Uprostřed sborníku o Zdeňku Vašíčkovi „Z přirozené potřeby kritického ducha“, který vydalo nakladatelství Triáda v roce 2016, je otištěna mimořádná studie Co vlastně Vašíček o nás svědčí? od Tomáše Hermanna. Řečeno přesněji, Hermannova práce se nachází v první třetině knihy, a namísto jmenného přísudku „otištěna“ by bylo přiléhavější adjektivum „schována“, nebo ještě lépe: „ukryta“. Od ostatních příspěvků sborníku – zajímavých, nápaditých, dílčích i těch, které snad vzniknout ani nemusely – se totiž liší nejen svým rozsahem (s. 75–147), ale především celostným monografickým záběrem. Pisatel tohoto „Kanonu“ se ve jmenované knize podílel na Vašíčkově bibliografii a sestavil též jeho životopisný medailon, ale doufá, že se upozorněním na tento počin neocitá v konfliktu s některou z maxim kolegy Kosáka, neboť se skladbou sborníku neměl jinak nic společného. Pokračování textu O Vašíčkovi

Nakladatelství dybbuk manželů Šavrdových nemůže sice svou velikostí konkurovat zavedeným nakladatelským domům s produkcí mnoha desítek titulů za rok, loni ale vydalo knižní edici, na kterou by si větší nakladatelství možná netrouflo. Tímto edičním podnikem je do dvou objemných svazků rozvržené Dílo Ladislava Nováka, jehož editorem je Petr Kuběnský. Přičiněním nakladatele a editora je tak k dispozici první ucelený pokus zpřítomnit Novákovo rozlehlé literární dílo. Pokračování textu Pocta Ladislavu Novákovi

Je to jen pár dnů, co byla uvedena kniha Lenky Rychtářové Bezručovi sláva, již vydalo v roce 2017 Slezské zemské muzeum v Opavě. Zpracovává se v ní průběh veřejných oslav narozenin básníka Slezských písní, přičemž důraz je kladen nikoli na velebení slovem, ale především na výtvarné realizace, které byly k těmto příležitostem vytvořeny. Kniha v chronologickém postupu takměř katalogizuje a barevně reprodukuje množství diplomů, jmenování čestným občanem, plaket, desek, medailí, razítek, portrétů, soch a mnohý podobný artikl, který byl součástí bezručovského „kultu“. K této základní ose přiléhá pak širší kontext proměn veřejného obrazu P. Bezruče a mechanismus provozování tohoto obecného uctívání: pojmenovávání ulic, závodů, organizace recitačních večerů, výstav a slavnostních shromáždění či vydavatelská činnost. Druhou linii pak tvoří zoufalá básníkova snaha před zájmen veřejnosti prchnout. Pokračování textu Ad honorem P. Bezruč

Uvádíme zde pár prefabrikovaných a i v praxi již dobře využitých odpovědí do literárních anket, jež se jistě budou hodit nejednomu respondentovi: Pokračování textu K literárním anketám

K domácím básníkům, z jejichž díla byly v úhrnných edicích z posledních cca dvaceti let zveřejněny a komentovány i převody cizích spisovatelů do češtiny (např. Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Zbyněk Hejda, Jaromír Zelenka), přibyl Antonín Brousek. Do druhého svazku jeho Básnického díla – první dosud na vydání čeká – překlady sebrala, uspořádala a komentovala Barbora Chybová a na konci roku 2015 je vydalo nakladatelství Torst. Pokračování textu Překlady Antonína Brouska

Jaká to je dnes přeci jen šťastná doba, máme-li možnost vybrat si ze záplavy na trh se valících titulů coby munici pro kanon i takovou zdánlivě okrajovou záležitost, jako je vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Timothea Vodičky z let 1935–1948. Tu pod názvem Je to s tím Akordem velký kříž vydali na sklonku loňského roku Natálie Trojková a David Jirsa nákladem Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci jako první svazek nově založené ediční řady Alumnus (řídí Jiří Hrabal). Tuto realitu dneška si uvědomíme hlavně ve chvíli, kdy pročítáme dopisy obou protagonistů, jejichž osou je redigování časopisu Akord (zejména v letech válečných), v nichž se opakovaně ozývá hudrání na to, že není o čem psát, když nic moc nevychází… Pokračování textu Milý Jene… Milý Time

V těchto dnech bezuzdného žvanění Tomia Okamury a jeho party o koncentračním táboře v Letech, kdy je zpochybňována nejprve existence oplocení tábora a mluví se pak i o údajném volném pohybu osob, bude dobré vrátit se ke vzpomínkám Josefa Serinka v edici Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Triáda. Z nich krátce citujme pasáž, v níž tento pozdější slavný partyzán, kterému v Letech a dalších koncentrácích zahynula desetičlenná rodina, popisuje prostor tábora: Pokračování textu Když Tomio řádí

Snad patnáctá, ovšem nikoli poslední kniha spisovatele, cestovatele, muzikanta, překladatele a středoškolského učitele českého jazyka a literatury Jana Jíchy (* 1980) není tentokrát o legraci na studiích ani o cestování, je to „učebnice literatury pro novou dobu“. Kniha nazvaná Literární monády s podtitulem Stručné dějiny (nejen) literatury v zrcadle nastaveném zkaženému světu (Cherm 2016) má být podle anotace podrobnými dějinami světové literatury pohledem skrze principy jin a jang, ale též „aspiruje na to, aby jako alternativní literární příručka sloužila zájemcům bez rozdílu věku po desítky let“. Pokračování textu Mohou si za to sami

Útlý, 137 stran dlouhý spis od Mathiase Mayera nazvaný Kafkův litotes (Malvern 2017, přeložil Martin Pokorný) se pokouší Kafkovo dílo vyložit skrze titulní rétorickou figuru označující popření předešlé negace. Podtitul Logika a rétorika dvojité negace odkazuje k úsilí pojmout danou problematiku v jejích různých reprezentacích ‒ na úrovni prosté jazykové manifestace, vyšších narativních struktur, sémantiky, až po závěry o Kafkově myšlení ve sféře estetiky, etiky, teologie, epistemologie. Přináší mnoho pozoruhodných pozorování a interpretačních fines. Kafkův fikční svět vnímá „jako podkopání pevně zkonstruovaných staveb smyslu“ (s. 49). Výhrady, jež zde budou následovat, nemají zastínit přednosti Mayerovy eseje, jimiž jsou úspornost, zacílenost k tématu a interpretační dovednost. Pokračování textu Cesty za Kafkou

Venku je zimní plískanice, tedy hurá do Národního zemědělského muzea – návštěva je doporučena především rodinám s malými dětmi. Zvířena ve venkovní expozici je, vzhledem ke klimatickým podmínkám, omezena, ovšem za 200 korun (2 dospělí s dítětem / dětmi) lze vstoupit do expozic, rozesetých po velké budově, která budí dojem, že z ní byla většina exponátů vystěhována, aniž by byla nová expozice prostorově detailně vyřešena. Přesto však lze při putování, z něhož bolí nohy již při koupi lístku, narazit na prvky, které malé ratolesti zaujmou a rozptýlí (zemědělské stroje a možnost se povozit v suterénu, expozice věnovaná vodě…). Kupodivu se však poučí i dospělý návštěvník. Poučí se o bizarních myslivých pochodech vzdělávacích institucí v české kotlině. Pokračování textu V neděli do muzea