„Kdo bude psát o těch, kdo nežijí? Snad jen ti, kdo přežili. Po paměti. Pro sebe.“ – Taková je asi původní intence knihy Heleny Frischerové Dny mého života, kterou s podtitulem Vzpomínky na gulag vydaly v roce 2017 nakladatelství Academia a Ústav pro studium totalitních režimů. Rusky psané vzpomínky z konce padesátých let přeložila do češtiny Radka Rubilinová.

Helena Frischerová přijela za svým manželem do Sovětského svazu na počátku třicátých let, ona původem z Československa, on inženýr z Polska, oba zapálení komunisté. Zprvu pár požíval všech privilegií poskytovaných zahraničním odborníkům. Toto období však zůstává mimo vlastní záběr knihy. Ta se soustřeďuje až na léta 1937 a 1947 a prostor lágru (nazývaného „Zóna“) na Komi (autonomní ruské republice), kam byla Frischerová deportována, zatímco její manžel byl popraven již roku 1938, aniž by o tom ona věděla. Do času „před“ zabíhá autorka jen zřídka, prostřednictvím charakteristik jako „minulý život“, „pohádky“, „něco velmi, velmi vzdáleného“. Doba v lágru je vylíčena jako naprostý přeryv, jako něco, co se vymyká jakékoli předešlé zkušenosti; podání je o to působivější, že se Frischerové daří vyvolat iluzi bezprostředního prožitku (přestože, jak již řečeno, text vznikl se značným časovým odstupem). „Žijeme mimo běžné vnímání času,“ konstatuje na jednom místě, a jinde: jdeme „od neštěstí k neštěstí“. Podobně bezútěšně je podán i výhled na život na svobodě: „Podle mého tam bude – prázdno. Jinak než tady, ale prázdno…“

Zapeklité je to v textu se zájmeny. „Vyslovila ‚oni‘ a měla na mysli ‚on‘“ – těmito slovy autorka komentuje povzdech své přítelkyně, že muži to mají lepší, poněvadž po násilné rozluce na své partnerky rychleji zapomenou. Helena Frischerová zase vyslovuje „ty“ a má na mysli „já“. Takto např. popisuje přípravy na vlastní transport z jednoho lágru do druhého: „A přišla i tvá chvíle. / Lin ti natáhl na vestu široký vaťák. Pak ti věnoval rukavice ušité z teplé vlny.“ Anebo: „Ještě hlouběji jsi pocítila samotu a šílený stesk. Nevěřila jsi už ničemu, dokonce ani tomu, že ty jsi doopravdy ty a že už z tebe není jen nějaký stín či přízrak.“ Frischerová často užívá 2. osobu plurálu, čímž vtahuje čtenáře do líčeného děje a vyvolává v něm pocit spoluúčasti. Jako by říkala: I vy jste tam – jako kdokoli jiný – mohli být a takto byste jednali. Jak upozorňuje Alena Machoninová, autorka doslovu – jenž je výsledkem detailních rešerší i shrnutím dosavadního bádání nad osudem Frischerové a jejího manžela –, v prvním ruském vydání, roku 1989, byla mnohá z těchto stylistických ozvláštnění vyhodnocena jako znak nedostatečného zvládnutí ruštiny a „vyrubána“, text byl necitlivě nivelizován do podoby standardního knižního projevu.

Kniha Heleny Frischerové je svědectví, v němž jsou zachyceny portréty mnoha osob, jež s vypravěčkou sdílely obdobný osud. Figurují pod šiframi, přezdívkami či pozměněnými jmény – to proto, aby jim případné odhalení rukopisu nemohlo uškodit (mnohá jména jsou identifikována v doslovu, jehož součástí je též odkaz na úplnější informaci v ruských pramenech). Výpověď Heleny Frischerové ale není mimořádná osudem, který zachycuje (ten, jak známo, představuje jen jeden z mnoha milionů obdobných: zatčení, transport, pokus o útěk, odsuny na další „štace“ atd.), ale silou a původností zpracování. Sugestivně jsou tu zpřítomněna dvě hlavní ohniska, která autorce a jejím blízkým pomáhala těžké časy přečkat a zachytit se nějakého smyslu: cena tvůrčí práce (ta má různou podobu, ať už jde o pěstitelství a šlechtitelství, péči o děti, či – to zejména – činnost v divadelním souboru) a síla přátelství. Mohli bychom si tu vypůjčit slova z jedné Solženicynovy prózy: tak „si můžeme někoho zamilovat jen ve společném neštěstí“.

Frischerová je mimořádně schopnou vypravěčkou, s citem pro detail, pro zachycení replik. Na čistě literární kvality textu poukázal doslov mj. tím, že použil výrazu „lágrová próza“. Označení se mi však nezdá zcela trefné, neboť evokuje představu beletrizovaného vyprávění. Pojem „vzpomínková próza“ by myslím spíše vystihl jak povahu stručných, strohých, avšak pregnantních zápisů, tak i původní autorčinu snahu vyrovnat se s prožitou zkušeností.

Osud Heleny Frischerové je pozoruhodný ještě v jednom ohledu: její životní etapa před zatčením se stala předobrazem pro hrdinku Ri Gustavovnu ve Weilově románu Moskva-hranice (1937). Jen drobná poznámka: Domnívám se, že A. Machoninová v doslovu klade přílišný důraz na souběžnost biografické roviny H. Frischerové a fiktivního románového příběhu. Také podoba jména Hella, kterou jako pisatelka užívá, je až přehnaně familiární a vyvolává představu o osobní známosti mezi badatelkou a autorkou. Připouštím však, že pocitu naléhavé blízkosti a vtažení do vyprávěných dějů se lze ubránit jen stěží.