Takovýto je rozsah výboru z literárněkritické (ale i jiné) publicistiky Arnošta Procházky, jejž nazval editor Luboš Merhaut prostě Kritiky a eseje z let 1892–1924 (Institut pro studium literatury, Praha, 2020). Samotné Procházkovy texty přitom zabírají asi 750 stránek, zbytek připadá na různé rejstříky, seznamy, doslov, a především obsáhlou bibliografii celého Procházkova díla (na níž se vedle editora podílel Michael Špirit). Tento celek představuje bezpochyby zásadní krok pro literárněhistorický výzkum Procházkova díla a jeho patřičné ocenění. Připojený výběrový seznam sekundární literatury ukazuje, že česká literární historie dosud tomuto kritikovi zůstává leccos dlužna.

Oněch 750 stran Procházkových kritik nepředstavuje věru snadnou četbu. Dokazují mnohdy, jak je Procházka skutečně amúzický, jak jeho analytické sklony a akribie doslova prolamují text četnými vsuvkami, relativními větami apod., vytvářejíce někdy i těžko srozumitelné konstrukce. Postupem času nicméně pozorujeme zjednodušování textových struktur – jež je ovšem také spojeno s oslabováním analytičnosti (a utuhováním normativního charakteru kritiky). V tomto kontextu není tedy na škodu, že výbor nepokrývá oněch 33 let Procházkovy kritické činnosti ani přibližně symetricky: prvním čtyřem letům (1892–1895) je tak věnována asi třetina rozsahu (více než 250 stran), zatímco třeba rok 1906 není zastoupen žádným textem a jiné roky reprezentuje jediná kritika.

Svým způsobem jsou právě rané Procházkovy texty, tištěné vesměs v Literárních listech, nejvíce hodné pozoru. Jde většinou o texty dosud knižně nepublikované (byť Procházka byl od počátku 20. století v pořádání knižních souborů svých kritik z autorů své generace jistě nejagilnější). Zabývají se mnohdy z dnešního pohledu marginálními literárními díly, ale od jejich analýzy se překlápějí do obecnějších úvah a komentářů soudobé literatury. Zde je Procházkova kritika vlastně oslavou kvasu či chaosu (s. 10), jenž rozrušuje stávající sémantický pořádek, aby otevřel umění pro nové poznávání reality. Vyvstává zde představa subjektivního naturalismu-impresionismu jako náhrady sterilního objektivismu realismu i formalismu lumírovské školy. Tradiční formy se zde rozkládají, aby bylo možno obrazit skutečnost bez jejich prostředkování, ve zcela konkrétním, individuálním, osobitém pohledu.

Rozsah zpřístupnění raných kritik v edici pak umožňuje čtenáři pečlivě sledovat také pohyb v Procházkově psaní let 1894–1895: zřetel k vnější skutečnosti se oslabuje a počíná se etapa dekadentního „psychismu“, jenž je založen na požadavku radikální jinakosti subjektu a ostrém protikladu mezi tvůrcem a okolní společností, mezi vnitřním a vnějším; zůstává důraz na konkrétnost, ale ta je čím dál důsledněji chápána jako výjimečnost – ještě v roce 1902 kritik třeba nad prózou Antonína Sovy volá po odvaze k výjimce (s. 402). Na počátku 20. století však nakonec přestává metoda psychologických ponorů kritikovi dostačovat, uvědomuje si její omezenost a malou sdělnost.

Ani v klasicizujícím období, jež bychom mohli datovat přibližně po roce 1907, sice nepřestává klást důraz na psychologii (i v polemice s depsychologizací v Ernstově novoklasicismu, s. 541–547), avšak současně je zřejmé, že požadavek typičnosti stojí v protikladu k tomu, jak bylo konstruováno psychické umění 90. let. Důraz na formu jako tradicí prostředkovanou konvenci je v rozporu s rozrušujícími juveniliemi. A současně je nyní kritik oproti dřívějšku jen málo ochoten interpretovat, hlavně původní tvorbu, spoléhaje na věčné základy umění, trvalost literárních hodnot a (předzjednanou) „krásu“, jež mu nyní nabízejí povážlivě jednoduchý rastr pro kritickou činnost. V pozdních Procházkových textech už se kritický výkon redukuje téměř jen na programovou nechuť ke všemu, co se míjí s kritikovými uměleckými normami, proměněnými nyní v samospasitelné dogma.

Edice je reprezentativní a bohatá tedy nejen tím, že zahrnuje snad všechny autorovy texty, které hrály důležitou roli v dějinách české kritiky (od polemik s lumírovci po polemiky s kubisty), ale i v tom, že výbor celkově umožňuje čtenáři udělat si poměrně přesný obrázek o proměnách Procházkova kritického psaní, ale i české moderní kritiky jako takové. Rozčlenění textů do čtyř časových úseků (1892–1894, 1894–1900, 1901–1914, 1915–1924) lze mít za adekvátní, byť je jistě těžké klást nějaké ostré mezníky a byť se mi zdá, že výraznější proměnu v Procházkově psaní bychom měli hledat spíše okolo roku 1907 (jak bylo naznačeno výše) než třeba v roce 1914.

Jde-li o ediční techniku, má příprava textu u editora tradičně dobrou úroveň. Nechci však ztajit, že mi uniká logika některých úprav: proč je ponecháno juž nebo skorem, ale nahrazeno kdyžtě nebo takořka, proč zůstává karakterizace, ale je upraven okeán…?

Vysvětlivky k edici jsou inkorporovány do bibliografie, asi proto jsou úsporné. Doslov mapuje proměny i konstanty Procházkova kritického psaní spíš věcně a přehledně než problémově. Obojí poskytuje čtenářům edice hlavně základní vědomí kontextu.