Konečně, třebas jen jako bibliofilie a v omezeném dvousetkusovém nákladu, vyšel text Ludvíka Vaculíka Stará postel. Za publikací stojí České centrum mezinárodního PEN klubu a jako editor se na ní podílel Vladimír Karfík. Kniha je opatřena zkráceným titulem Postel a již tato nesrovnalost naznačuje, že tu je něco spletitého.

Čtenáři Vaculíka se už s malými částmi z rukopisu nesoucího titul Stará postel mohli seznámit. Čtyři úryvky, opatřené časovými údaji 1980, 1986, 1998 a dvojitou datací 1984, 1991, byly uveřejněny ve Vaculíkově knize Tisíce slov (2008). Jeden zlomek z rukopisu Stará postel opatřený rokem 1994 je pak ještě otištěn v knize Další tisíce (2015). Ovšem pasáže z obou autorských výborů se ani v nejmenším nekryjí s textem vydání Staré postele u PEN klubu.

Obsahem nové edice je totiž nejpůvodnější verze datovaná k roku 1978. Text Staré postele autor přepracovával a nakonec jej zařadil do svého nejposlednějšího, rovněž dosud nepublikovaného rukopisu Kamenný dům. (Také tento celek by měl v budoucnu vyjít tiskem.) Editor tedy upraveným titulem odlišil prvotní verzi Vaculíkova textu od jejích pokročilejších vývojových stádií a současně i za cenu drobných zmatků podtrhl samostatnou hodnotu první verze.

Knižně vychází Vaculíkův text v úplnosti až šest let po autorově smrti a rok po smrti jeho ženy Madly. Příčina pro tento hiát je zřejmě v charakteru textu, v jeho soukromé povaze, jelikož Stará postel jedná o intimním vztahu, a otevřenost, s jakou popisuje kohabitaci milenecké dvojice, může působit šokujícím, až pornografickým dojmem. To snad je také důvod, proč se vydavatel rozhodl pro bibliofilské vydání bez regulérní distribuce. A je paradoxní, že knihomilská edice může toto nepatřičné čtení ještě zesílit, jelikož bibliofilie a pornografie k sobě měly mnohokrát ve vydavatelské historii velmi blízko.

Stará postel sice patří v leckterém ohledu do sousedství s Vaculíkovým doposud nevydaným textem Chléb náš vezdejší (1985), který má podobný ráz, a měla možná původně podobnou funkci jako fotografie zachycující autora a jeho milou v intimních pozicích, tematicky souvisí ale také s některými partiemi Českého snáře, především však jsou zde spojitosti řekněme tvárné, a to s celkem Vaculíkova díla. Do něj vstupuje svou jemnou, chytrou a vtipnou prací s výstavbou, proměnami vypravěče a času vyprávění, v neposlední řadě s jazykem. Obstojí však také svou samostatnou uměleckou hodnotou a i z tohoto pohledu je zásadní, že je tu Postel nyní k dispozici.