/ Publikováno:

Kdo bude psát…

„Kdo bude psát o těch, kdo nežijí? Snad jen ti, kdo přežili. Po paměti. Pro sebe.“ – Taková je asi původní intence knihy Heleny Frischerové Dny mého života, kterou s podtitulem Vzpomínky na gulag vydaly v roce 2017 nakladatelství Academia a Ústav pro studium totalitních režimů. Rusky psané vzpomínky z konce padesátých let přeložila do češtiny Radka Rubilinová. Pokračování textu Kdo bude psát…

/ Publikováno:

Cesty za Kafkou

Útlý, 137 stran dlouhý spis od Mathiase Mayera nazvaný Kafkův litotes (Malvern 2017, přeložil Martin Pokorný) se pokouší Kafkovo dílo vyložit skrze titulní rétorickou figuru označující popření předešlé negace. Podtitul Logika a rétorika dvojité negace odkazuje k úsilí pojmout danou problematiku v jejích různých reprezentacích ‒ na úrovni prosté jazykové manifestace, vyšších narativních struktur, sémantiky, až po závěry o Kafkově myšlení ve sféře estetiky, etiky, teologie, epistemologie. Přináší mnoho pozoruhodných pozorování a interpretačních fines. Kafkův fikční svět vnímá „jako podkopání pevně zkonstruovaných staveb smyslu“ (s. 49). Výhrady, jež zde budou následovat, nemají zastínit přednosti Mayerovy eseje, jimiž jsou úspornost, zacílenost k tématu a interpretační dovednost. Pokračování textu Cesty za Kafkou

/ Publikováno:

Proměnlivost příběhu

„Nevím – zdá se mi – nedovedu vysvětlit – nemůžu nijak dokázat – každopádně mi připomíná – připadá mi“ – styl knihy Jména příběhu (RR 2016) od Marka Vajchra je do značné míry utvářen tímto nastavením modality. Výsledkem je specifický slovesný tvar: „Podle zápisu v pozemkové knize musel Ondřej zároveň své druhé švagrové, Ludmilině sestře Alžbětě, provdané za Pavla Jonáše, koupit jiný grunt s půllánem. Nevím, díky čemu Ondřej disponoval tak značnou hotovostí, a nedovedu vysvětlit, proč přistoupil na zvláštní podmínku transakce. Zdá se mi, že jednal pod tlakem či v rozrušení mysli ve dnech, kdy jeho žena byla už těžce nemocná; nemůžu ovšem tento dohad nijak dokázat. Atmosféra celé události mi každopádně připomíná formulaci z Ondřejova dopisu o tom, jak byl roku 1693 ‚donucen‘ ke koupi gruntu; připadá mi, že se tu opakuje analogická situace, kdy Václav Engalthaler s Ondřejem Weicherem dovedně manipuluje“ (s. 276–277). Pokračování textu Proměnlivost příběhu

/ Publikováno:

Ke knize Karla Krejčího

Soubor statí Karla Krejčího (1904–1979), nesoucí rozkošatělý název Literatury a žánry v evropské dimenzi. Nejen česká literatura v zorném poli komparatistiky, vydal roku 2014 Slovanský ústav AV ČR (Euroslavica Praha). Podle doslovu si kniha klade za cíl „připomenout pouze malý zlomek opomíjených badatelových studií komparatistických“ (s. 554). Domnívám se, že význam publikace, představující průřez tvorbou tohoto slavisty, bohemisty, literárního historika a komparatisty (výbor sestavil Marcel Černý, jenž je také autorem doprovodných textů a zrevidované bibliografie badatelova díla i textů o něm; úvodem knihu doprovodil Vladimír Svatoň), tuto skromnou ambici přesahuje. Pokračování textu Ke knize Karla Krejčího

/ Publikováno:

Pohádkově milosrdné zrcadlo

Andrea Králíková se ve své práci Autorské tváře v knižních zrcadlech s podtitulem Obrazy autorů současné české literatury v perspektivě kulturního transferu (Pistorius a Olšanská 2015) pokusila o rozbor mediálního obrazu čtyř českých autorů (Jáchym Topol, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš, Miloš Urban) v českém a německém prostředí. Mediální scéna je v autorčině modelu pojata v širokém smyslu: tvoří ji (z menší části) odborná literární kritika a (převážně) denní tisk, rozhlas, internet, nakladatelský marketing atd. Pokračování textu Pohádkově milosrdné zrcadlo