V úterý 7. listopadu převezmou Cenu Jaroslava Seiferta Jiří Brabec a Jiří Opelík. Už mezi dosavadními laureáty bychom mohli nalézt spisovatele s nepominutelným záběrem vydavatelským nebo překladatelským (např. L. Vaculík, I. Wernisch, A. Brousek, V. Linhartová, M. Topinka, L. Kundera, V. Binar), ale letos poprvé jsou vyznamenáváni autoři, kteří píší nejen vlastní texty, ale především se o práce ostatních literátů starají.
Zváženo bylo literárněhistorické a vydavatelské dílo, které je v oboru jedinečné. Pro posledních šedesát let jeho vývoje a trvání jsou charakteristické jednak dnes těžko představitelný heuristický záběr, metodologická podnětnost a původnost nálezů, jednak konfrontace s politickými a administrativními překážkami. Cílem těchto řádek však není biografická a bibliografická rekapitulace dráhy obou laureátů – na to jsou také oba dost známí –, nýbrž něco jiného.
Chceme ukázat, že étos práce vyznamenaných J. B. a J. O. je ve šťastné kongruenci se vznikem a tradicí seifertovské ceny. Ocenění na paměť velkého a statečného básníka se zrodilo v roce 1986 v exilu ve spolupráci s domácím disentem – tedy součinností intelektuální infrastruktury, jejíž přínos bývá v dnešním veřejném prostoru víc a víc umenšován – a v povědomí literární veřejnosti se posledních patnáct dvacet let udržuje navzdory indolenci tzv. kulturních novinářů. Jakkoli některé kroky Nadace Charty 77 budí rozpaky (nezdůvodněné neudělování Ceny v letech 2013 a 2014 a přechod na dvouletý cyklus vyznamenávání), pořád jde o literární cenu, jejíž zřizovatel představuje významného zastánce lidské svobody a jejíž případné odmítnutí by se těžko zdůvodňovalo seznamem dosavadních laureátů.
V těchto souvislostech se zastavme u tří momentů v drahách J. B. a J. O., které se odvíjejí rozličnými směry a zájmy, ale někdy se také nad jedním tématem protínají. Oba měli za sebou odlišná zázemí (J. B. studoval v Praze mj. u Jana Mukařovského, J. O. v Olomouci u Oldřicha Králíka) a na potýkání s L. Štollem, instalovaným do čela akademického Ústavu pro českou literaturu v roce 1962, po celá šedesátá léta byli oba „připraveni“ vlastními zkušenostmi z konce padesátých let při nuceném odchodu z olomoucké filosofické fakulty (J. O.), resp. úředním zastavením měsíčníku Květen (J. B. v něm působil jako stálý spolupracovník a člen redakční rady).
Represe po roce 1969 zasáhly oba autory ve věku, kterému se zpravidla říká nejproduktivnější. Mezi svým čtyřicátým a šedesátým rokem nemohli – stejně jako řada jejich kolegyň a kolegů ze silné generace literárních badatelů narozených kolem roku 1930 – rozvíjet svou vědeckou orientaci přirozeným směrem. J. B. byl z ÚČL vyhozen a musel se živit jako noční hlídač nebo topič v kotelně, J. O. sice v ÚČL zůstat směl, ale na podřadném místě, bez jakékoli „kariérní“ perspektivy. Oba však nastalou situaci zmohli jedinečnou prací.
J. O. se svými nejbližšími spolupracovníky předložil plán slovníku, který bude zahrnovat výklad a data o spisovatelích, anonymních dílech, nakladatelstvích, časopisech a literárních uskupení od nejstarších dob do roku 1945. Na Lexikonu české literatury, jak byl projekt nazván, pracoval kolektiv autorů a redaktorů přes třicet let, a stvořil dílo, bez něhož se žádný slušný literární historik nemůže obejít. – J. B., bez institucionálního zázemí a bez většiny i tak omezených občanských svobod, v téže době, tj. v polovině sedmdesátých let, se stal spolu s Jiřím Grušou, Petrem Kabešem a Janem Lopatkou autorem jiného slovníku, který časovým vymezením svého hesláře – 1948–1979 – v jistém smyslu na rozpětí Lexikonu navazoval: samizdatový Slovník českých spisovatelů přinášel informace o autorech, jejichž dílo nesmělo v daném období vycházet standardně, tj. tiskem, a dodnes zůstává nezastupitelným pramenem pro studium díla těch autorů, kteří se „nevešli“ do žádné z výběrových polistopadových literárněhistorických příruček.
Druhý moment je rovněž svázán se slovníkářstvím: Když vedení Ústavu pro českou literaturu AV ČR, jednostranně zaměřené na kvantifikovatelné, „vykazatelné“ výsledky badatelské činnosti, v roce 2010 – během počínajících prací na elektronické a aktualizované verzi Lexikonu – celé oddělení likvidovalo, podepsali se J. B a J. O. spolu s několika dalšími pod Otevřený dopis Komisi pro etiku vědecké práce AV ČR, v němž protestovali jak proti mocenskému zásahu (mimovanému jako „reorganizace“ pracoviště), tak proti alibistickému stanovisku Komise pro etiku vědecké práce, která si charakteristicky umyla ruce. Zastavení Lexikonu přirozeně zabránit nemohli, ale jejich podpis je pro každého, kdo není líný se v dané věci orientovat, výmluvný.
Třetí moment: chce-li dnes někdo číst dílo významných autorů české literatury ve spolehlivých a komentovaných vydáních, může dát průchod svým spádům díky nápadité, promyšlené, trpělivé a oddané práci J. B. (např. T. G. Masaryk, J. Seifert, K. Teige) a J. O. (J. Čapek, J. Orten, J. Skácel), která přitom stále vzniká, a oba autoři-editoři současně svými počiny kladou laťku pro mladší následovníky do inspirující, znepokojující, obdivuhodné výše.