Titul nejnovější čapkovské publikace nelze přehlédnout – doslova člověka praští do očí, neboť výbor ze sloupků a entrefiletů Karla Čapka z let 1921–1938 je nadepsán Počtení i počteníčko. Co asi vedlo editora Jiřího Opelíka k této provokaci, která bezesporu nenechá nikoho v klidu, a především užité deminutivum může přivodit nevolnost či osypky?

Jde patrně mimo jiné o deskriptivní poukaz k jemnému rozdílu mezi dvěma druhy publicistických žánrů, jimiž K. Čapek přispíval do Lidových novin, totiž mezi delším, s fejetonem spřízněnějším sloupkem a stručnějším entrefiletem, postřehem, glosou svého druhu. Titul výboru je však především autocitátem závěru Opelíkova vydavatelského Úvodu charakterizujícího důvody, které ho k edici vedly. Kromě důrazu na prostředí Lidových novin, na úlohu sloupku a entrefiletu v meziválečném periodiku a poukazu k předchozímu výběru Miroslava Halíka je zmíněn – jako pointa – důvod estetický, že totiž Čapkovy texty v mnohočetnosti a mnohotvárnosti svých funkcí jsou „vždy počtením, ba počteníčkem“.

Důraz na prospěšný – soustřeďující i rozptylující – účinek četby textů, které, i díky svědomité ediční koncepci, nabývají na svébytnosti a dávno překročily stín jepičího času novinové aktuality, roste z celoživotního badatelského soustředění, jež je především uměním „číst pomalu“. Jiří Opelík vybavil svazek kromě úvodu a ediční poznámky rozsáhlým doslovem Karel Čapek žurnalista, navazujícím jednak na jeho studie o Čapkově akademické dráze (Cesty za vědou. Univerzitní studia Karla Čapka), o jeho vstupu do novin (Zásadní životní volba Karla Čapka. K jeho vstupu do redakce Národních listů 1917, obojí knižně in Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefovi jako přívažek, Praha, Torst 2008), O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství, a především na rozsáhlou syntetickou práci Škola Lidových novin (obojí in Uklizený stůl…, tamtéž 2016), jejíž téma nyní analyticky soustřeďuje k Čapkovi jako reprezentativnímu příkladu moderní tvůrčí symbiózy spisovatele a žurnalisty.

Četba Opelíkova dialogu s Karlem Čapkem a s výzvou Halíkova výboru z Čapkovy publicistiky Sloupkový ambit (1957) přináší přinejmenším dvojí estetickou konfrontaci v pravém smyslu – 1) s koncentrovanou, avšak neredukovanou mnohostranností Čapkova tvůrčího profilu; 2) s obdivuhodnou orientující schopností pořadatelovou, jež rozsáhlé literární univerzum člení chronologicky podle významového sepětí s dlouhodobými akcenty Čapkova širokého záběru tak, aby vynikla jeho participace na světě, který žil a pomáhal tvořit, slovem jeho mravní tvář. Má-li snad někdo dojem, že udělat takový výbor, je snadné, ať si zkusí střihnout svého Čapka či Nerudu. Není obtížnějšího úkolu, jak ostatně dobře ukazuje srovnání s jinou současnou čapkovskou edicí, totiž brevířem, který pod titulem Skoro modlitby „sestavil a glosoval“ Martin C. Putna (Praha, Biblion 2020). Ocitneme se tu vskutku v jiném světě, ba vesmíru.

