Tak tedy zaměstnanci Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se připravují na stávku, ohlášenou na 17. října s heslem „Hodina pravdy“. Zaměstnanci mohou svou účast deklarovat podpisem pod ohlášenými požadavky, čímž zároveň potvrdí, že jsou si vědomi důsledků, které pro ně stávka bude mít, tedy především, že v příslušný den ztratí nárok na mzdu. Požadavek je v zásadě jen jeden – náprava nedůstojných platových podmínek, jež panují na humanitních oborech již přes třicet let. Předesílám – podepsal jsem s nemalými rozpaky a ujímáním, ze solidarity s kolegyněmi a kolegy, kteří si od toho dost slibují. Stávkokazectví provozovat nechci.

Rozpaky a nechuť plynou v první řadě z toho, že stávkující svůj požadavek adresují vládě ČR. Koná-li se stávka za vyšší mzdy, stávkující se zpravidla obrací na zaměstnavatele. V tomto případě tomu tak není, fakultní odbory proto také avizovaly, že nepostupují podle zákona o kolektivním vyjednávání, nýbrž se odvolávají na vyšší ustanovení, tj. na Listinu základních občanských práv a svobod zakotvující v našem právním řádu právo na stávku. V druhé řadě stávkový apel evokuje dlouhodobou zkušenost s podmínkami naší akademické praxe, totiž s akademickým provozem.

V té souvislosti působí zarážejícím dojmem především vysvětlení adresovaná médiím, že jde i o připomínku společenské závažnosti humanitních oborů. Jinými slovy: Vláda by většími financemi měla zařídit, že si nás bude společnost vážit. Inu, účinek bude pravděpodobně právě opačný, neboť něco takového lze stěží deklarovat, vynutit, vyvzdorovat či přikázat.

Vláda ostatně za platové tabulky na našich pracovištích přímo neodpovídá – jsou to tabulky univerzitní a na první pohled rovné napříč fakultami. Ovšem, někde odpovídají reálným mzdám cele (podlahy), někde se naopak mzdy blíží tzv. stropu – toť status quo budovaný přes třicet let. Totiž status quo fakult, které považují humanitní obory za parazity, za něco zcela zbytného, za otravnou kutálku rušící svým břinkáním mohutnou fanfáru naší slavné univerzitní – dnešním žargonem excelentní – vědy. V devadesátých letech by si takový přezíravý postoj k některé z fakult, třebas v tichosti sdílený, nedovolil nikdo veřejně deklarovat, natož promítnout do medializované univerzitní politiky, třebaže reálpolitika se již tehdy touto praxí řídila. Dnes je tomu tak, že jakékoli zvýšení mzdových tabulek doprovází zároveň týž skrovný rozpočet, který humanitním fakultám nedává jinou možnost než snížit počet vyučujících, neboť jde zpravidla o rozpočet nereflektující mandatorní zvýšení mezd. Zvýšení mezd spjaté např. s navýšením minimální mzdy nebo jinými centrálně stanovenými normativy nepředstavuje než příslovečné Pyrrhovo vítězství: Mzdy je nutno navýšit, jak to fakulty udělají, je jejich věc („éto váše dělo“) – rozpočet jim navýšen nebude, to je zase „náše dělo“.

Dlužno dodat, že se univerzity do stávající situace dostaly vlastním přičiněním a sobectvím, tj. odtržením vlastních mzdových předpisů od platových tabulek v dalším školství v devadesátých letech. Vycházely tehdy z předpokladu, že jim nikdo nebude předpisovat, kolik komu zaplatí, a zároveň si vždy podrží vlastní rozpočtovou podkapitolu. Nepočítaly s tím, že odborové organizace pracovníků ve školství po téměř třiceti letech soustavné aktivity konečně prosadí pro učitele mateřských, základních a středních škol platy, které by se napříště měly pohybovat nad hladinou průměrné mzdy. Mzdy pedagogů na Filozofické fakultě naší nejstarší univerzity, fakultě, která tvoří od počátku její jádro, se tabulkově pohybují přes třicet let hluboko pod celorepublikovým průměrem, o průměru v hlavním městě ani nemluvě. Podobně ostatně postupovala Akademie věd, jejíž mzdové předpisy byly podobně odlišeny od platů státních zaměstnanců. Zároveň se začala s univerzitami přetahovat o peníze na výzkum, jež se mezitím začaly velkou měrou tzv. přerozdělovat přes nákladný grantový provoz. Načež jednotlivé instituce, jejich střešní organizace a akademickou obec jako takovou zachvátila generální zásada „Urvi, co můžeš!“ a pronikla hluboko do jejich morálky. Dnes je akademická obec obcí jen podle jména, ve skutečnosti jde o strukturu, kterou spojuje a rozděluje boj o zrno.

