Archiv autora

Robertu Krumphanzlovi se letos v září přihodí padesát let. Z jedné strany na tom není nic překvapivého. Nakladatelství Triáda, jež jubilant spoluzakládal a jehož je vedoucím redaktorem, je už více než čtvrt století vzorem důkladného redakčního řemesla, šiřitelem vnitřně soudržného edičního plánu a pokorným prosazovatelem hodnot nejen úzce literárních, ale také obecně lidských, jako jsou ohled na druhého, podpora slabších nebo solidarita s ostatními v nouzi. Pokračování textu RK 50

Od roku 2010 vydává redakce časopisu Revolver Revue jako samostatnou přílohu přibližně dvakrát do roka knížku Jedna věta. Její princip spočívá v tom, že oslovený autor si jeden rok zapisuje pokud možno denně jazykové sdělení v libovolné mluvnické formě. Cyklus, jehož zadání vymyslel redaktor časopisu a výtvarník Viktor Karlík, nebyl dosud souhrnně reflektován a i jednotlivé počiny došly ohlasů jen ojediněle. Dosud nejnovější (už sedmadvacátá) Jedna věta, jejímž autorem je básník a redaktor Vratislav Färber, byla kupodivu recenzována v Českém rozhlase (Mozaika, Vltava 5. 10. 2022). Po poslechu relace by se bohužel dalo říci: Snad by bylo lepší, kdyby Färberova knížka prošla v rádiu bez povšimnutí, jak se to stalo i všem předešlým šestadvaceti. Pokračování textu Co je Jedna věta, co není deník a k čemu jsou snad na světě

V adventním čase se oprosťme od žhavých aktualit a věnujme pozornost nějaké odlehlejší literárněhistorické látce, například této: Jiří Weil napsal v letech 1945–1948 několik textů o svém bývalém příteli, redakčním kolegovi a stranickém soudruhovi. Nejdůsažnější je zřejmě brožura Vzpomínky na Julia Fučíka, kterou po časopisecké publikaci v týdeníku Lidová kultura od listopadu 1946 do ledna 1947 vydalo nakladatelské družstvo Dílo koncem roku 1947 (recenze na knížku pocházejí v zásadě z časového rozmezí od prosince 1947 do února 1948). Pokračování textu Dvojí vzpomínky na Julia Fučíka

Nakladatelství Maťa nedávno vydalo Filipu Topolovi (1965–2013) knihu povídek Jako pes. Sdělení obsažené v této oznamovací větě by mohlo být důvodem k další malé radosti, jíž Topolovy knížky kapesního formátu (nakladatelství vydává i autorovy písňové texty a básně) zpravidla jsou. Soustavnější čtenář Maťovy knižní produkce se však nemůže zbavit dojmu, že jednotlivých Topolových knížek začíná být víc než vlastních autorových textů. Pokračování textu Operace: Převzetí

Ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová pronesla v rozhovoru s Petrem Placákem ve „studentském listu pro seniory“ Babylon č. 2 ze 4. 7. 2022 mimo jiné také to, že „Havel s Hejdánkem v roce 1978 sepsali jako programové prohlášení Charty dokument č. 23, což je velice dobře formulovaný text o Romech“. Následující řádky nejsou kritikou ani paní ředitelky, ani šéfredaktora listu, s nímž rozmlouvala, nýbrž upozorněním na podivuhodný život závažného textu od jeho strojopisné premiéry až po existenci v elektronickém prostoru, v němž jsme sice všichni se všemi propojeni, ale jen zanedbatelná hrstka si zpozdile dává pozor na to, zda se neprojevuje zbytečně spontánně, a co říká nebo píše, si předtím z důvěryhodných zdrojů ověří. Pokračování textu Tisková oprava 2

Kardinál Duka pronesl v rozhovoru s Danielem Kaiserem v Týdeníku Echo č. 28/2022 nazvaném Katolictví čelí neomarxismu mj.: „Dnes snad už nikdo neví, že Václav Klaus byl členem redakce časopisu Tvář…“ – Možná by takové tvrzení nestálo za opravu, kdyby nebylo uvedeno poněkud sebevědomým návěštím „dnes snad už nikdo neví…“. Korigujme tedy jak citovanou větu vedlejší, tak hlavní: Pokračování textu Tisková oprava

„Kulturní čtrnáctideník“ A2 věnoval ve svém 9. čísle z 27. 4. 2022 hned dvě stati Angele Davisové. Čtenáři důchodového věku, pamatující si možná ještě novinové titulky typu „Angela Davisová – symbol pokroku a postrach reakce“, jimiž byly opatřovány články v týdenících, jež vydával Ústřední výbor KSČ, mohou proto v tuto chvíli ve čtení ustat a věnovat se užitečnější činnosti; toto je propedeutika pro ročníky narozené cca po roce 2000. Pokračování textu Symbol pokroku a postrach reakce

Ohlédnutí za hereckou dráhou Josefa Abrháma (14. 12. 1939 – 16. 5. 2022) přineslo obvyklou dávku nevkusu, banalit, povrchnosti a neznalostí. U materiálu se však nezastavujeme proto, abychom jej nějak strukturovali a pokusili se ho vysvětlit – je mimo naše možnosti konkurovat divadelním a filmovým periodikům –, nýbrž proto, že jsme v něm zahlédli zajímavý typ nerozumění. Pokračování textu Za dr. Knotkem

Literatura se už dávno potácí na dalekém okraji zájmu masmédií. Kdykoli se však někdo z redaktorů nebo moderátorů přesto dotkne jakékoli její podoby, obrysy normální lidské rozpravy se rozpijí ještě víc. Ať už je to ve chvíli, kdy dočasně zeslábne žhavost politické, sportovní, filmové nebo gastronomické problematiky, nebo na média zesílí tlak PR oddělení těch několika našich nakladatelství, která o mediální pozornost stojí, výsledek je týž: běžný čtenář, posluchač, divák s hrůzou sleduje, jak prázdné řeči je možné v naší době vést. Pokračování textu Hranice temnoty aneb Kde jsou ti poradci?

Uspořádání obsáhlého výboru prací Arnošta Procházky Kritiky a eseje z let 1892–1924 editor Luboš Merhaut na žádném místě nezdůvodňuje. To je konstatování, které by mohlo být dobrým odrazovým můstkem pro zamítavé hodnocení jeho práce, ale já je míním jako přednost. Nejenom proto, že žádné zdůvodnění není dostatečné nebo vyčerpávající, ale především proto, že kritéria Lubošova výběru jsou čitelná z toho, jak je edice adjustována. Uvědomuju si, že je to hledisko, které není zřetelné na první pohled, ale jsem přesvědčen, že je mnohem průkaznější než napřímo formulované určité zásady, neboť těm se pořádané dílo nakonec vždycky nějak někde vzpírá – a snad mohu dodat: zvlášť to Procházkovo. Pokračování textu Jak je udělána edice