Nakladatelství Maťa nedávno vydalo Filipu Topolovi (1965–2013) knihu povídek Jako pes. Sdělení obsažené v této oznamovací větě by mohlo být důvodem k další malé radosti, jíž Topolovy knížky kapesního formátu (nakladatelství vydává i autorovy písňové texty a básně) zpravidla jsou. Soustavnější čtenář Maťovy knižní produkce se však nemůže zbavit dojmu, že jednotlivých Topolových knížek začíná být víc než vlastních autorových textů.

Od roku 1994 vydává toto nakladatelství z próz Filipa Topola novely Mně 13 (ps. 1979) a Karla Klenotníka cesta na Korsiku (1999). Po separátních vydáních a jejich reedicích vyšly v roce 2004 společně v jednom svazku, který nesl název Tři novely, neboť k oněm dvěma byla ještě připojena črta Zápisky milencovy (ps. 2001). V nynějším počinu Jako pes je tato črta zařazena rovněž, a protože se tak děje bez jakéhokoli vysvětlení, není nijak nepřiměřené se domnívat, že v nakladatelství si zřejmě někdo myslí, že Zápisky milencovy jsou textem, jejž lze libovolně přiřazovat k jakýmkoli jiným Topolovým dílům.

Knížka Jako pes je přitom bez dalšího označena jako „vydání druhé“, což je aritmeticky sporné, neboť první vydání tohoto titulu, jež v roce 2013 naložila Revolver Revue, má obsah trochu odlišný (nezahrnuje – v této glose už pomalu pověstné – Zápisky). Mohlo by se tedy říci, že „vydání druhé“ je vlastně „první“, neboť je jiné než to z Revolver Revue. Vzniká však otázka, jak vůbec k chybě v tak jednoduchých počtech mohlo dojít.

Odhadujeme, že běh událostí byl takovýto: Filip Topol se v roce 2013 s redakcí Revolver Revue dohodl na vydání knížky tří próz z poloviny osmdesátých let (z nichž dvě vyšly samostatně v samizdatové Edici Pro více). Lubor Maťa, který se v „Poznámce nakladatele“ stávající knížky Jako pes legitimuje jako „výhradní vydavatel“ autorových textů (s. 75), to zřejmě vnímal úkorně, neboť „Filip se mi za tehdejší ‚nevěru‘ omluvil a slíbil, že příště už určitě u nás“ (ano, takto je to tam opravdu napsáno).

„Zde je tedy to příště,“ praví pan Maťa ve své poznámce už poněkud nadbytečně. Oproti tomu bohužel neříká, co by jako poctivý nakladatel říci měl: proč nezachoval původní obsah knihy z roku 2013, když ji současně vydává pod týmž názvem coby „vydání druhé“, nebo proč nezměnil titul knihy, když její obsah rozšířil, a svazek neopatřil formulací, již by tiráž směle unesla, např. „v tomto uspořádání vydání první“, nebo aspoň „vydání druhé, doplněné“.

Při novém vydání navíc Maťa nepřebral jen titul knihy, ale také text, jehož pořadí však určil a redakčně zpracoval někdo jiný (a jenž v aktuálním vydání tvoří téměř devět desetin rozsahu svazku). Jinak řečeno: u Mati nevycházejí texty Filipa Topola dle samizdatů z poloviny osmdesátých let, nýbrž podle edice, kterou v Revolver Revue připravili a zdůvodnili Edita Beníšková a Marek Vajchr.

Zmínku si spravedlivě zaslouží i to, co nakladatelství Maťa z výchozího vydání nepřebralo, totiž promyšlený ilustrační doprovod, jejž tvoří výřezy z obrazů Viktora Karlíka, pocházejících z téže doby, kdy vznikaly předmětné texty Filipa Topola. Zkopírovat reprodukce těchto výřezů si Maťa už evidentně netroufal a pro své vydání zvolil kresby Adriany Rohde Kabele. Jediná výhoda této volby však spočívá v tom, že při této akci snad k žádnému opovážlivému převzetí cizí práce nedošlo.

Mohlo by se zdát, že na knížku kapesního formátu o 88 stranách je toho víc než dost, ale ve skutečnosti to pořád ještě není všechno. Na přední chlopni přebalu publikace z roku 2013 je otištěn krátký text (umístěný též na webu Revolver Revue), jenž vystihuje základní významové rysy Topolových povídek. Je to charakteristika podaná v několika úsporných a přesných tazích, tvoří dokonale vykrouženou interpretační miniaturu. Je podepsána iniciálami M. V., ale i kdyby nebyla, prozrazuje jasně výrazný autorský rukopis jednoho z redaktorů Revolver Revue.

Je to neuvěřitelné, ale u Mati si dokázali – jak to jen říci kulantně – osvojit i tento původní komprimovaný výklad, a to stejně neohrabaným a neomaleným způsobem jako předešlé cizí ediční výkony. Vajchrovu charakteristiku Topolových povídek prostě zbavili autorské signatury a umístili si ji na své webové stránky (a poskytli ji též pro síť knižní distribuce Kosmas nebo ji Kosmas z jejich webu převzal).

Mohlo by se tolerantně říci: Vždyť je to jen text z knižní záložky… – Jenže každý, kdo někdy nějaký text na záložku psal, ví, jaká je to dřina, jaké je to umění. Obávám se, že to u Mati moc dobře vědí taky, a proto se nezdržovali sepisováním něčeho původního. Přestože na přebalu knihy z roku 2013 nebylo napsáno: „Určeno k volnému použití“, co našli, to vzali (jen ty iniciály tam nechali). Při této řezničině si nevšimli, že na sebe prozradili spoustu zarmucujících věcí, mimo jiné to, že si text Marka Vajchra ani pořádně nepřečetli: knihu se čtyřmi prózami propagují anotací, v níž je řeč o povídkách třech…