Neomalený, přímočarý poživačník, ale i jemný ironik a člověk duchovní, bezohledný povýšenec a zároveň gentleman anglického střihu (jeho nápadné šátky, v Praze často chybně pochopené jako příznak dandysmu, byly ovšem uvázány způsobem, který by patrně v leckterém z londýnských klubů pozvedl nejedno obočí), neortodoxní slon v porcelánu a nekompromisní zastánce pravidel intelektuální slušnosti a noblesy, osobnost svobodomyslná, polemicky konfrontační a politicky konzervativní, především však učitel a věčně zvídavý student s vyostřeným smyslem pro nekonečnou variabilní řadu kulturního stereotypu a jeho řečového projevu. Robert Pynsent (20. 12. 1943 Milliken Park /Skotsko/ – 28. 12. 2022 Colchester /hrabství Essex, Anglie/) zemřel po těžké nemoci krátce poté, co oslavil své devětasedmdesáté narozeniny.

Pocházel ze staré anglické rodiny s aristokratickými kořeny, když přišla řeč na jeho předky, rád s úsměvem podotýkal, že on a jeho bratr byli první, kdo se v linii z otcovy strany živili prací, tj. přijali zaměstnání. Absolvoval nejprve Eastbourne College, jednu z prestižních soukromých internátních škol, a v roce 1963 začal studovat na Churchill College, University of Cambridge němčinu a češtinu (B. A. 1966, Ph.D. 1970). Učit začal jako postgraduální student v Cambridgi (1966–1969). Kritický přístup ke studiu literatury získal od svých učitelů J. P. Sterna a Karla Brušáka a přenesl ho do svého badatelského i pedagogického profilu: „Jsou jen dva cíle v humanitních vědách – naučit lidi vidět i jiné hodnoty, než jsou bavorák a lancia. A za druhé, naučit intelektuální slušnosti. Čeho je student studentem? Vždyť to víš, student je studentem sebe a musí být k tomu vytrénován. Skutečná krása univerzit záleží v tom, že se tam člověk víceméně inteligentní naučí, jaký je tupec, a že do konce života zůstane tupcem“ (Vůl v Londýně. „Blízkový výslech“ Roberta B. Pynsenta. Tvar 3, 1992, č. 21, 21. 5., s. 8–9, otázky Jiří Trávníček, cit. s. 9).

V letech 1969–72 působil při anglickém semináři a slavistickém ústavu univerzity v Kolíně nad Rýnem nejprve ve výzkumu teorie a praxe objektivního testování, posléze jako lektor anglické a české literatury, resp. českého jazyka. Roku 1972 nastoupil na School of Slavonic and East European Studies (SSEES) při University of London (od 1999 byl SSEES sloučen s University College London). Historie tohoto ústavu slovanských jazyků a literatur sahá k zakladatelské iniciativě R. Setona-Watsona a T. G. Masaryka v roce 1915 (Columbia University), v Londýně pak k roku 1932. Pynsentova zdejší dráha odpovídala obvyklému dlouhému standardu britského akademika – byl tu nejprve jako lektor (lecturer), od 1987 jako přednášející (reader, v našich podmínkách ekvivalent docentury) a konečně 1991 profesor české a slovenské literatury. 2009 byl penzionován – dle ostrovního úzu bez možnosti dále pedagogicky působit.

Jeho doktorská disertace Julius Zeyer: The Path to Decadence (1973) poskytuje základní oporu každému, kdo se chce zorientovat v evropském fin-de-siècle a propojit tento horizont s českou literaturou přelomu 19. a 20. století. Ve srovnání s rozsáhlou literaturou předmětu, která se od té doby v souvislosti s dějinami dekadentního hnutí navršila, dodnes patří k nejpronikavějším interpretacím tohoto fenoménu v interakci dvou základních rozměrů, tj. pojetí jazyka jako nekonečné dekompozice významu a pojetí světa jako smyslového výrazu unikající subjektivity snažící se vymezit svůj vlastní okrsek ve srážce s normativem moderního světa. V Pynsentově knižní prvotině se rovněž zřetelně projevila snaha oponovat konsenzu české literární historiografie: První část knihy končí konfrontací Trojích pamětí Víta Choráze a poezie Březinovy, přičemž Zeyerovi zde, dle Pynsenta, přísluší priorita v řadě aspektů, jimiž dlouhá interpretační tradice zvrstvila význam Březinova symbolismu. Svou neutuchající pozornost věnoval Pynsent zpravidla spisovatelkám a spisovatelům, které mnohé dějiny české literatury podceňují, případně jejich význam určují ve vztahu k tzv. vývojovým dominantám (F. X. Šalda – A. Procházka, T. G. M. – E. Rádl, K. Čapek – J. Durych…). I k těm se Pynsent ovšem ve své kritice českojazyčného písemnictví vrací – ironický tón těchto návratů je odůvodněn přesvědčením o přecenění mnohdy přejatých či obecně sdílených kulturních stereotypů, přičemž je však nápadné, že některé osobnosti jako by mu nedaly spát, především kontinuitně diskontinuitní přítomnost Masarykova v české společnosti a její (sebe)reflexi.

