/ Publikováno:

Vladimír Svatoň (19. 7. 1931 – 26. 12. 2018)

V odborné činnosti profesora Vladimíra Svatoně se setkávaly vzácné kvality: široký rozhled, pronikavé vidění a stylistická bravura. Podílel se na profilování a fungování dvou významných oborů: rusistiky a komparatistiky. K trvalým zdrojům jeho inspirace náležela západní filosofie, zvláště hermeneutika. Plodem jeho myšlení byly četné studie, účast v řadě sborníků a pět samostatných knižních publikací: Epické zdroje románu: Z teorie a typologie ruské prózy (1993), Z druhého břehu: Studie a eseje o ruské literatuře (2002), Proměny dávných příběhů: O poetice ruské prózy (2004), Román v souvislostech času: Úvahy o srovnávací literární vědě (2009), Na cestě evropským literárním polem: Studie z komparatistiky (2017). Svými doslovy doprovodil výbory z literárněvědného myšlení M. Bachtina, N. Berkovského, A. Skaftymova, V. Žirmunského a B. Ejchenbauma; zabýval se též odkazem D. Čyževského, J. Tyňanova ad. Spoluzaložil komparatisticky orientovaný časopis Svět literatury, jehož byl hlavním redaktorem a na jehož činnosti se podílel takřka do konce svých dnů.

Oblast Svatoňových odborných zájmů není snadné vymezit. Od klasické ruské literatury, jíž se věnoval hlavně během svého působení v Akademii věd mezi lety 1955 a 1992, se jeho pozornost přesouvala k poetice moderny. Soustavně se zabýval rovněž dvěma dalšími otázkami: výboji formalismu uvnitř ruského a evropského myšlení a teorií románu.

Stále intenzivnější byl jeho zájem o velké dějinné epochy, zejména o období novověku. Nezkoumal v něm jednotliviny, ale nahlížel jej v jeho „duchovním založení“. Distance od středověku, ale v jeho pojetí i od antiky přinesla na jedné straně emancipaci jednotlivce, na straně druhé universalistické kategorie, na poli literatury žánrovou dynamiku, v oblasti širších aktivit vznik současných věd včetně komparatistiky. Ústředním pojmem jeho úvah se stala „předpokladová půda smyslu“ – tu by snad šlo chápat jako rámec možností a předpokladů, průnik kulturní tradice i způsobu zakoušení světa, do něhož je individuální lidská aktivita vsazena a jenž úsilí jedince utváří, modifikuje a usměrňuje. Fascinujícím se pro něj stal střet individuálního volního gesta a univerzalistického nároku (čili napětí vzpoury jednotlivce a abstraktních norem), polarita jednotlivého lidského osudu a celistvosti života.

Rusko nahlížel jako specifický prostor, který tyto evropské podněty vstřebal a transformoval po svém; ruskou literaturu jako svébytnou odpověď na výzvy Západu. Racionalistické a individualistické koncepty vstupují podle něj v ruském myšlení do konfrontace s odlišným pohledem na utváření osudu jednotlivce, na jeho angažmá ve světě a na povahu mezilidských vztahů. Na poli slovesnosti tato tendence našla výraz v prozaických výtvorech, jež Vladimír Svatoň pojmenoval „román toku života“.

Pan profesor střídal laskavé slovo s přísnými výhradami i tvrdými odsudky. Zároveň ovládal noblesní vystupování, které působilo, jako by ani nepocházelo z našich časů. Pro všechny, kdo se s ním mohli setkat, zůstane mimořádnou a inspirativní osobností, jež skrze naléhavé otázky a neustávající duchovní aktivitu náš svět obohacovala.

*

Zvláštní smutek mě přepadl v červnu 2017 při likvidaci jeho knihovny v Roztokách, jejíž část dal k dispozici Ústavu východoevropských studií. Zkrušen nemocí, v póze, která však opět nepostrádala grácii, seděl v kuchyni a nám, vynášejícím krabice naložené svazky, jež byly plné jeho poznámek a vpisků, nabízel pomerančový džus.