Během posledních třiceti let se v univerzitním provozu změnilo mnohé. Vysoké školství se radikálně demokratizovalo – naším cílem má být univerzitní diplom do každé rodiny. Počet pedagogů, zajišťujících výuku na hlavních oborech, se ovšem oproti tomu adekvátně nenavýšil, v podstatě zůstává stejný. Spadla však na něj řada činností, které dříve vykonávala administrativa. Univerzita je perfektní ukázkou moderního správního modelu, který nesčetné veřejné a správní činnosti či funkce, veřejnou službu včetně školství organizuje ve složitém aparátu, v němž je odpovědnost za rozhodnutí usměrňující zdárný provoz zdánlivě přenášena na stále nižší úroveň. Lid obecný tomu říká „systém padajícího trusu“. Ten nakonec dopadne na jednotlivé zaměstnance a ti, marně se ohlížejíce, na koho dále odpovědnost přenést – rozuměj hodit –, zjišťují, že jim nezbývá než řídit se pokyny shora. Systémové delegování odpovědnosti s sebou nese nechuť, posléze neschopnost rozhodnout, a to i v případech, kdy je rozhodovací pravomoc a z ní plynoucí odpovědnost s příslušnou funkcí přímo spjata. V našem případě jde o volené funkce všeho druhu, především však o špičky celé hierarchie – rektory, děkany a jejich zástupce. Stále se pro ně – kdoví proč – drží rituální oslovení „honorabiles“, „spectabiles“. Vskutku, jsou voleni celou obcí nebo jejími částmi, aby je zastupovali a aby odpovídali za jejich prosperitu (neměli by si tak trochu připomenout význam akademické sponse?).

Humanitní obory měly po listopadu 1989 dva rektory a nesčetně prorektorů. Ti však neudělali pro (mzdové) podmínky svých fakult nic. Rektoři obecně – soudě podle kariér premiéra Fialy, ministra Beka (doktorát na FFUK!), o senátorství V. Hampla a vážně míněné prezidentské aspiraci T. Zimy nemluvě – chápou svůj úřad jako odrazový most. Akademický kariérní žebřík ostatně jako by vedl pouze nahoru – bývalý prorektor prof. Kovář po plagiátorském skandálu volně přešel na VŠE, kde měl ostatně již dříve přivýdělek, provozuje podcast a jistě mnoho dalších činností s čiperností sobě vlastní. Mohl by se ostatně cítit ukřivděn – vždyť nedělal nic jiného, než co mu bylo už za studií nastíněno jako akademická dráha: Další a další funkce, publikace jako na běžícím pásu (optimálně tak 15–20 ročně), jedna jako druhá, všechny excelentní, exkluzivně kolektivní, grantově zaštítěné, masivně medializované (srov. např. Kolapsy a regenerace, 2011, Civilizace a dějiny, 2013, doporučuji povšimnout si slovutných spoluautorů a jejich mlčení po Kovářově pádu), tak co vlastně? Podezření, že jde o podvod, by muselo připustit, že si dotyčný nebyl vědom ničeho nepatřičného. To vše za tichého přihlížení kolegů historiček a historiků, kteří pak museli čelit kritice svých studentů. Univerzita má totiž – oproti Akademii věd – podstatnou výhodu otevřenosti, tj. studenty. Může je utvářet k obrazu svému, je jimi však zároveň konfrontována a nucena reflektovat svá vědecká, ideová a mravní přesvědčení, své regule.

Tváří v tvář drolícímu se sebevědomí vzdělanostní obce a administrativě, bytnící geometrickou řadou, se příslušným institucím, totiž jejich představitelům, jevila digitální technologie jako spásná myšlenka. Začaly veškerou agendu svěřovat softwaru a jeho obsluze, až se nakonec ocitly vůči nim zcela bezmocné. Jen krčí rameny nad rostoucí položkou výpočetních (pardon, komunikačních) technologií a konstatují, že kdyby se někdo ptal, nezbylo by než přiznat, že sběr a vyhodnocování digitálních dat je pro organizaci univerzitního typu v našich poměrech poněkud drahý špás a má pochybný efekt. Univerzity nedbají na slušné zajištění svých základních funkcí, tj. pedagogických, zato masivně investují do technologií (tyto investice prostřednictvím permanentních aktualizací však pouze žerou stále se tenčící budoucí rozpočty), a hlavně do budov. V situaci, kdy FF UK nemá než na mzdové podlahy, investuje do nákladné rekonstrukce budovy v Opletalově ulici s odvoláním na dotaci. A na budoucí provoz té budovy bude rovněž čerpat dotaci? Je to jako by rodina, která tak tak vyjde s měsíčním příjmem, zakoupila luxusní vůz s tzv. výhodným financováním, aniž by jí došlo, že provozní náklady bývají rovněž luxusní. Na univerzitní úrovni se totéž v bleděmodrém děje na Albertově.

