Nečekaně a ne zrovna ve vysokém věku zemřel prof. PhDr. Karel Kučera, CSc., znalec starší i současné češtiny a propagátor korpusového zpracování jazyka. Říkal o sobě, že jako lingvista je zaměřený materiálově, ne teoreticky. Celé jeho dílo přesvědčivě dokládá, že přebohatě disponoval něčím, co můžeme nazvat píle a vytrvalost neboli sitzfleisch.
Bez toho by nevznikly jeho starší knihy Jazyk českých spisů Jana Amose Komenského (1983) a Český jazyk v USA (1990), kolektivní Malý staročeský slovník (1979) by byl chudší o mnoho dokladů a méně přesný v mnoha definicích, a především by se sotva rozběhlo budování diachronního korpusu češtiny, kterému Kučera věnoval poslední tři desetiletí života a při němž v Ústavu Českého národního korpusu FF UK jedinečně spolupracoval s Martinem Stlukou.
Rozhodně se však nedá říct, že by se Kučera věnoval jenom jazykovým dokladům a datům a teorii se vyhýbal. Změnám a novým výzvám se rozhodně nebránil, uvažoval o nekonvenčních řešeních, mimo jiné při popisu deklinačních variant v současné češtině. Jak měl blízko k exaktnosti a matematice (mimochodem: vychodil zeměměřickou střední školu a rád o sobě mluvil jako o zeměměřiči K. K.), promýšlel např. využitelnost pojmu entropie v jazykovědě, kvantitativně zkoumal přísloví, zdánlivě tak banální oblast frazeologie, běžně popisovanou velmi tradičně až nudně, a hlavně už v počítačovém pravěku pochopil, že s komputerizací čeká lingvistiku změna paradigmatu.
Neotřelým pokusem o jazykovědnou interpretaci počítačově dostupných textů je jeho článek o účinnosti a složitosti českého pravopisu z konce devadesátých let s korigujícím dodatkem, článek s pochopitelnými limity, spočívajícími mj. v málo reprezentativních vzorcích, avšak průkopnický. Kučera také měl lví podíl na vzniku korpusového nástroje SyD, zobrazujícího, jak se v čase mění poměr hláskových, lexikálních či tvaroslovných variant, a v tandemu s M. Stlukou demonstroval v různých článcích, plných grafů, jeho využitelnost.
Karel Kučera vystudoval češtinu a angličtinu na FF UK v Praze, po absolutoriu (1971) angličtinu krátce vyučoval na dnešní České zemědělské univerzitě a průběžně také učil češtinu cizince. Z učitelů na bohemistice vzpomínal především na Aloise Jedličku, u něhož absolvoval základní přednášky, a Jaromíra Běliče, který ho vedl k historické češtině a později, v letech 1973–1976, byl jeho školitelem v aspirantuře. Kučera zůstal na tehdejší katedře českého a slovenského jazyka, v roce 1986 se stal docentem a o třináct let později na tomtéž pracovišti, přejmenovaném mezitím na Ústav českého jazyka a teorie komunikace, profesorem. Ovlivnil generace studentů a sám říkal, že učí rád a učení nevnímá jako přívažek vědecké práce, i když na samém konci své pedagogické kariéry, v roce 2009, už chvílemi působil vyčerpaně a trochu rezignovaně – o to víc se však těšil na další léta, kdy se bude věnovat výhradně budování a zdokonalování diachronního korpusu.
Jako učitel byl velmi náročný a zároveň velmi spravedlivý, což píšu s vědomím, že nebožtík by nejspíš namítl něco o obligátních frázích hodících se do nekrologu. Pamatuju si, že přednášky z historické mluvnice probíhaly ve zběsilém tempu a přednášející dokázal ve vymezené třičtvrtěhodině několikrát popsat a zase smazat otevřenou velkou tabuli. Že mluvil spatra a živě, mi v prvním ročníku nepřišlo divné, bral jsem to celkem jako samozřejmost. Jeho rétorické umění jsem naplno ocenil, až když jsme ho s Martinem Stlukou „zpovídali“ pro Rozhovory s českými lingvisty: hovořil tak, že se nahrávka dala prakticky jenom přepsat a téměř bez úprav vytisknout.
