Od roku 2010 vydává redakce časopisu Revolver Revue jako samostatnou přílohu přibližně dvakrát do roka knížku Jedna věta. Její princip spočívá v tom, že oslovený autor si jeden rok zapisuje pokud možno denně jazykové sdělení v libovolné mluvnické formě. Cyklus, jehož zadání vymyslel redaktor časopisu a výtvarník Viktor Karlík, nebyl dosud souhrnně reflektován a i jednotlivé počiny došly ohlasů jen ojediněle. Dosud nejnovější (už sedmadvacátá) Jedna věta, jejímž autorem je básník a redaktor Vratislav Färber, byla kupodivu recenzována v Českém rozhlase (Mozaika, Vltava 5. 10. 2022). Po poslechu relace by se bohužel dalo říci: Snad by bylo lepší, kdyby Färberova knížka prošla v rádiu bez povšimnutí, jak se to stalo i všem předešlým šestadvaceti.
Rozhlasové ohlédnutí, ve zkrácené písemné verzi umístěné na webu Vltavy pod výmluvným titulem „Lyrik v efektní masce z krásných slov. Vratislav Färber si v Jedné větě vede příliš neosobní deník“, se zakládá na recenzentových dvou poněkud ukvapených předpokladech: (1) Jedna věta má být deníkem, (2) deník má informovat o osobním životě píšícího. Následující řádky neusilují o obranu Färberovy knížky, která ostatně nic takového nepotřebuje, ale o jakousi propedeutiku recenzní řehole.
Ad (1). Ve výchozím zadání Viktora Karlíka nepadne o deníku ani slovo. Věta zapisovaná každý den se příslušnou chvílí zabývat může, ale také nemusí. Může být jak pokusem o zachycení momentálního dojmu, pozorování, dění, tak součástí velkoryseji budovaného celku – povídky, eposu, synopse, antologie apod. – o ideálně 365 větných jednotkách. Že dosavadní pisatelé inklinovali převážně k „formátu“ prvního typu a stylizovali své každodenní sentence jako záznamy o aktuálně pociťovaných vjemech, je věc jiná, interpretovatelná třeba jako dominující naladění určité množiny současných domácích autorů.
Ad (2). Deník, podobně jako jakýkoli jiný literární žánr, nemá žádný závazný námětový mobiliář. A i kdyby ho v nějakém aseptickém vymezení přece jen původně měl, dějiny literatury ho nejpozději od 20. století dokonale rozmetaly. Očekávat od neinzitního deníku zprávu o životě daného spisovatele je proto totéž jako nárokovat si od žánru románu především příběh plný překvapivých zvratů nebo od intimní lyriky hlavně decentně podané záchvěvy duše.
Je to trapné, ale zřejmě je třeba posté opakovat starou pravdu: Jako u každého spisovatelského výkonu ani u Jedné věty – tedy i té Färberovy – nezáleží na tom, o čem pojednává, nýbrž na tom, jak je napsaná. Na jakost psaní ovšem neexistují žádné tabulky ani teorie, a při hodnocení je nutné zasadit se dispozicemi, jež kapacitu tzv. běžného čtenáře, posluchače, diváka přece jen o něco přesahují; jeho vkus nemají stvrzovat, nýbrž kultivovat, vyhraňovat, otřásat jím.
Recenzent ČRo podává tematicky bohatou, žánrově pestrou a jazykově suverénní Jednu větu Vratislava Färbera v zásadě jako koncentrát umění, jež odpuzuje. Věřím, že to tak „nemyslel“ a že si autora velice považuje, ale své rozčarování nad tím, že se toho o jeho životě dozvěděl málo, zkrotit nedovedl. I když na jedné straně uznamenal Färberovu „stylistickou obratnost“ a „jazykovou bohatost“, použil pro své převažující zklamání řečové obraty, jež posluchačům Vltavy nemohly nahnat nic jiného než čirou hrůzu:
Skrovný příděl záznamů osobnější povahy – střípky prožitků se krčí ve stínu citátů – stručnost až jistá lapidárnost – nezvykle málo – zjevná záliba v aforismech – někdy je té zkratkovitosti až příliš – signál nedořečenosti – nemalé nároky kladené na čtenáře – bytostný intelektuál – občasné projevy autorovy slovní ekvilibristiky – určitá zaumnost části zápisků – stáří a smrt, příroda a samozřejmě poezie – orientace převážně na minulost.
Kromě jiných záhad dneška patří tedy k těžko pochopitelným jevům i to, že se na rozhlasové stanici pro náročnějšího posluchače při setkání s rozmyslností, rafinovaností a důvtipem promarní vzácných pět minut času uplatňováním kritérií odvozených – nevím z čeho… Ze specificky české představy o literatuře takřečeného středního proudu?