Dlouhá léta se zajišťovaly rostoucí požadavky na reprezentativní výkony akademických pracovišť z grantových úvazků, které pak – místo aby končily s příslušným grantem – byly často překlopeny do úvazků institucionálních. Místo aby granty umožnily snadnější přesun mezi pracovišti Akademie věd a univerzit a střídání intervalů většího badatelského, resp. pedagogického soustředění, vedly ke kumulaci úvazků, k systému permanentního přivýdělku. Svého času bylo věru těžké najít zaměstnance s jedním, tj. stoprocentním úvazkem. Standardní pracovní úvazek by zahanbil i stachanovce. V překlápění úvazků se jednotlivá pracoviště vůbec neohlížejí na to, zda jejich požadavky náhodou nepřipraví o místo někoho vedle. Zákulisní dohody jen kvetou a v kuloárech je rušno.

Východiska se tu nabízejí dvě – cesta pomalé, dlouhodobé mravní reintegrace obce, nebo její rozdělení. Osobně jsem pro první možnost, jejíž variantu zosobňuje již např. kritická iniciativa, která stála u počátků české části pražské univerzity v osmdesátých letech 19. století: Reformu nutno začít vždy u sebe. Své kroky dokážu kontrolovat jedině kritickou sebereflexí, sebeovládáním a sebekázní dosáhnu toho, aby si mě vážili i druzí. Filozofická fakulta bude brána vážně ve svém obecném významu, jako obec svého druhu, bude-li se tak chovat. Pak snad univerzita vezme i vážně kritický hlas zástupce přírodních věd prof. J. Černého na shromáždění před Rudolfinem letos na jaře, kde prohlásil, že se stydí za platy svých kolegů na humanitních fakultách a že není na své fakultě sám (není divu, že v rektorském klání roku 2017 neměl proti matadorovi T. Zimovi šanci). Ne-li, bude dál žít s pocitem méněcennosti, maskovaným dekorací společenské prestiže a globálního významu.

Pro začátek by stačilo, kdyby ctihodní a slovutní volení reprezentanti stávající obce rozhodovali v souvislosti s tím, co jako statutární zástupci institucí, které jim byly dočasně svěřeny do správy, garantují, totiž s akreditovanými studijními programy a odpovídajícími platnými pracovními smlouvami, a neoháněli se tím, že vlastně nic nemohou dělat, peněz nemajíce. (V univerzitním akademickém senátu, zvláště mezi zástupci pěti lékařských fakult, by návrhy tohoto typu patrně vyvolaly všeobecné gaudium a jejich předkladatel by byl považován za kašpara. Inu… Sám se však za kašpara předem považovat nemá. Je mnoho příkladů i z univerzitní praxe, kdy si názorová pevnost a osobní důstojnost, jakkoli zdánlivě marginální, vynutila respekt i neochvějně suverénních chladných mozků).

Náklady na výuku a vědu v humanitních oborech jistě nedosahují ani zdaleka výše nákladů ve vědách, v nichž pouze materiál jde do astronomických částek. I na bohatých univerzitách v Americe však panuje obecný konsensus, na jehož základě bohaté fakulty (školy) solidárně podporují své chudé příbuzné, jelikož všichni vědí, že běžné místní životní náklady se napříč obory příliš neliší, a je-li starost o ně ulehčena, znamená to pro univerzitu obvykle přínos. Nezbytnou sebereflexi a myšlenkovou kritickou inciativu však moderní matematická přírodověda obvykle neposkytuje. Když se Jan Patočka na přelomu let 1976 a 1977 vydal za svými slavnými kolegy z akademického prostředí, včetně nejvýznamnějších představitelů soudobé vědy, a za dalšími veřejně známými osobnostmi s otázkou, zda by zvážili podpis Charty 77, podepsal jediný – básník Jaroslav Seifert. Jak asi muselo být autorovi šestého Kacířského eseje, kde v závěru čteme o solidaritě, o frontě otřesených a vědomí jejího zrazování, které musí vést k tomu, „aby každý, kdo je schopen porozumění, pocítil vnitřně nepohodlí své pohodlné pozice“? Apel na svědomí tzv. technické inteligence, „badatelů a aplikátorů, objevitelů a inženýrů“, na zdánlivě zajištěnou každodennost „faktologů a rutinérů“ byl apelem sebevědomého vzdělance, který ví, ke komu se obrací a že to udělat musí, jakkoli se takové počínání může zdát marné. Špatné svědomí této části naší vzdělanosti se pak plně projevilo v podmínkách svobody slova všeobecným naříkáním na tehdejší poměry. Možnost utvářet vlastní poměry podle rozmanitých potřeb vlastní obce a k jejímu prospěchu jako celku však akademici v posledních třiceti letech, marná sláva, nepochopili než jako příležitost posílit pozici, o níž píše filozof v citovaném úryvku.

Prozatím však lze předpokládat, že výsledek úterního podniku bude skvost – stávka za vyšší mzdy skončí tak, že univerzita, resp. její dobře zajištěné údy, posměšně pokrčí rameny, a stávkující zaměstnanci budou brát za říjen nižší gáži.