Velmi náročné byly také Kučerovy semináře. Ty pokročilé, volitelné, byly přece jen vedeny v uvolněnější atmosféře, ale povinná historická mluvnice ve druhém a třetím semestru studia, to byl boj se slovesnými třídami zapeklitých staročeských sloves, která jak známo procházela pro studenta neuchopitelnými formálními změnami. Nejprve jsme je určovali v izolovaných větách, později v souvislých textech, z nichž se nejvíce pozornosti věnovalo bajce O lišcě a o čbánu (není divu, že před pěti lety, na oslavě Kučerových sedmdesátin, bývalí studenti tuto bajku zinscenovali). Na semináři stačila chvilka nekoncentrace, ani to nemusela být nevědomost, a hned si nepozorný student odnášel „referát“. Jednalo se o drobný úkol napříště, k jeho splnění většinou stačilo říct pár slov, jenže najít ta slova v moudrých knihách tehdejšího Slovanského semináře nebylo jen tak. Nezřídka se nám stávalo, že jsme ze sebe uspokojivou odpověď nevysoukali a úkol se o týden přesunul. Takhle nás pan profesor učil interpretovat text: dbal o důkladné porozumění jeho jazykovým složkám, jejichž pochopení otvíralo cesty k dalším, „vyšším“ interpretacím.
Asi se nenajde Kučerův nekrolog, který by nezmínil typické výrazy, kterými se pan profesor obracel ke studentům. Jeho legendární oslovení holoubci dostávalo různé odstíny, od laskavých a milých po distancované, výhrůžné nebo nepokrytě ironické. Podobně vybavoval svéráznou intonací výrazy heleďte se nebo počkejte, případně oslovení (a to s příjmením pěkně v nominativu, pane Martínek, žádná spisovnost za každou cenu), aby naznačil svou nespokojenost s odpovědí, když se student snažil zachránit před referátem a odbíhal od tématu.
Karel Kučera dbal o vědecký dorost a se samozřejmostí mu poskytoval podporu odbornou i organizační. Legendární mezi jeho následovníky je rada začínajícím vyučujícím, kteří obvykle vědí, kolik toho vlastně nevědí: „Když něco nevíte, tak jim to zadejte za referát.“ Měl mimořádně trefné připomínky k odborným textům, které četl. Jeho posudky kvalifikačních prací jsou vzorem, jak vyslovovat námitky k práci tak, aby obhajujícímu neuškodily, ale zněly jako vědecká polemika na nejvyšší úrovni a také jako kompliment k vynaloženému úsilí. A musím připomenout ještě jednu věc, kterou jsem se od něj naučil: formulování textů vědecké administrativy, žádostí, posudků apod. Když jsem připravoval rozpočet doktorandského grantu, prozradil mi radu z vojny: žádná položka v rozpočtu nesmí mít na konci moc nul nebo pětku a nuly, protože pak to vypadá, že projekt není dostatečně promyšlený.
Kučera sám přitom byl zavilým odpůrcem byrokracie a čelil jí, jak se dalo. A neuměle ironicky můžu poznamenat, že jí někdy nemohl čelit jinak než klením, nebo ironií. S vážnou tváří mluvil o tuhnoucí byrokracii a jako memento připomínal strategii jistých normalizačních vědců, která by se podle něj optikou dnešního hodnocení vědy mohla považovat za ideální vědecký život: ti výtečníci údajně vymýšleli a psali projekty s perspektivou pár let, a přitom se nezatěžovali reálnými výsledky, v průběžných zprávách jen vykazovali činnost a připravovali si nová témata. Své krátké porevoluční působení ve funkci vedoucího katedry hodnotil jako poučení, že raději úkoly dělá sám, než by je delegoval na podřízené, a tudíž se nehodí na šéfovské pozice. S touto zkušeností se ve vědeckém úřadování dokázal držet tak, aby ho fakulta nesemlela, například si jako jeden z mála bohemistů, které znám, v létě dopřával týdny úplného oddechu od práce.
Karel Kučera byl oblíbeným společníkem, měl specifický smysl pro humor, viděl svět osobitým způsobem a nezaměnitelně na něj reagoval. Nikdy nezapomenu třeba na jeho podání historek ze života různých sousedů z jeho domovské vesnice. U vesničanů stejně jako u studentů a kolegů z oboru si uvědomoval souhru kladných a záporných vlastností každého člověka. Nestavěl se do popředí a nepůsobil ani trochu nabubřele, protože jak si na nic nehrál, dokázal četné ironické poznámky o druhých vyvážit neméně hojnou a ostrou sebeironií.
Karle, budeš tady chybět. Ta piva, co jsme spolu pili na jaře, po Tvé „narozeninové“ přednášce v Jazykovědném sdružení, byla poslední.
K dalšímu čtení o Karlu Kučerovi:
Nekrolog na stránkách FF UK.
Rozhovor Františka Martínka a Martina Stluky s Karlem Kučerou z Rozhovorů s českými lingvisty III, eds. Jan Chromý a Eva Lehečková, Praha: Filip Tomáš – Akropolis, 2010, s. 49–79 (viz webový odkaz výše).
Martin Stluka: Karel očima mýma aneb Na co se nezapomíná. In: Liſka a czban. Sborník příspěvků k 70. narozeninám prof. Karla Kučery, eds. Martin Stluka a Michal Škrabal, Praha: NLN, 2017 („Studie z korpusové lingvistiky“, 25), s. 174–184.