Popírači totalitarismu – Cena literární kritiky – Monografie na biografickém základě

Pokračování textu Zprávy z tisku 2

Pátým svazkem věnovaným knižní řadě současné poezie Cesty (Mladá fronta 1957–1968) pokračuje edice Books vydávaná v Archivu výtvarného umění v Kostelci nad Černými lesy. Aktuálně zveřejněný svazek připravili Miroslav Hrabě, Jindřiška Jonešová a Barbora Špičáková. Aparátovou část knihy, která je dostupná i v anglické mutaci, tvoří texty Michala Jareše, Pavla Sivka a Jana Šulce. Pokračování textu Edice na edice

Vzpomínkou na Jiřího Opelíka proniká dominantní osobnostní rys – spojení mlčenlivé povahy a mohutné imperativní naléhavosti – příkladu přísné důslednosti, badatelského a kritického svědomí. Mluvil nerad a zpravidla jen tehdy, když to bylo nutné. Neimprovizoval, nekonverzoval. Při vzrušených debatách upadal do stále hlubšího zamyšlení, jako by mlčením reagoval na přemíru řeči a na naléhavost pohledů, které se k němu upíraly s nevyřčenou otázkou. Nevystupoval v médiích a témata, jimž věnoval desetiletí práce, nechával traktovat pohotové hráče schopné mluvit kdykoli o čemkoli. Nečetné rozhovory, které poskytl, formuloval vždy písemně, dovedl ovšem svým odpovědím vtisknout hovorový spád. Jeho vzpomínky na univerzitní učitele a na dětství a mládí v Olomouci prozrazují vypravěčský talent, kterému však popouštěl uzdu, pouze měla-li osobní rovina obecný přesah a zastihla-li ho otázka v příznivé chvíli (srov. rozhovory u příležitosti druhé knihy studií o K. Čapkovi Uklizený stůl – Lidové noviny 29, 2016, č. 213, 10. 9., příloha Orientace s. VI–VII [24–25], otázky Petr Zídek, resp. Týnecké listy 26, 2016, č. 10, s. 27–30, otázky Petr Hanuška). Své úkoly si dával sám (neodpovídal na všetečné dotazy usilující strčit nos do toho, na čem právě pracuje), pracoval na nich neokázale a v soukromí, ve svém volnu, paralelně ho však většinu života zaměstnávala kolektivní díla, jimž věnoval svůj všední den. A tak můžeme s úžasem přehlédnout na základě bibliografie, které se již od její první verze připravené pro knihu Milované řemeslo (2000) soustavně věnuje Luboš Merhaut, trojí mohutnou řadu v díle Jiřího Opelíka: 1) svébytný typ literárněkritický podílející se na emancipaci a svobodném rozmachu kriticismu od poloviny padesátých let do konce let šedesátých, 2) analytickou pozornost diferencované literárněhistorické heuristiky rozprostraněné v širokém žánrovém rozpětí od monografií, portrétních a problémových studií, přes komparativní sondy, dílčí edice po sebrané spisy, v jejichž komentářích a doprovodných esejích je shromážděna a funkčně utříděna, hierarchizována a vyhodnocena rozsáhlá materie ústředních fenoménů moderní české prózy, poezie a literární vědy. Konečně řadu 3) tvoří podíl na profilových syntetických a lexikografických podnicích české literární historiografie druhé poloviny 20. století: Na Slovníku českých spisovatelů (red. s R. Havlem, 1964), čtvrtém dílu Dějin české literatury (dokončen 1969, vydán 1995) a především na Lexikonu české literatury I–IV (1985, 1993, 2000, 2008). K třetí řadě nutno počítat i hesla o české próze v Kindlerově literárním lexikonu (díl VI, 1972), Rakouském biografickém slovníku, Slovníku světových literárních děl, účast v řadě dalších kolektivních pracích jeho domovského pracoviště a v neposlední řadě dvojí vydání souboru interpretací českého moderního básnictví Jak číst poezii (1963, 1969), který redigoval a koncipoval. Pokračování textu Mlčenlivý. Za Jiřím Opelíkem (21. října 1930 – 3. srpna 2024)

Text Radky Smejkalové Mír je válka, demokracie je nová totalita… Jak političtí obchodníci s deštěm mění naši sémantickou krajinu vyšel v Deníku N poprvé v lednu loňského roku, po prezidentských volbách (26. 1. 2023), a později získal novinářskou cenu Nadace OSF za nejlepší komentář roku 2023. Nebýt tohoto ocenění a toho, že se tento komentář – stejně jako my ve svém profesním zaměření – zabývá jazykem ve veřejném prostoru, nebyl by důvod ani pro tuto naši reakci. Pokračování textu Jak komunikujeme a devalvujeme význam slov v době postfaktické: Komentář ke „Komentáři roku“