Zatímco výchozím textovým pramenem Opelíkovy edice je samozřejmě původní verze v Lidových novinách, které poctivě prošel a porovnal s dalšími přetisky, Putna vystačil s výběrem „ze Spisů Karla Čapka (Československý spisovatel 1981–1993, Československý spisovatel 1995)“, jejichž editory ovšem neuvádí, a s kulantní formulací „s přihlédnutím k dalším edicím“. Svůj ediční přístup blíže nespecifikoval, těžko tedy soudit, k čemu se vlastně mohli „odborní recenzenti Matěj Fixl a Martin Groman“ vyjadřovat. Při dobré vůli mohli vzít Putnovy glosy na margo úryvků jeho čapkovské četby na vědomí. Neodborník se přitom může pouze podivit nad tu větší, tu menší pořadatelovou libovůlí a okázalostí, s níž se – ne nepodoben Modlilovi z rané Kafkovy prózy – Čapkovi koří a zároveň se neustále vtíravě, mnohdy nejapně připomíná. Jeho skromnost ve vztahu k Čapkovu textu je pokrytecká – jeho bleděmodře tištěné „glosy“ mají sice ráz improvizací a letmo načrtnutých nápadů, rozsahem se však mnohdy černému tisku úryvků z Čapka (z jeho publicistiky, prózy i dramatiky) vyrovnají, a rozhodně tedy překračují obvyklý úzus přítomnosti edičního gesta ve vydávaném textu a jeho různých akcentů na ose hlavní text–komentář. Putna ovšem doprovodil svého Čapka i dalšími doprovodnými texty – zaprvé kritickým anotovaným výběrem z literatury o Čapkově vztahu k náboženství (s patřičně okázalým titulkem vysvětlujícím, proč pořadatel nemá zapotřebí přispět k této literatuře další položkou, což ovšem samozřejmě tak jak tak činí), zadruhé tím, že jako správný pastor sestavil pro své ovečky čapkovské duchovní kalendárium asi v tom smyslu, že vybraná data Čapkova životopisu přizpůsobil vlastní koncepci „české katolické literatury“. Jeho výbor citátů z K. Čapka je v podstatě digest, v Putnově podání se Čapkova slovesná rozprostraněnost a mnohotvárnost mění v katechismus a zápas o mravní integritu vně metafyziky v předžvýkanou moralitu.

Jiří Opelík svou edicí vede řez jedním typem rozhovoru, jaký lze s Čapkovým dílem navázat a jaký on sám rozpracoval v analýzách jeho dialogického smyslu. Koncepčním svorníkem je i zde Čapkova mravní osobnost, ale jak jiné je to čtení! Neokázalost a poctivost „milovaného řemesla“ sloužícího v první řadě autorovi na straně jedné, na straně druhé kazatelská soběvrčná improvizace poukazující především k pořadatelovým glosám, jejichž hlavní účinek je – paradoxně k variovanému tvrzení o slovu jako stvoření – ve skutečnosti petrifikační a dělá z Čapka, příhodně k formátu příslušné ediční řady, rozum do kapsy naší doby. Putna poukazuje k tomu, že se tématem, o němž by měl něco napsat, zabývali jiní, mj. Jiří Opelík. Připomíná to obavy diplomantů, kteří se vzdávají tématu jen proto, že zjistí, „že už o něm někdo psal“. Když však univerzitní profesor vybaví knihu, pod niž se podepíše, apendixem svědčícím o rezignaci na literárněhistorický úkol, který si sám dal, jde o výraz bezradnosti: Čím jiným chce koneckonců představit životnost svého Čapka než tím, že se vstoupí – třeba implicitně – do interpretačního mnohohlasí vrstevnaté čapkovské recepce a poukáže na významy, jež nutno znovu promyslet a především znovu formulovat?

Téma Opelíkovy studie, kterou svůj výbor uzavřel, je Karel Čapek žurnalista: Na základě charakteristiky a proměnlivých vztahů jednotlivých novinářských modalit v Čapkově tvorbě je tu evokován plastický portrét spisovatelovy osobnosti odlišující čtvero rovin, do nichž se jeho aktivita v redakci Lidovek promítala. Kromě pasáže o Čapkovi-beletristovi a autorovi žurnalistické beletrie (s přehlednou funkční charakteristikou Čapkova pojetí beletristických žánrů pěstovaných v Lidových novinách) je nutno ocenit především oddíly o Čapkovi jako kritikovi umění, resp. kulturního provozu (kritika jako sympatie), a dále o Čapkovi jako kritikovi veřejného života a politiky (kritika jako hledání míry). Výklad o kritice snad nejspíše koresponduje s pojetím výběru z Čapkových novinových textů samých, neboť ten zahajuje právě literárněkritickým sloupkem o G. Duhamelovi a Ch. Vildracovi a sérií reportážních sloupků z chudinských čtvrtí.

