Útlý, 137 stran dlouhý spis od Mathiase Mayera nazvaný Kafkův litotes (Malvern 2017, přeložil Martin Pokorný) se pokouší Kafkovo dílo vyložit skrze titulní rétorickou figuru označující popření předešlé negace. Podtitul Logika a rétorika dvojité negace odkazuje k úsilí pojmout danou problematiku v jejích různých reprezentacích ‒ na úrovni prosté jazykové manifestace, vyšších narativních struktur, sémantiky, až po závěry o Kafkově myšlení ve sféře estetiky, etiky, teologie, epistemologie. Přináší mnoho pozoruhodných pozorování a interpretačních fines. Kafkův fikční svět vnímá „jako podkopání pevně zkonstruovaných staveb smyslu“ (s. 49). Výhrady, jež zde budou následovat, nemají zastínit přednosti Mayerovy eseje, jimiž jsou úspornost, zacílenost k tématu a interpretační dovednost.

Otázkou je, zda zkoumané jazykové obraty tvoří skutečně ucelenou množinu se stejným či srovnatelným významovým rozsahem a dopadem. Výrazy jako „ne bez, ne nedůležitý, není neobvyklé, ne nepodobně“ mají přece pro utváření fikčního světa jinou relevanci než konstrukce „nelze nežít“ nebo komplexy představ spojených s vinou a nevinou. Přestože náležejí různým sémantickým rovinám textu a představují tedy jevy různých řádů, objevují se v Mayerově výkladu v prostém sousedství.

Badatel do svých úvah zahrnuje také pole Kafkovy běžné životní praxe. K tomu mu jako podklad slouží spisovatelovy deníky. Na některých místech přesvědčivě analyzuje, jak Kafka znemožňuje každý naivní návrat k normě, původní „pozitivní“ obsah vždy relativizuje, zproblematizuje, takže nejistota se stává jedinou jistotou: „přece jen plavat neumím“ – prohlašuje Kafka těsně poté, co sám sebe označil za plavce (čímž vyjadřuje svůj složitý vztah k vodnímu živlu). Tam, kde se Mayer snaží vysvětlit některé aspekty Kafkova života, jeho názorové postoje a vztah k institucím, se ale – jak se mi zdá – dopouští zjednodušení. Společným jmenovatelem, na nějž problematiku převádí, je vztah mezi standardem a výjimkou. Pro různé sféry Kafkova působení, životní zkušenosti a seberealizace používá interpret výkladový klíč odporu vůči normě.

Tím však jako by začala ožívat některá stereotypní výkladová schémata; komplikovaná životní a posléze i estetická fakta jsou vměstnávána do jistých apriorních vzorců. Jako základní formativní impulsy Kafkova sebeuvědomění jsou totiž tlumočeny pocity vyloučení, míjení se s konvenčním pravidlem. To se má projevovat ve všech oblastech Kafkova života: ve sféře psychologické, etnické, jazykové, ve vztahu k institucím i výdělečné profesi anebo k náboženství. Výjimka je podávána jako romantizující gesto odporu vůči závazným a obecně přijímaným normám. Zdá se, že v tomto směru Mayer některé mýty a stereotypy kolem Kafkovy osobnosti spíš upevňuje, než boří. Koneckonců, kdo někdy nepocítil vyčlenění z kolektivu, kdo nezažil odpor ke škole či svému zaměstnání? Není to spíš normou než výjimkou? Aplikace tohoto postupu na sféru životopisných a posléze i estetických jevů proto působí místy mechanicky. Komplikované souvislosti života a tvorby se tímto způsobem nedaří zcela přesvědčivě postihnout (vždyť ani Dopis otci nemůže sloužit jako názorný příklad: není to bezelstná „zpověď“ odhalující nitro spisovatele a jeho „skutečný“ vztah ke světu, je to především literární stylizace, součást tvorby vlastního biografického mýtu). Společenské normy a konvence jsou silně atakovány přinejmenším od přelomu století, z mnoha stran; celospolečensky dochází k jejich narušování či rozkolísání. V tomto ohledu Kafka zosobňuje spíše rostoucí trend než naprostou výjimku. Jedná se o složitější sociologickou problematiku (s mnoha proměnnými), než aby mohla být vysvětlena na základě prostého vztahu dosud platného pravidla a jeho narušování.