V osmdesátých letech rozpracoval v esejích o české dekadenci a nacionalismu systematickou typologii kulturních vzorců reprezentovaných v české literatuře či, jinými slovy, typologii forem národní mytologie. Počínaje analýzou grotesknosti u K. M. Čapka-Choda, přes sborníky s původem v mezinárodních sympoziích, na jejichž organizaci měl lví podíl (Intellectuals and the Future of the Habsburg Monarchy, 1988; Decadence and Innovation, 1989; T. G. Masaryk /1850–1937/ 2. Thinker and Critic, 1989; The Literature of Nationalism, 1996; Appropriations and Impositions. National, Regional and Sexual Identity in Literature, 1997), po studie soustředěné v monografiích Conceptions of Enemy (1988) a Questions of Identity (1994, česky 1996) propojil dějiny české a slovenské literatury s kritikou stereotypních představ integrovaných v identifikačních mechanismech moderní kultury. K výtkám, že píše „proti“ tomu či onomu velikánovi českých dějin poznamenal: „Nikdy jsem nic neříkal ani nepsal proti Masarykovi. Zaprvé když bohemista kritizuje určité stránky nějakého spisovatele či nějaké politické osobnosti, hned se říká, že je buď proti spisovateli, popř. politikovi, anebo že mu jednoduše nerozumí. Zadruhé ironie nebo jednodušší druh humoru zřejmě není přípustný, když člověk mluví či píše o všeobecně vážené osobnosti. Zatřetí se zjevně předpokládá, že akademický člověk do toho, co píše, dává něco nejen ze svého ‚vědeckého‘ já, nýbrž také z intimního já. Připusťme, že někdy je to asi pravda. Dostalo se mi důležitého poučení, potom, co jsem přednesl první, podle mne méně důležitou verzi studie o Britech v české literatuře. Po referátu za mnou přišly dvě české učitelky a omlouvavě se mě zeptaly, zdali mě to neuráží, že Češi o Britech napsali tak ‚hrozné‘ věci. Tuším, že mě začaly považovat za nějakého podivína, nebo že mi vůbec nevěřily, když jsem odpověděl, že vůbec ne“ (Doslov, in Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah české literatuře. Přel. Jan Pospíšil, Karolinum, Praha 2008, s. 581–582).

Již druhá Pynsentova velká práce o české literatuře ze sedmdesátých let, úvod k vlastní antologii Czech Prose and Verse (1979), ukazuje, jak specifický zájem jejího editora, který byl obvykle hodnocen jako osobní výstřelek či libovůle, vyrůstá z extenzivního studia pramenů k dějinám literatury v českých zemích od konce 18. století. Tento záběr se postupně rozšiřoval na celé české písemnictví, přičemž na otázku osobních zálib zpravidla Pynsent zmiňoval literaturu středověkou, především předhusitskou. Konkrétně svůj interes ve starší literatuře promítl do edice a výkladu pověsti o Meluzíně ze 16. století (s I. S. Kanikovou, 1996). Šíři své erudice projevil Robert Pynsent nejnázorněji v koncepci a heslech mohutné lexikografické příručky The Everyman Companion to East European Literature (s I. S. Kanikovou, 1993), jejíž kvality a výjimečnost vyniknou v porovnání se srovnatelnými soudobými pokusy francouzskými či německými. Byl-li nucen své preference odůvodnit, zdržel se byť náznaku teorie a své studium ukotvil v písemnictví jako součásti dějin kultury (cultural history) a zároveň s kritickým odlišováním literatury dobré, tj. významově nejednoznačné, nadané ironickým smyslem a ironickou sebereflexí, slovem zábavné, a špatné, tj. myšlenkově a výrazově odvozené a nudné. Jako by se přitom nepřestával divit rozmanitosti jazykových útvarů vyrůstajících z myšlenkové rigidnosti i původní iniciativy formující českou a slovenskou moderní národní ideologii. Přísný výběr ze studia nacionalistického, antisemitského, jakož i genderového rámce české a slovenské literatury jako součásti univerzální kultury představuje kniha Ďáblové, ženy a národ (2008). Lingvistická výbava byla pevnou součástí Pynsentovy analytické pozornosti a nemělo by se přitom zapomínat, že byla v podstatě u počátků jeho literárněhistorického studia: Česko-anglický slovník, na němž s I. Poldaufem pracoval téměř dvacet let (1986), byl dlouho nepostradatelnou příručkou každému, kdo se chtěl přesně anglicky vyjádřit, přičemž zpravidla zjistil, že čeština ve srovnání s angličtinou tíhne v písemném projevu k nesnesitelné upovídanosti. Pynsentova bohemistika je kritikou předsudečnosti a malichernosti českého sebepojetí, je četbou české literatury zbavenou komplexu méněcennosti.

