lecčems podobný Teigemu a Ribemont-Dessaignesovi: český rukopis si vyžádal Ladislav Novomeský v listopadu 1947 a v březnu již Kalandra knihu, věnovanou stému výročí slovenského povstání v roce 1848, poslal Novomeskému na překlad. Vyšla v bratislavském nakladatelství Tatran na začátku léta 1948 – s překladatelem nikde a nikdy neuvedeným (a uveďme hned, že dodnes jednoznačně neidentifikovaným) – a zůstala trochu ve stínu dalších Kalandrových prací, byť se on sám v roce 1948 věnoval velmi široce právě dějinným událostem sto let starým. Pokračování textu V intenci slovenské verze…

Takovýto je rozsah výboru z literárněkritické (ale i jiné) publicistiky Arnošta Procházky, jejž nazval editor Luboš Merhaut prostě Kritiky a eseje z let 1892–1924 (Institut pro studium literatury, Praha, 2020). Samotné Procházkovy texty přitom zabírají asi 750 stránek, zbytek připadá na různé rejstříky, seznamy, doslov, a především obsáhlou bibliografii celého Procházkova díla (na níž se vedle editora podílel Michael Špirit). Tento celek představuje bezpochyby zásadní krok pro literárněhistorický výzkum Procházkova díla a jeho patřičné ocenění. Připojený výběrový seznam sekundární literatury ukazuje, že česká literární historie dosud tomuto kritikovi zůstává leccos dlužna. Pokračování textu 1142 stran Arnošta Procházky

Ešte v roku 2019 pripravila slovenská literárna historička Lenka Rišková na vydanie vo vydavateľstve Slovenskej akadémie vied VEDA básnickú tvorbu Bohuslava Tablica (1769 – 1832) zo štyroch zväzkov Poezyí (1806, 1807, 1809, 1812), zhrnutú do jediného, rovnomenného zväzku Poezye. Po vyše dvesto rokoch to bolo prvé printové vydanie Tablicovovho básnického a prekladateľského diela predstavovaného Poezyami (L. Rišková pritom už jedno takéto podujatie má za sebou, keď v roku 2016 pripravila po 215 rokoch reedíciu Muzy ze slovenských hor Juraja Palkoviča). Pokračování textu Poezye Bohuslava Tablica

Přispěvatelé, kteří se sešli na počest Luboše Merhauta, pocházejí většinou z akademických a univerzitních kruhů, ale čtenář následujícího bloku možná bude zaskočen, jak moc je v jednotlivých textech zdůrazňován osobní ráz celé věci a společný čas v prostorách, které nejsou jen badatelnami. Úvodní slovo by možná mělo aspoň heslovitě připomenout jubilantovy počiny, ale protože ty nejvýznamnější práce jsou v řadě příspěvků jmenovány (a existuje tu rovněž úřední evidence), zdůrazněme zde raději působení, na něž jsou systematické přehledy krátké, jako je přátelství, ochotná, operativní a obětavá pomoc při nejrůznějších autorských, vydavatelských či redakčních patáliích nebo kolegiální a trpělivé, znalecké a spolehlivé pedagogické nasazení při univerzitních přednáškách a seminářích. Pokračování textu LM 60

Za přispění tzv. norských fondů byly pro naši kulturní kritiku počínaje tímto rokem založeny přinejmenším dvě kritické „laboratoře“ a jeden „kritický pařník“. První laboratoř je určena divadlu, pařeniště audiovizuálnímu umění a jedno laboratorium má dokonce i kritika literární. Nazývá se „iLiLaboratoř literární kritiky“ a provozuje ji Sdružení pro Iliteraturu vydávající internetový časopis i-Literatura.cz. Pokračování textu Domácí posilovna iLiteratury

V návaznosti na knihu Cesty do utopie s podtitulem Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů (Prostor, Praha 2017; edd. Kateřina Šimová, Daniela Kolenovská a Milan Drápala; recenzováno pro Revolver Revue, č. 117, 2019, s. 165–169) připravili editoři Kateřina Šimová a Milan Drápala blok nazvaný Sovětským Orientem (Meziválečné cesty československých spisovatelů do periferních oblastí Sovětského svazu, in Soudobé dějiny 27, 2020, č. 3–4, s. 591–688). Autory začleněných příspěvků převážně reportážního charakteru z let 1927–1935 jsou Julius Fučík, Egon Erwin Kisch, Franz Carl Weiskopf a Jiří Weil. Na rozdíl od „prvního dílu“ doplněk nezačleňuje bohatý archivní materiál a vesměs přináší ukázky textů již dříve publikovaných časopisecky nebo i knižně (dvě ze tří Weiskopfových reportáží jsou zde ale poprvé přeloženy z němčiny do češtiny). Pokračování textu Back in the U.S.S.R.

Už šestnáct let „běží“ na stránkách čtvrtletníku Revolver Revue seriál Viktora Karlíka a Karla Cudlína Ateliéry. Jeho obsahem jsou odpovědi osloveného umělce na stabilní sekvenci otázek a fotografie prostředí, v němž tento umělec pracuje. Karlíkovy otázky se ptají na každodenní nebo civilní okolnosti lidského tvoření: kde ten ateliér je, co autor vidí z okna nebo jaké k němu doléhají zvuky, zda při práci poslouchá hudbu, jaké tam má světlo, v čem jsou výhody a v čem úskalí daného prostoru apod. Cudlínovy fotografie jednak dokumentují to, co zaznívá v odpovědích, jednak jsou samostatnou fotografickou esejí, podle níž si čtenář časopisu vytváří povědomí o dispozicích výsostného prostoru, spočívá u nejrozličnějších detailů nebo zahlédá umělce při práci. Pokračování textu Kopistka z Tvaru aneb Když dva dělají totéž…