Zvykli jsme si, že výstupy z badatelsky náročných projektů neprovázejí mocné ohlasy široké kulturní veřejnosti. Smutné je, když ale i bez zájmu vlastní badatelské obce vycházejí odborně zaměřené knihy, jako je rozsáhlý výbor z textů literárního historika Arne Nováka Cizinci – či krajané? Reflexe německojazyčných partií Čech a Moravy v textech Arneho Nováka. Edičně jej připravil, podrobnými komentáři vybavil a úvodní studií opatřil literární historik a editor Michal Topor. S notnou dávkou optimismu si pokusme nalhat, že mizivá odezva je v tomto případě zapříčiněna skutečností, že antologie, kterou vydala Moravská zemská knihovna v Brně s vročením 2017, nešla do běžné knižní distribuce, a dodnes se o ní nepsalo pravděpodobně právě proto.

Toporovou edicí se dostává po dlouhé době prostřednictvím knižní publikace pozornosti rozsáhlému dílu Arne Nováka (když v to nebudeme počítat edice s Novákovou korespondencí z let 2013 a 2015). Toporova práce současně stojí na opačném pólu snah o zpřístupnění Novákova odkazu, než je již několik let běžící internetový projekt Digitální knihovny A. Nováka, jehož cílem je poskytnout on-line všechny knižně vydané Novákovy texty (o projektu jsme kdysi psali). Michal Topor ve svém výboru totiž neusiluje o nějaké komplexní uchopení Nováka, nebo naopak nevybírá jen ty nejlepší drobky apod., nýbrž uplatňuje striktně tematické hledisko, aby nasvítil Novákův přínos coby vědce, kritika a publicisty pracujícího v prostoru, kde se přirozeně spojuje tradice německé kultury s tou národní. Na úctyhodných čtyř set stranách tak dostáváme Novákovy texty vybrané dle tohoto kritéria, a to v přísně chronologickém pořádku, tj. od roku 1899 do roku Novákovy smrti (1939).

Již toto časové vymezení generuje zápletku: v Novákových textech pozorujeme proměnu postoje českého intelektuála (s evropským rozhledem) vůči německé kultuře v Čechách. Tematické hledisko umožnilo navíc editorovi sáhnout po textech různého žánru a nastavení, takže vedle úvodníků, studií a medailonů stojí informativní recenze, glosy či drobné zprávy, jež byly z valné většiny otištěny v Novákově hlavní tribuně – Lidových novinách. Topor si mohl navíc dovolit též některé texty krátit, popř. některé pasáže z rozsáhlých textů „vykuchat“ (např. pasáž komparující Meissnerovo a Čechovo pojetí Jana Žižky z dvojdílné monografie o Svatopluku Čechovi). Velký záběr mají vlastní náměty Novákových textů. Jsou to na jedné straně úvahové pasáže kulturněpolitického ražení, na straně druhé (a to v převaze) fundované články a zprávy o německy psané literatuře v Čechách, o překladech českých autorů do němčiny, o reflexích českého umění v Rakousku či Německu, portréty osobností nejen z oblasti literatury, které jsou spjaty s naším prostředím, nekrology apod.

Pásmo Novákových textů může i čtenáři obeznámenému s autorovými knižními celky překvapivě ukázat jinou Novákovu tvář, která z našeho dnešního pohledu budí respekt. Je to především Novákova neutuchající snaha o službu středoevropské kultuře, ohromný informační potenciál jeho dnes zdánlivě okrajových textů, které až právě takto editorem sestaveny vynikají jako doklad autorovy systematické práce.

V úvodní cca stostránkové studii postupuje Topor metodicky a do podrobností mapuje Novákovy germanistické zájmy, jak krystalizovaly od mladých let. Kostru jeho výkladu drží pohromadě biografická linka, jež je hojně dokládána citacemi z dobových dokumentů, zejména korespondence. Jak je u prací Michala Topora zvykem, výběr z Nováka je udělán s mocným nasazením, zahrnutím rozsáhlého materiálu, s tendencí k vyčerpání všech možných detailů zpracovávaných pramenů. Tedy na druhou stranu jaksi postaru, proti našemu rychlému času s povrchovými zájmy, a tedy pro mnohé snad až nudně. Z našeho úhlu pohledu je však právě toto oceněníhodné.