Vladimíra Binara (6. října 1941 – 13. ledna 2016), který se narodil před osmdesáti lety, si asi zapamatoval každý, koho učil. Jeho lidské kouzlo spočívalo i v tom, že jako literární badatel, historik nebo editor vůbec nevypadal. V modré baseballové čepici s nápisem Hinano a s prudkou gestikulací na chodbě pražské filosofické fakulty ve čtvrtém patře vždycky okolí oživil. Bylo těžké si představit, že někdy někde tiše bádal v archivu nebo si četl v křesle. Všechno to určitě někdy dělat musel, ale možná ho přitom nikdo neviděl. Nikdy nepředváděl ani „neprezentoval“, co a jak dělá. A nikdy neřekl všechno, co ví. Nechal nás, abychom si na většinu věcí přicházeli sami.

Jeho výklady jsem poslouchala skoro dvacet let, věnoval mi mnoho času, a přesto se nemůžu vydávat za jeho žačku ve smyslu věrného následovníka, obětavého pomocníka, tím méně pověřeného pokračovatele. Jdu jinou cestou a ne vždy ve shodě s ním, ale stále se pohybuji na polích, která do značné míry objevil, vymezil a rozšířil právě on (kromě samizdatových edic korespondence Jakuba Demla má skrytou zásluhu i na zachování některých významných soukromých sbírek básníkových dopisů a rukopisů v LA PNP). Demlovo knižní, rukopisné, ediční a vydavatelské dílo popsal jako první vcelku, přesně a komplexně ve své monografii, studiích a ve Zprávě o uspořádání Díla Jakuba Demla (spolu s Bedřichem Fučíkem a s bibliografií Jiřího Dostála; samizdat 1981) a z jeho práce dnes těží všichni, kdo se tímto básníkem zabývají. Jeho působnost však byla mnohem širší.

Když před pěti lety zemřel, asi všichni jeho žáci vzpomínali na určitou báseň (Máchovu Temná noci, jasná noci!, Nerudovu Slzu, Březinův Motiv z Beethovena, Tomanovo Září nebo Píseň, Horův Duben, Zahradníčkovu Užovku, Holanovu Smrt umírajícího na sadě, Nezvalův Týden v barvách nebo Podivuhodného kouzelníka a jiné), na Binarův hlas, který se nesl učebnou s výhledem na Hradčany, na tabuli počmáranou rytmickými schématy: křížky a čárkami značícími ikty, kterým někteří z přítomných neporozuměli dodnes.

Zkusím pojmenovat několik akcentů, které předával asi všem, jež po roce 1989 na fakultě učil, ať se předmět nazýval poetika, interpretace, editologie, nebo literatura 20. století. Učil nás od základů: pozorně číst a psát, hledat vlastní jazyk, obezřetně a na míru textu (nikdy naopak) volit teoretické nástroje a terminologii. Kromě bezmyšlenkovitého užívání termínů (literární teorie nás počátkem devadesátých oslňovala a někdy za nás i „myslela“) nás odnaučoval číst ideologicky a jinak předpojatě, například když jsme se zdráhali číst „komunistu“ S. K. Neumanna. Byl zásadně proti kategorizování básníků přívlastky „katolický“ nebo „proletářský“, které předem brání porozumět jejich výpovědi nebo ji zužují. Vedl nás naopak k tomu, abychom viděli vztahy mezi díly a autory otevřeně a široce (upozorňoval například na paralely mezi psaním současníků Jakuba Demla a Henryho Millera, Demla a Faulknera atd.).

Připomínal nám také, nakolik pronikavými vykladači, kritiky a zprostředkovateli byli sami básníci. Dílo jednoho autora, „Werk“, jak říkal, viděl jako budování mnoha vnitřních, nejen časových souvislostí. Učil nás je poznávat podrobnou analýzou krátkých textů: rozborem verše i strofy, rytmu, metra, hláskové instrumentace, rýmu, motivů, obraznosti, pojmenování, syntaxe, stylu, vztahů mezi texty a autorskými díly. Analýza ovšem směřovala k syntéze, hledala ukazatele smyslu. Binarovy obecnější úvahy o autorských dílech a jejich vnitřní výstavbě, kterou se snažil vyjádřit edičním uspořádáním, vycházely právě z takového pozorného čtení, které však jako komentátor nestavěl na odiv, čtenářům předkládal uspořádání a komentář už jako výsledek. Měl nechuť k vysvětlování, ostatně i k otevřeným polemikám. Popsanou průpravou nás vedl též k osvojení řemesla: ať chceme text editovat, redigovat, vykládat, nebo citovat, potřebujeme ho nejdřív vnímat vcelku, poslouchat ho a opakovaně číst. Teprve na takto probádaném podloží a zpevněném základě lze „stavět knihu“. Také Binarovy komponované i původní knihy procházely mnohonásobným redakčním a edičním procesem (a v případě vlastního „orálního“ vyprávění i opakovaným testováním na posluchačích, zpravidla v hospodě). Mimo rámec výuky nás ovšem stavěl i před elementární lidské otázky typu: Co v životě chcete?