Připadalo mi to už tehdy jako loučení – jeho s knihami, naše s ním.

Připojuji několik úryvků z dopisů Vladimíra Svatoně z posledních let, jež některé aspekty jeho uvažování přiblíží.

Pokud něco děláme, děláme to proto, že jsme přesvědčeni o smysluplnosti toho, co děláme. Bůh už dávno opustil svět, jsme tu sami. (29. 10. 2015)

Víceméně všichni pociťujeme jakousi vnitřní nutnost předpokladové „strukturovanosti“: k tomu Mukařovský dospěl v diskutovaném, ale hluboce oprávněném pojmu sémantického gesta ‒ nikoliv jako umělcovu záměru, ale jako předpokladové vrstvy veškerého vnímání a artikulace našeho duchovního života. (Mathauser si byl významu oné „předpokladovosti“ vědom, je to konkretizace jak Kantových apriorních kategorií, tak hermeneutického pociťování „tradice“: dvě zcela odlišné myšlenkové soustavy dospěly ke společnému východisku duchovních aktivit.) Je to ostatně osud všech myslitelských systémů: to živé v nich praxe vstřebá, systém sám upadá v zapomenutí. S jakou vehemencí se hlásila k životu před sto lety komparatistika: dnes si je každý interpret vědom, že dílo neexistuje pouze v úzkých souřadnicích individuálních záměrů a podnětů, ale v širokém rámci souvislostí, přesahujících bezprostřední umělcovo okolí. Komparatistika musí hledat nové oprávnění své existence. (Několikrát jsem se o tom pokusil psát, bezvýsledně samozřejmě.) (10. 7. 2017)

(Mimochodem: při četbě německých romantiků, které jsem nade vše miloval, jsem zjistil, že Tolstého Vojna a mír je naplněním Novalisovy ideje nového románu.) Nechtěli jsme s ruskou vědou polemizovat, nebo ji nějak bagatelizovat, ale chtěli jsme rovněž rozlišit její vnitřní přístupy a navázat na to, co nám bylo blízké. Pro mne to byl raný Lukács, Ejchenbaum, Berkovskij, Grebeníčková, Mukařovský, Červenka, Mathauser, pro ruskou poezii Buchštab aj. Vlastně dědici tzv. formalismu. Přestože Berkovskij oficiálně patřil k „sociologům“, chápal významodárnost umělecké struktury, což je to hlavní ‒ především schopnost překročit rámec bezprostředních psychologických (biografických) motivací.

Ale teď už opravdu konec. Je mi líto, že už nemohu přednášet. (22. 7. 2017)

snažím se pochopit, co si mladí lidé myslí, jak literaturu i spjaté s ní otázky života vidí, jaký je horizont jejich vnímání. Kdysi jsem si uvědomil, že přece jen vidím věci jinak než můj tehdy mladý učitel Drozda, „zkušenost světa“ se jaksi nepozorovaně mění, aniž si to účastníci dějů uvědomují. Pídil jsem se tehdy po Patočkových textech, těžko dostupných, pak vstoupil do mého života Gadamer. Ale každé pokolení má své vidění, své zkušenosti.

V době Mathauserově a Drozdově byla rusistika částí českého kulturního života, bylo by dobře usilovat o totéž i nyní. Situace se samozřejmě v mnohém (ve všem) změnila, ale Rusko je stále velkou neznámou a klade Evropě naléhavé otázky. Měli bychom přispívat ‒ třeba dílčími příspěvky ‒ k jejich postupnému vyjasňování. (20. 12. 2017)

Vždycky jsem se těšil na to, jak se před přednáškou a po přednášce prosmýknu katedrou východoevropských studií. Jak už to bývá, vítr mne zavál na různá pracoviště, ale vždycky jsem se cítil být především rusistou. Rusko je stále problematické, tudíž zajímavé, jeho poznání nemůže být nikdy definitivní. (14. 7. 2018)

Napsat komentář