V roku 2022 vydalo editorské duo Dušan Teplan a Marián Kamenčík vo fintickom vydavateľstve FACE – Fórum alternatívnej kultúry a vzdelávania objemnú publikáciu Slovenský nadrealizmus v korešpondencii (1935 – 1948). Obaja editori mali na túto prácu predpoklady, pretože o fenomén avantgardnej skupiny nadrealistov (tak sa v roku 1939 nazvali slovenskí prívrženci surrealizmu, aby aj z taktických dôvodov demonštrovali organický súvis svojej tvorby s domácou literatúrou) prejavujú sústavný bádateľský záujem. Pokračování textu Zo zákulisia slovenského nadrealizmu

Každý, kdo ví něco o italské kopané, rozpozná v nadpisu jistou nesrovnalost. Římský klub přece není žádná „Associazione Calcio“, jako to mají v jedné části Milána, nýbrž „Associazione Sportiva“. Přesto musíme trvat na uvedeném znění, neboť ve skutečnosti nepíšeme sportovní referát, ale chceme oslavit profesorku univerzity La Sapienza v Římě Annalisu Cosentino. Vyžádali jsme si příspěvky, v jejichž centru budou autoři či texty, s nimiž se A. C. překladatelsky nebo vykladačsky nějak setkala. Zadán byl omezený rozsah, který se ne vždy podařilo dodržet, ale přesto věříme, že takovým způsobem nejlépe poukážeme na soustředěnou, trpělivou a neokázalou práci výjimečné badatelky, pedagožky a překladatelky.

Roku 2023 vyšlo po téměř třiceti letech druhé české vydání knihy Helen Epsteinové Děti holocaustu. Americká novinářka, historička a spisovatelka o sobě vždy tvrdila, že je Češka. Její rodiče Franci a Kurt přežili holocaust, a komunistický puč je poslal s několikaměsíční Helen na cestu z Prahy do neznáma, do Spojených států. V roce 2021 byl publikován rozhovor s Annalisou Cosentino která Helen řadí k jedněm z nejsilnějších hlasů, které závažně a reprezentativně vypovídají o naší historii, jejích peripetiích a její povaze. Děti holocaustu poprvé vyšly anglicky v roce 1979, jejich význam byl přelomový. Helen Epsteinové se podařilo zaznamenat příběhy druhé generace přeživších. Její kniha tak dala světu nenásilně vědět, že hluboké trauma jedné generace se přenáší na druhou a někdy i třetí generaci. Pokračování textu Helen Epstein

„Švejkova postava musí být zkoumána ve světovém kontextu“ (Karel Kosík: Hašek a Kafka neboli Groteskní svět)

Jednu linii recepce Haškova Švejka představuje jeho srovnání s Franzem Kafkou, jež lze nalézt mj. v textech Karla Kosíka, v Ripellinově Magické Praze či v Kunderově Umění románu. V české i zahraniční bohemistice se má obvykle za to, že tím, kdo tuto „překvapující spřízněnost“ exponoval jako první, byl Emanuel Frynta, v doprovodném textu k obrazové monografii Franz Kafka lebte in Prag, která vyšla v roce 1960 v nakladatelství Artia (z připraveného českého vydání sešlo). Pokračování textu Walter Benjamin jako čtenář Haškova Švejka? Poznámka k recepci

Návrat k původnímu znění textu nedokončeného románu Jaroslava Haška vyvolává řadu pozoruhodných (nejen) textologických otázek i úkolů. V rukopisu se dochoval Díl I. a jen částečně Díl II. (Literární archiv Památníku národního písemnictví). Tiskem vycházely Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nejprve v sešitech (každý díl v 8 sešitech, resp. dvojsešitech, přičemž Haškův text končí v díle IV. na s. 97 s poznámkou pod čarou „Zde končí rukopis † Jar. Haška“, dále pokračuje kontinuálně text Karla Vaňka, ovšem aniž by byl autor pokračování v tomto sešitě 3–4 a následně v druhém knižním vydání zmíněn; až na obálce následujících sešitů 5–6 a 7–8 stojí: „Dokončuje Karel Vaněk“), vzápětí pak byly Osudy vydány „knižně“ (jako druhé vydání) ve čtyřech svazcích (po jednotlivých dílech), obojí bez datace v letech 1921–1923, a to ve stejné sazbě a s totožným stránkováním, avšak ne ve zcela identické podobě. Pokračování textu Nad rytmy Osudů dobrého vojáka Švejka aneb „Já mám jak se říká vyvinutej pozorovací talent…“

Český dopis adresovaný „přátelům v Čechách“, který Hus napsal v kostnickém vězení 24. června 1415, působí jako bezprostřední reakce na to, že předchozího dne koncil oficiálně označil jeho spisy za kacířské. V dopise je tato událost zmíněna hned po úvodním pozdravu a prezentována jako hlavní impuls, který jeho napsání inicioval. Především však v listu Hus podává svou interpretaci událého: odsouzení svých spisů koncilními otci odmítá akceptovat, ba přímo zpochybňuje platnost tohoto aktu a jeho aktérům upírá autoritu k vynesení onoho rozsudku. Současně vyzývá adresáty svého dopisu, aby vzniklé situaci rozuměli stejně jako on a nedali se mocenským aktem koncilu zastrašit ani znejistit. Pokračování textu Jan Hus apokalyptik