Zajímavé srovnání v tomto ohledu nabízí podrobná Kafkova biografie od Reinera Stacha (v českém překladu jsou zatím k dispozici první dva díly: Kafka – Rané roky a Kafka 2 – Roky rozhodování, Argo 2016 a 2017; přeložil Vratislav Slezák). Stach podává obraz spisovatelova života odstíněněji, ukazuje Kafkův ambivalentní vztah k rodině, školní výuce, vlastní kariéře, v dospělosti odhaluje i značnou míru identifikace s vnějším prostředím a touhu po začlenění a seberealizaci (význam přátelství, odpovědná a oceňovaná práce pro dělnickou pojišťovnu, podléhání trendům, jež bychom dnes nazvali jako „zdravý životní styl“ či sám „institut“ literatury, kterému Kafka přikládá stále větší důležitost). Stachův výkon trpí jiným neduhem: sféra faktuálního se rozlévá až do příliš veliké šíře, hromadění fakt, které vstoupily či mohly vstoupit do Kafkova života, se neřídí zcela jasným klíčem; takto vyvolaná „smršť“ empirických dat se může rozrůstat do všech stran a vytvářet nekonečnou síť – a umělcova tvůrčí metoda v ní zaniká.

Vrátíme-li se k východisku Mayerova přístupu: „Litotes coby hrací pole podmíněných možností vykazuje sémantiku výhrady, adverzativního doplňku“ (s. 46), shledáme, že nápadně připomíná intenci Michaila Bachtina, zkoumajícího poetiku Dostojevského. I on při svém výkladu principu dialogu užil figuru „výhrady z výhrady“ – a chápal ji jako ustavující pro znázornění hlediska člověka z „podzemí“, nepřijímajícího normy většinové společnosti, jehož řeč (a vědomí) je organizována na základě vnitřních svárů, dialogicky, skrytě polemicky. Některé pasáže z děl obou teoretiků působí, jako by pocházely z jedné „dílny“. Například: „rozvíjí ji [myšlenku] dialogicky, avšak nikoli v suchém logickém dialogu, ale konfrontováním celistvých a hluboce individualizovaných hlasů (Dostojevskij umělec, 1971, s. 127); „to, co by v teoretické reflexi mohlo vyvolat dojem spřízněnosti s dialektickým myšlením, se na rovině vyprávění rozvíjí nikoli jako postup od antitezí k syntézám, nýbrž jako plynulá logika výjimek, jejichž sebezrcadlení – jakožto výjimka z výjimky – nevede k žádnému nosnému ‚přitakání‘“ (Kafkův litotes, s. 48). Oba badatelé docházejí při zkoumání výpravných textů k podobným zjištěním: dominantní je labilní povaha subjektu, potíže se sebeidentifikací, z toho vyvěrá popření substanciálních obsahů, obraz skutečnosti je podáván jako nepevný, nezavršený. Bachtinova koncepce má však podle mého mínění jednu nespornou přednost: hlavní pozornost upírá k vnitřní organizaci próz, utváření hrdinových vnitřně dialogických promluv, má jasný předmět výzkumu: vědomí a sebeprezentaci hlavních hrdinů – zůstává tedy na pevně vymezeném poli literárního textu, chápaného ovšem jako ústřední dějiště významového pnutí. Mimotextová oblast (biografie, sféra spisovatelových společenských aktivit i jeho postoje) je ponechána za hranicemi analýzy. Byť se soustřeďuje zejména k otázce konstituování vědomí hrdiny, nezříká se ani dalších implikací s tím spojených (narušení žitých kontinuit) a naznačuje etický, metafyzický přesah.

P. S. k jinak suverénnímu překladu Mayerovy studie. V samotném závěru publikace je užití litotetické figury demonstrováno na příkladu Proměny. Jak známo, Řehoř Samsa se probouzí v těle brouka. Mayer ukazuje, že zprvu se jedná o popření (zpochybnění) jeho lidské podoby. Čistě animální existence je však také zrelativizována (zachována zůstává Řehořova citová stránka, reflexe, vnímavost k hudbě). Lidská tvář je sice postavě odebrána, ale zcela zlikvidována není. Ambivalence je v originále vyjádřena slovem Untier. Předpona (Un) popírá zvířecí existenci (Tier), jež je sama o sobě protikladem lidského. „Obluda“, „Pazvíře“ – zazní v české verzi knihy. Co překladateli bránilo užít výraz Netvor, analogický a podobně utvořený jako německý originál?