Od Binarových důrazů se dostávám k jeho křížkům a křížům. Bylo jich hodně a tím největším byl čas. Jeho pracovní metoda byla vyčerpávající a jeho paměť byla naplněná texty i celými díly, které v duchu i nahlas promýšlel nebo opracovával – anebo je naopak „nechával snít“ celá desetiletí. V Binarově bibliografii, kterou sestavil Michael Špirit, jsou nápadné časové průrvy a publikační návraty ke starým textům po velmi dlouhé době. Mnohem dřív, než začal knihy vydávat, je „dělal“ a ukončoval v samizdatových strojopisech, a ještě mnohem dříve je psal a prožíval. Kupříkladu svou knižní „prvotinu“, prózu Playback, psal v letech 1975–1976, v samizdatu ji vydal roku 1981 a vyšla až v roce 2001, v roce „debutantových“ šedesátin. První básně, které vycházely časopisecky od roku 1961, soustředil v samizdatovém svazku Hlava žáru v roce 1987, knižně vyšel v roce 2009. Své studie o Demlovi, které psal od konce šedesátých let, vydal v samizdatu v roce 1978 a knižně zcela přepracované v novém, rozšířeném souboru Čin a slovo v roce 2010. Podobně repetitivní, variující a rozložené v dlouhém čase jsou jeho edice celých děl: čtrnáctisvazkové (uskutečněno 13 svazků) Dílo Jakuba Demla připravovali s Bedřichem Fučíkem od konce šedesátých let, vydali je v letech 1978–1983, a Binar se k němu vrátil nakonec alespoň zkratkou, páteřními texty Díla v souboru Pozdrav Tasova (2013) v České knižnici. Sedmisvazkové Dílo Bedřicha Fučíka vydával v samizdatu v letech 1986–1989, knižní vydání v nakladatelství Melantrich a později v Triádě se protáhlo na čtrnáct let (1992–2006).

Myslím, že spolu s provozními publikačními okolnostmi musel být v mysli velmi zaměstnán, ne-li přetížen, všemi těmi žijícími i spícími texty a knihami, které postupně dokončoval. Skluz, rozfázování a pomalý růst knih do konečné podoby a časový posun mezi vznikem a dokončením jistě souvisel s životními peripetiemi, nehodami, nespravedlnostmi dějin i politickými poměry, ale pravděpodobně patří i k jeho naturelu: jeho témata se vyvíjejí, potřebují „svůj čas“. I když se okolnosti měnily, Vladimír Binar se v této věci neměnil. Žil ve vlastním čase. Tento nesoulad tvořil do značné míry látku i dramatickou zápletku jeho psaní, napětí jeho života, zdroj samoty, trápení, ale také jistou hradbu, která mu umožňovala vnímat, pojmenovat a vykonat věci, které nevykonal nikdo jiný.

Mám tím na mysli například jeho vhled do cyklické, návratné chronologie ve vývoji Demlova díla ve studii Neznámé arcidílo Jakuba Demla (1971), který se pak promítl i do analytické části Zprávy o uspořádání Díla Jakuba Demla a do horizontálně-vertikálního uspořádání samizdatové edice. Uměleckým ztvárněním a prolnutím různých podob času – nemilosrdného plynutí a propadání životních lhůt, umírání nejdražších lidí, ale i vrcholného naplnění času – je pak jeho román Emigrantský snář, psaný z Tahiti a Markéz (vznikl v letech 1983–1985, samizdatově vyšel v roce 1995 [!] a knižně pak 2003).

Binar jednou nazval čas „nepřítelem svého srdce“, ale neplatí to bezezbytku. Proti lineárnímu času – a zanikání – postavil ve svých prózách magický a přírodní čas cyklických návratů, ale hlavně čas utkvění, závrati, okamžiky životní plnosti a opojení věčností. Tento plný čas vždycky hledal a truchlil nad jeho ztrátou. Až teď si uvědomuji, že Vladimír Binar nás začal učit ve věku, ve kterém jsme dnes my, a jen pouhých pět šest let po událostech Emigrantského snáře, vlastně v době dlouhého smutku za rodiči, tchánem a Bedřichem Fučíkem. Právě toto truchlení proměnil ve svůj životní román a v soubor přítelova kritického díla.

„Dočkej času jako husa klasu. I já jsem se konečně, konečně dočkal,“ napsal mu Bedřich Fučík po přečtení prózy Číňanova pěna v roce 1981. Binarova práce byla dílem „dlouhočekání“, jak říkal Deml, a  sotva mohla skončit jeho smrtí. Některé jeho texty a práce jistě ještě někde čekají. A kmotra trpělivost si přijde nakonec na své i tentokrát.