Národní knihovna České republiky s výsadou dvou povinných výtisků a s národním konzervačním fondem představuje jakousi pokladnici českého písemnictví a nenahraditelný zdroj kulturní paměti. V mnoha ohledech tak slouží a zaslouží si vděk, ale některými novějšími postupy bohužel část této paměti zase vymazává.
Nedávno jsem ověřovala údaj v katalogizačním záznamu Národní knihovny u jednoho svazku korespondence, na níž jsem edičně spolupracovala, šlo o obtížně sestavovaný soubor s asi čtyřistastránkovým původním edičním aparátem. V katalogu však informace o editorech – tedy pořadatelkách a autorech doprovodných textů – chyběla. Jak jsem vzápětí zjistila, jejich jména chybí i u několika předchozích svazků téže řady. Protože je dříve katalog uváděl a běžně figurují u obdobných vícesvazkových řad, jako je například Korespondence T. G. Masaryka, nahlásila jsem odboru zpracování fondů nedopatření a poprosila jej o doplnění.
Ke svému překvapení jsem se dozvěděla, že „podle stávajících katalogizačních pravidel (v ČR je používáme od roku 2015) se editoři v záznamu uvádějí, pokud jsou uvedeni na titulní stránce“. O tom, že tato formální, ne-li nahodilá okolnost skutečně rozhoduje o tom, zda editor bude, nebo nebude uznán jako spoluautor a uveden v katalogu Národní knihovny, jsem se poté přesvědčila nejen na příkladu Masarykovy korespondence (ta editory na titulním listě většinou uvádí), ale i u řady dalších novějších publikací, které lze považovat za příklady velmi složité ediční přípravy, při níž editor staví knihu od základu a její stavební materiál pracně vyhledává.
Vzhledem k tomu, že v našich končinách není zejména u autorů krásné literatury zvykem uvádět jména editorů na titulní straně, katalog Národní knihovny vytváří dojem, že se v roce 2015 odehrála nějaká katastrofa, při níž většina editorů české literatury hromadně zahynula, změnili profesi nebo opustili autory i texty, kterým dosud věnovali systematickou péči (například Erika Abrams Ladislava Klímu, Martin Machovec Bondyho, Michael Špirit Škvoreckého Zbabělce a částečně i Hanče, Jan Šulc Jana Zábranu atd.). Současně to vypadá, že se vlastně nic hrozného nestalo, poněvadž náročné ediční řady pokračovaly samovolně: bez editorů se zřejmě obešly poslední svazky Spisů T. G. Masaryka, Spisů Bohumila Hrabala, třetí svazek Spisů Ladislava Klímy či poslední ze souborů Jirousových textů Magorova oáza – omezíme-li se jen na několik příkladů knih nominovaných nedávno na cenu Magnesia Litera v kategorii, která se sice dává „za nakladatelský čin“, ale ocenění obvykle náleží editorům.
Další dotazy a rozhovory s knihovnicemi potvrdily, že ani editor jasně označený v tiráži nebo copyrightu podle katalogizačních pravidel (či podle jejich „národní interpretace“, kterou platný manuál Národní knihovny předkládá na straně 41) skutečně není editorem hodným dohledání v tiráži ani zaznamenání – na rozdíl od „přímého“ autora nebo od překladatele a ilustrátora „s významným autorským podílem“. Podíl editora na dané knize vůbec nehraje roli, rozhoduje pouze přítomnost nebo nepřítomnost jeho jména na titulní straně a jinde ne.
Během rozhovorů s knihovníky jsem vyslechla i jednoduchou praktickou radu: Tak se pište na titulní stranu! Toto přímočaré řešení je ovšem vhodné jen pro ty, kterým nevadí uprostřed řady změnit její grafickou podobu nebo cokoliv na své praxi měnit proto, že se na tom shodli katalogizátoři. Existují rovněž editoři, kteří na titulní straně být nechtějí, protože své místo vidí jinde než v hlavní roli, která náleží autorovi.
Také bychom mohli poradit knihovníkům: A opravdu se nemůžete zamyslet nad tím, jak zaznamenat u knihy autorský podíl jiného typu, který bije do očí každého, kdo knihu pootevře? Striktní odpověď zní „ne“ a zdůvodněním je „efektivní a standardizovaná katalogizace“. Sdílnější knihovník vám alespoň vysvětlí, že standardy katalogizace jsou mezinárodní a je potřeba je dodržovat kvůli přejímání záznamů.
Takto pojaté minimální záznamy pak přejímají další a další instituce (namátkovým srovnáním konkrétních titulů se zdá, že katalogizaci Národní knihovny sdílí například Moravská zemská knihovna v Brně nebo Vědecká knihovna v Olomouci) a „národní interpretace“ a nepaměť se šíří. Jediným smutný závěrem by tedy mohlo být, že od roku 2015 už knihovnická katalogizace Národní knihovny zkrátka není ani neusiluje být spolehlivou informací o původcích knih, které vyžadují náročnější ediční přípravu.
Naštěstí však někteří lidé chybují nebo uvažují o tom, zda je popis adekvátní popisované věci (a ne opačně), a tak občas nějaký ten editor do záznamů pronikne: buď díky převzaté nakladatelské anotaci, nebo dokonce jako „další původce“ (například když v Masarykově korespondenci se Slovany vydané v letech 2015 až 2016 někdo na titulní stranu editory napsat zapomněl a katalogizátor Národní knihovny se odvážně podíval do tiráže a zaznamenal je). Systematicky údaje o editorech (u všech sledovaných titulů) zaznamenává knihovna Ústavu pro českou literaturu – našla pro ně místečko v poli „Všeobecná poznámka“. Ta pak může například u druhého svazku textů Karla Šebka Úzkost je rozkoš (dybbuk 2023) vypadat takto: „Edičně připravili Stanislav Dvorský a Jakub Šofar, doprovodné texty připravili František Dryje, Martin Stejskal a Jan Nejedlý.“ A na vysvětlenou (nebo možná pro inspiraci zastáncům národní interpretace) knihovník připojil i zdroj této informace: „Tiráž.“