Robert Pynsent byl však nemenší měrou, možná především učitel. Do svého semináře přenesl vlastní zkušenost z Cambridge počínaje modelem výuky češtiny na příkladu Máchova Máje. Pro drtivou většinu studentů, kteří prošli jeho seminářem na SSEESu, bylo setkání s jeho neúnavnou, naléhavě neodbytnou a dotíravou a energickou pobídkou k práci a sebereflexi významnou studijní i životní zastávkou. Sama skutečnost, že jeho čtvrteční seminář poskytoval zázemí mnohým z nich i po skončení jejich studií, je dostatečně výmluvná – pokud je cesta zavedla do Londýna, věděli, kde se zastavit. Potřebovali pomoct, Robert tu vždy byl, protože povinností učitele je být k dispozici. Noční diskuse nad textem končila nad ránem nebo úplným vyčerpáním. Robert Pynsent věnoval budování londýnské bohemistiky většinu svého života. Jeho aktivita přesahovala akademické povinnosti k diplomacii a politice. Velké úsilí vložil do Masarykova stipendia, jemuž mnozí vděčíme za významnou životní i badatelskou příležitost jako zkušenost s otevřeností.

Jako studenti jsme se s Robertem Pynsentem nejprve většinou setkávali jako s osobností kontroverzní, tj. vyvolávající spor. Někdo nemohl pochopit, co Roberta přimělo vystoupit s Karlem Brušákem a Davidem Shortem v The Times a nesouhlasit s udělením Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi. Podobně jako přeložit knihu komunistického ministra zahraničí B. Chňoupka Breaking of Seals. The French Resistance in Slovakia (1988, orig. 1984).

Postupně jsme přicházeli ke smyslu tohoto sporu a v mnohdy nesnadné konfrontaci přicházeli na způsoby, jak ho přijmout za vlastní. Mnohé z tohoto střetnutí zůstalo stranou či nevysloveno a nadále netematizováno. Svoboda Robertova myšlení a vystupování rozpoznávala a vyslovovala mnohé mentální zvyklosti, které v rámci tzv. národního společenství nepovšimnuty umožňovaly nebezpečné přivlastnění historie ve smyslu „naší“ zvláštní identity, literatury, našich svébytných dějin atd. Na druhé straně tato bezpředsudečnost ignoruje ten druh aktuálního životního horizontu, jehož významu si ve svém vlastním případě nadmíru cení. Střetnutí mimoběžných hodnotových řad vede ovšem nejčastěji k naprostému nedorozumění projevujícímu se konfliktem. Robert jej ovšem většinou předjímal již jazykovým vyostřením svého hodnocení – jeho expresivní dialekt je výrazem ironie a jako takový je samozřejmě – z povahy této rétorické figury – nutně sebeironický, neboť vždy implikuje otázku: Kdo to tu vlastně mluví a ke komu?

Roberte, díky! Farewell (and balls)!!!

 

Na závěr alespoň některé z prací Roberta B. Pynsenta, které vyšly po roce 2006 uzavírajícím bibliografii ve výboru Ďáblové, ženy a národ:

 

Conclusory Essay: Activists, Jews, The Little Czech Man, and Germans, Central Europe 5, 2007, č. 2, listopad [Bohemia 1945]

The Literary Representations of the Czechoslovak ‚Legions‘ in Russia, in Czechoslovakia. In Nationalist and Fascist Europe 1919-1948. Ed. Mark Cornwall a R. J. W. Ewans, Oxford University Press 2007.

Máchův Máj a Umělohmotný třípokoj Petry Hůlové. In Mácha redivivus (1810–2010). Ed. A. Haman a R. Kopáč, Academia, Praha 2010.

The ideologization of the Child: Zdeňka Bezděková and Marie Majerová, Central Europe9, 2011, č. 1, květen, s. 32–58.

In Hašek, Jaroslav: Behind the Lines. Bugulma and Other Stories. Karolinum, Praha 2012.

„The Heart of Europe“: The Origins and Fate of a Czech Nationalist Cliché, Central Europe 11, č. 1, květen, s. 1–23.

Buditel růžových srdcí. In Jednoho dne se v našem zelináři cosi vzbouří. Eseje o Moci bezmocných. Ed. Jiří Suk a Kristina Andělová, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2016 (rozšířená verze Václav Havel: Heart in the Right Place, East European Politics nd Societies and Cultures 32, 2018, č. 2, květen [zvláštní číslo s tit. The Power of the Powerless Today], s. 334–352).

Johanides’s Noughts and Bosses. In Johanides, Ján: But Crime Does Punish. Přel. Julia a Peter Sherwoodovi, Karolinum 2022 [orig. Trestajúci zločin, 1995].