Odtud se odvíjejí vlákna procházející celým výborem, přičemž projevy chudoby, životní nouze a bídy postihující člověka již v dětství otevírají Čapkovu publicistiku široké škále projevů odvrácené strany modernosti a moderní bolesti, jež jsou dnes stejně naléhavé jako před sto lety. Čapkovo novinářství vyznačovala především věcnost, důvěra v spojenectví rozumu a soucitu v zápasu s iracionalitou a zaslepením. Svůj kritický postoj vyjadřuje často apelativní otázkou či řetězem otázek, přičemž často nenabízí odpověď, nýbrž naznačuje, jakou cestou se k ní vydat: „Otázka, kterou nám klade bída a nezaměstnanost, se však musí řešit mozkem a srdcem. Ne krví“ (s. 208). Schopnost a potřeba se ptát patrně také nastolila prvorepublikovou afinitu s T. G. Masarykem (jehož filozofické a estetické stanovisko muselo být Čapkovi v předválečné době něčím značně vzdáleným, přestože Masaryk-politik po druhém vstupu do parlamentu významně zasahoval i k jeho okruhu). Na rozdíl od Masaryka, u nějž, jak konstatoval J. Mukařovský, věcnost zcela převažovala nad „slovností“, tj. nad důrazem na kvalitu a významovou valenci slova samého, Čapek byl s to ve svých novinových žánrech uvést obojí aspekt do rovnováhy, umocnit jedno druhým ve vlastní variantě publicistického funkčního stylu podřízeného funkci apelativně persvazivní. Je tedy vskutku, jak říká ve zmíněné studii editor, radost tyto texty číst. Jiřímu Opelíkovi se tu –díky celoživotní soustavné heuristice, ediční zkušenosti a systematickému přístupu, jejichž prostřednictvím tlumočí svou vlastní radost z četby Karla Čapka – podařila přinejmenším dvojí aktualizace: oživení této radosti jako rozměru našeho porozumění a oživení Čapkových otázek, jež jsou i otázkami našimi. O moc dál jsme se v odpovědi na ně nedostali. Příklad Čapka-novináře je i výzvou dnešní žurnalistice, která se příliš snadno uchýlila k blogu jako názorovému a žánrovému trychtýři nahrazujícímu významově a funkčně rozčleněnou kritickou publicistiku.

Ještě jedno vlákno Opelíkova energického edičního a interpretačního výkonu nelze v závěru podcenit, totiž tematizaci Čapkovy soustavné kritické sebereflexe, jejíž tvořivý rozměr se hlásí o slovo jak v polemikách se souputníky, v jejich portrétech, tak v autoportrétu spisovatelova jazyka načrtnutém – tentokrát s apelem v první řadě vůči sobě samému – v komentáři k moderní lingvistice a, implicite, slovesné avantgardě: „‚Neočekávanost, neobvyklost a jedinečnost‘ je jen jedna metoda aktualizace básnického jazyka; řekl bych dokonce, metoda poněkud snadná, hravá a libovolná. Nijak ji neodmítám; ale skláním se s úctou před jazykovým tvořením, kterému nejde o samoúčelnou deformaci, nýbrž o vědomou spolupráci v duchu jazyka. Je možno stavět řeč na hlavu, aby se ukázala z takové stránky, z jaké nebyla dosud viděna; ale věřím, že lze ji také stavět na nohy, aby kráčela… na příklad dopředu; nebo aby tančila… na příklad v nějaké nově nalezené radosti. Deformace není pružnost: pružný je život, pružný je duch. Deformovat lze jen neživý materiál; ale řeč není básníkovi látkou, kterou libovolně stříhá, nýbrž obsahem, který prožívá“ (s. 224).