Vydání dvou románů Egona Hostovského v České knižnici (Dům bez pána a Půlnoční pacient v jednom svazku, edice Štěpánka Pašková, komentář Václav Vaněk) vzbudilo docela velký ohlas. Zde na kanonu o něm psali Michal Kosák, Martin Pokorný, Olga Hostovská a znovu Michal Kosák. 28. 7. mu věnoval v Orientaci Lidových novin celou stranu Ondřej Horák. Taková pozornost je už srovnatelná snad jen s polemikou, která se za války vedla ve Spojených státech kolem románu Sedmkrát v hlavní úloze. Tehdy pro mnohé překvapivě Roman Jakobson napadl autora za domnělou dekadentní chorobnost a naopak evangelický teolog J. L. Hromádka proti němu hájil estetické kvality románu.

V dubnu se na Filozofické fakultě UK konala konference o Hostovského díle, zároveň s ní vyšla publikace Egon Hostovský a jeho radosti života (Olga Hostovská, Václav Sádlo, Barbora Svobodová). Vedle nich byl zmíněný svazek dalším významným činem, který připomněl letošní 110. výročí autorova narození. Zdá se, že diskuse a polemika kolem něho to potvrzuje.

Stejně jako leckteré reakce z amerického exilu za války, i nyní jsou pro mě některé vyjádřené názory překvapivé. První recenze Michala Kosáka ze 17. 5. působí poněkud pythicky počínaje názvem „Lechájim a kyselé jablíčko“ a konče P. S., podle něhož editorčinu opravu výchozího textu (z „kontingenty“ na „kontinenty“) „bych nechal raději stranou“. Jestliže něco chce nechat stranou, proč o tom píše? Stejně nedořečeně působí, když Kosák uvádí, že ví, obsah svazku byl dodán zvnějšku a editorka ani autor původního návrhu a doslovu Vaněk nebyli „naprosto svými pány“. Na Kosákovu recenzi reagoval Martin Pokorný, který vcelku logicky žádal vysvětlení těchto a dalších nejasností. Čtenáři se pak bohužel dočkali ještě mnohem méně věcné repliky Olgy Hostovské z 12. 7. Protože se v ní odvolává na mailovou komunikaci se mnou a protože jsem byl vědeckým redaktorem Hostovského svazku v České knižnici, musím některá její tvrzení opravit. Je sice pravda, že Půlnoční pacient byl do svazku zařazen na její výslovné přání, ale nikoli místo Sedmkrát v hlavní úloze, jak píše, ale místo původně plánovaného románu Cizinec hledá byt, a posléze místo Všeobecného spiknutí, jež jsme jako rada České knižnice nabídli jako další alternativu, má-li být do svazku zařazeno dílo z druhého autorova exilu.

Stejně nepřesná je výtka Olgy Hostovské, že vysokoškolští pedagogové upřednostňují Hostovského tvorbu do roku 1948, což dokládá kolektivní monografií Cizí i blízcí, jejímž jsem editorem a spoluautorem. Jednak z devíti autorů jsme pedagogy jen dva (autorka obou příspěvků o Hostovském postgraduálně studuje v Hamburku), jednak je tématem monografie reflexe židovství, která se v Hostovského díle po druhé světové válce téměř neobjevuje.

Další tvrzení Olgy Hostovské, tedy obhajobu nakladatelského protekcionismu („kolik předních českých spisovatelů vděčí za finální podobu svých děl právě nakladatelským redaktorům“) a obhajobu vydání Půlnočního pacienta z roku 1969 přesvědčivě vyvrátil ve svém druhém článku Michal Kosák. K tomu jenom doplním, že pokud si editorka Štěpánka Pašková (nikoli redaktorka, jak píše OH, redaktorkou byla Petra Hesová) jako výchozí vydání zvolila první české vydání románu z roku 1959, neučinila to „patrně z neznalosti faktů“, ale naopak, po dlouhých úvahách, komparaci všech tří dosavadních vydání a konzultaci s redaktorkou mladofrontovní edice Irenou Zítkovou. Ostatně Štěpánka Pašková to nejen popsala v ediční poznámce, ale mluvila o tom v dubnu na zmíněné konferenci o Hostovském, kde byla OH přítomna. Mohla se tedy přesvědčit, že její přístup je z profesionálního hlediska zcela kompetentní, případně proti němu vznést námitky.

Jsem rád, že i Michal Kosák, který nikdy nepatřil mezi fanoušky České knižnice, ve svém druhém příspěvku konstatoval, že vydavatelé této řady se „vhodně snaží co nejvíce držet historickou identitu zvoleného výchozího textu a vyhýbají se různým kombinacím variant či zásahům, které nejsou opravou evidentních chyb základního textu“. Parafrázoval výrok Otakara Hostinského, podle něhož se má při vydávání postupovat tak, jako by autor diktoval své dílo současnému písaři. Přistupujeme tedy na rozdíl od tzv. diplomatických vydání na úpravy pravopisné, nikoli tvaroslovné a lexikální. Nepřijatelné jsou zásahy cenzurní a autocenzurní, k nimž nakladatelská péče doby socialismu také často vedla.

Článek Ondřeje Horáka v Orientaci, byť prozrazuje dobrou znalost díla Hostovského a chválí Českou knižnici, bohužel ve svém závěru opakuje výrok Olgy Hostovské, že ediční podoba Půlnočního pacienta v České knižnici je možná trestem za to, že zasahovala do výběru románů. Pokud to autor myslel ironicky ve vztahu k tomu, co napsala Olga Hostovská, nepochopil jsem to. Pokud ne a myslel to vážně, vracíme se tak na začátek zmíněné výměny názorů.