Výbor z publicistiky Jáchyma Topola Výstup Jižní věží, jejž uspořádal Ivo Říha „ve spolupráci s autorem“ (Praha, Torst 2018), je chvályhodně doprovozen soupisem Topolových nebeletristických textů. Pořídil ho Pavel Nevyhoštěný, má značnou cenu pro poznání tvorby nejen autorovy, ale i literárního života posledních cca pětatřiceti let, tj. přechodu ze svobodného samizdatového prostředí do necenzurovaného prostoru tištěného a posléze i elektronického.

Hodnota této bibliografie je ale bohužel unížena kvůli několika rysům, které jsou zřejmě nevymýtitelné, a právě proto stojí za to na jejich neblahost stále znovu upozorňovat. Soustředím se na tři nejpodstatnější.

Soupis je sice uspořádán v zásadě chronologicky, ale v rámci jednotlivých let defilují Topolovy stati nikoli popořadě od ledna do prosince, nýbrž jsou sdružovány pod abecedně srovnaná periodika, do nichž spisovatel tu kterou sezónu přispíval. To není nezajímavá informace: hned se můžeme dozvědět, kolik článků autor v určitém roce napsal třeba pro společenský týdeník Instinkt, kolik pro páteční magazín LN a kolik pro vlastní LN – jenže je to informace, která pro toho, kdo bibliografii používá, skoro nikdy nebývá na prvním místě.

Tím je naopak téměř vždy chronologický sled příspěvků, který nejlépe vydává zprávu o tom, jak se vyvíjel spisovatelův zájem, v jakých intervalech autor publikoval, obyčejně řečeno, „jak šel čas“. Pokud tvůrce třeba nějaké téma sledoval průběžně, pak jen důsledně chronologický soupis může ukázat, s jakou nutkavostí se se svým předmětem vyrovnával.

Přehled o tom, do jakých periodik spisovatel během jednotlivých let přispíval, má podávat závěrečný soupis takových časopisů. Autorovo angažmá v příslušných tiskovinách pak badatel z chronologicky uspořádané bibliografie pohodlně excerpuje. Ze soupisu pořádaného dle abecedního pořádku periodik lze oproti tomu prostý časový postup tvorby rekonstruovat jen za cenu spousty otravné práce, při níž se daný nebožák nemůže zbavit dojmu, že ji měl ve skutečnosti vykonat někdo jiný, totiž ten, kdo bibliografii sestavoval.

Druhý závažným nedostatkem soupisu Pavla Nevyhoštěného jsou chybějící stručné charakteristiky Topolových příspěvků. Každá personální bibliografie je plně funkční teprve tehdy, když její čtenář nebo uživatel získá nejen kýžené bibliografické údaje, ale také se dozví, o čem ta která stať pojednává. Jmenuje-li se jeden článek např. „Festival spisovatelů opět v Praze!“, orientovat se ještě jakžtakž lze, ale co s texty jako „Ta, která se projedla soby“ nebo „Když se zabejčila, nehnuli s ní“? Bibliografie bez anotací je něco jako kniha, jejíž ořez se nepovedl a vzal s sebou po kraji stránky i centimetr vysazeného textu.

Třetím deficitem topolovské bibliografie je nevypracování předmětového rejstříku, který by měl zvláště v Topolově případě přinášet nejen jména osob, o nichž spisovatel kdy psal nebo s nimi rozmlouval, ale i místa a věci, o nichž ve svých textech pojednal. Teprve seznam takovýchto dat (případně – dle charakteru publicistické tvorby daného autora – uměleckých děl, lidských činností, historických událostí aj.), podle něhož lze v bibliografii příslušné položky vyhledávat a s pomocí jejich anotací je identifikovat, činí ze soupisu živý a účelný organismus. Jinak, a je to do značné míry i případ naší bibliografie, jde o útrpnou, vlastně formální a obtížně použitelnou práci.

Další nedostatky jsou spíše technického charakteru a šly by rychle odstranit (tj. doplnit a vyrovnat pořadí bibliografických údajů do uzuální sekvence personálních bibliografií: ročník – rok – číslo – datum – strana – odlišná signatura než vlastní autorovo jméno, případně spoluautoři; vyškrtat z každé položky „TOPOL, Jáchym“, když je to celé JEHO bibliografie; stati, které autor publikoval několikrát, sdružit pod jeden záznam; zvážit, zda interview, v nichž byl Topol zpovídán, do soupisu přece jen nevčlenit, stejně jako odpovědi v anketách a další „diskusní příspěvky“ /?/, které do soupisu zařazeny nebyly; v bibliografii evidovat i otisk příspěvků zařazených do přítomného výboru Výstup Jižní věží apod.).

Žádný bibliografický soupis není nikdy úplný a bezchybný. Tento topolovský působí – kromě výše zmíněných strukturních pochybení – v zásadě obsažně a solidně. Neznám autorovu publicistiku však podrobně, a proto otázku po úplnosti a spolehlivosti rešerší vznáším jen na základě malého vzorku: absence interviews, která Topol vedl sám nebo s dalšími redaktory po roce 1990 pro Revolver Revue (s Olgou Lomovou v č. 17/1991, s Tomášem Brídlem v č. 21/1993, s Vladimírem Skreplem v č. 22/1993, vyprávění Karla Cudlína v č. 26/1994), a naopak „přebytek“ příspěvků pro samizdatový Kritický sborník v roce 1989, jejichž autorem je ve skutečnosti (pod krycími iniciálami j. t.) Jiří Holý.