Nehoráznostem kolem Národní knihovny nebude hned tak konec. Konalo se výběrové řízení na jejího ředitele, volba – vděčná především z hlediska masmediálního – padla, Bůh ví proč, na člověka, který se dosud zabýval vězeňstvím a správou majetku, jakož i duchovní službou. V rozhovoru, který reagoval i na zaměstnanecký protest proti této volbě, nový ředitel poznamenal, že knihovnu nemusí řídit knihovník, jako nemocnici nemusí řídit lékař. Za svůj úkol považuje mj. prostředkovat mezi odborníky, tj. zaměstnanci knihovny, a ministerstvem, „najít společný směr“, neboť se „nesetkal s nějakými negativními [mediálními] výstupy, které by zpochybňovaly odbornou činnost Národní knihovny” (rozhovor s D. Drtinovou pro DVTV, aktualne.cz, zveřejněno 4. 6. 2017). Na rozdíl od nemocnice, jejíž ředitel je patrně obeznámen s povahou činnosti zdravotnických zařízení přinejmenším jako pacient, se ředitelé Národní knihovny vyznačují tím, že instituci, kterou řídí, jako její uživatelé neznají, resp. je tomu již dávno, kdy měli tu čest ji důvěrně poznat v jejích funkcích (V. Ježek). Proto se v zásadě s žádným ředitelem stanovisko instituce ve vztahu k povaze veřejné služby, kterou má zajišťovat, nemění.
Pokračování textu Budoucnost vědění zajištěna

Elektronické zveřejnění Dějin české literatury 1945–1989, které vyšly tiskem ve čtyřech svazcích v letech 2007–2008, konečně umožňuje operativně pracovat aspoň s jednou částí této příručky. Ponechme nyní stranou, že pro některé uživatele, k nimž se hlásí i autor těchto poznámek, to byl jediný úsek Dějin, který měl vůbec nějaký smysl: zatímco se na předchozích stovkách stran odvíjela úmorná líčení v rytmu Literární život – myšlení o literatuře – poezie – próza – drama – atd., oddíl Základní literatura a prameny přinášel cenné a z hlediska vydání rukověti i docela aktuální informace o literatuře předmětu. Pokračování textu Hledání v petitu

Na jaře roku 2016 ohlásil Jan Wiendl nález rukopisného sešitu básní Jana Zahradníčka. Tento tzv. leopoldovský sešit (pojmenován podle místa uložení) vznikal v době básníkova věznění na Mírově a v Leopoldově, kdy vězeňská správa roku 1958 Zahradníčkovi povolila jeho držení pro literární práci. Sešit obsahuje – blíže srov. zmiňovanou nálezovou zprávu – mimo několika málo dosud neznámých básní a překladů valnou většinu textů, jež autor po propuštění z vězení popaměti rekonstruoval a písemně zachytil (dnes v LA PNP) a které tvoří Bedřichem Fučíkem komponovanou sbírku Čtyři léta (poprvé 1969). Pokračování textu Zahradníček: pietně (a s něčím navíc)

Právě zveřejněný příspěvek o Zahradníčkovu Leopoldovském sešitu poezie uzavírá přehlídku problémů zahradníčkovské edice konstatováním, že se nejlépe mělo zůstat u faksimile básníkova sešitu. Toto zjištění je snad dobré jako způsob, kterak uniknout z obtížného postavení, není však platné takříkajíc en gros a vlastně ani en detail. Volíme doklad celkem aktuální, ale také bez ohledu na problematiku reprintu o sobě zajímavý ‒ edici diáře Václava Havla s titulem Zápisky obviněného, již edičně připravil a v Knihovně Václava Havla v minulém roce vydal David Dušek. Nejprve krátká zpráva o tomto podniku.
Pokračování textu Faksimile diáře Václava Havla

Dámy a pánové,

otevíráme dnes stránky internetového časopisu pro kritiku. Jejím předmětem bude zejména literární věda, ale z naší pozornosti nebudou vyloučeny ani jiné humanitní obory, resp. slovesné projevy v nejrůznějších oblastech. Naše literárněhistorické školení a dosavadní praxe s těžisky v textové kritice a ve vydavatelské činnosti však napovídají, co nás zajímá nejvíce a o čem chceme psát. S ohledem na způsob zveřejňování v prostředí internetu se budeme pokud možno snažit o stručnost, pádnost a jasnost. Pokračování textu Úvodem