Podle B. M. Ejchenbauma se Puškin krátce před svou smrtí (tedy roku 1837) dozvěděl od V. Dala, sběratele pohádek a autora slovníku lidové ruštiny, že kůži, které se zbavuje had, se říká „vypolzina“. Zjištění přivedlo Puškina k této trpké sebereflexi: „My tady píšeme, povídáme a říkáme si spisovatelé, a přitom neznáme polovinu ruských slov!… Co jsme to za spisovatele? Pohroma, žádní spisovatelé! Zato na francouzštinu – na tu jsme mistři.“ Voltaire zase údajně prohlásil, že za šest let se lze naučit všechny důležité jazyky, ale celý život je třeba se učit vlastní mateřštině.
Máme rok 2024 a akademické prostředí pečující o filologické obory se už drahnou dobu vysiluje psaním, vykazováním a hodnocením údajně souměřitelných výsledků zveřejňovaných přednostně – v univerzální a globální angličtině. Každý, kdo vnímá slovesnost a její reflexi jako výraz původního myšlení a sdělování, ví, co to znamená. Za výtvor je potřeba ručit nejen v plánu věcném, ale do jeho podoby se promítá i estetická rovina výrazu. Namísto tvorby textu jako organizace slovesných prostředků vybíraných – v Jakobsonově pojmosloví – z osy paradigmatické a jejich skladby do syntagmatické struktury je nerodilý mluvčí odkázán na více či méně úzký repertoár výrazů, konstrukcí a obratů, jež si v cizím jazyce osvojil. Výsledkem je řeč ochuzená, strojená, často polotovar bez chuti a vůně. A to se netýká ani zdaleka jen textů české provenience.
***
Od úskalí jazykového kritéria vytyčeného v předešlé poznámce vede přímá a rovná cesta k hodnocení publikačních výstupů, které si přeje být objektivním. Přestává tu jít o posuzování vlastního obsahu dotyčných textů, vždyť hlavním „sudidlem“ se stává právě jazyk, v němž jsou sepsány, a pak také prostor, v němž jsou zveřejněny, který se prostírá zejména na západ od našich hranic. Uplacírování do těch pravých platforem se současným výrazivem nazývá „publikační strategie“. Hodnocený badatel se následně při tzv. evaluaci vlastní vědecké činnosti může setkat i s takovýmto zdánlivě zaumným vyjádřením: „jen jedna studie musela překonat větší vzdálenost.“ Nejde bohužel o experimentální jazyk avantgardistů, ale o vážně míněný kritický soud podávaný navíc jako dobře míněná rada. Na dostihové dráze je vše dobře změřeno. Jen vyrazit.
***
I pojem distance může mít různé roviny. Čas od času mám to potěšení vyměnit si zkušenosti se zahraničními kolegy. Nedávno jsem mluvila s italským slavistou působícím na universitě v jednom známém severoitalském městě. Na běžnou konverzační otázku jsem mu vylíčila sílící vlnu likvidace tzv. malých oborů obhajovanou nezájmem z řad studentů. Los tentokrát – v době ruské agrese ve východní Evropě – padl na baltistiku. „A to se děje v Praze?“ zněla nevěřícně otázka. A po krátké pauze: „My také máme malé obory, které studuje jen pár lidí, na příklad bohemistiku. A nerušíme je.“ (Píšu to samozřejmě při vědomí, že ve světě v posledních letech docházelo k zavírání malých oborů včetně bohemistiky. Chci jen naznačit, že existují hlasy, které pokládají za nerozumné ničit něco, co se na první pohled může jevit jako nerentabilní a co v budoucnu půjde restaurovat jen s velkými obtížemi.)
Zdá se, že s narůstající vzdáleností (jak víme, exaktně převoditelnou na vhodně zvolené jednotky) se mění i perspektiva. A s ní pojetí centra a periferie. Ale také schopnost či ochota bránit hodnoty představované – posud ještě – humanitními obory.