Nákladem Knihovny kardinála Berana sídlící v Plzni byl letos vydán vcelku obsáhlý (238 s.) výbor z prací nepříliš známého katolicky orientovaného publicisty Jana Hertla (1906–1965). Editorka Jarmila Štogrová za spolupráce s Josefem Štogrem shromáždila v jednom svazku nazvaném podle jednoho z Hertlových článků Historie, to jest vyhnanství z ráje několik desítek textů z desetiletí 1932–1942, tj. z periody, kterou editorka chápe jako nejpodstatnější z celé autorovy tvorby.

Edice navazuje zejména na dva předcházející knižní počiny Jarmily Štogrové, na monografii s titulem Neztratit se v propastné tůni nahraditelnosti, která v souladu s podtitulem knihy na základě rozsáhlého epistolografického materiálu pojednává život a dílo Jana Hertla (v identické grafické úpravě jako nyní publikovaný výbor ji vydala vloni taktéž Knihovna kardinála Berana). V roce 2013 pak editorka při příležitosti konání konference nazvané Od Josefa Floriana k Rio Preisnerovi, kterou 6. prosince 2013 uspořádala plzeňská Knihovna kardinála Berana, připravila jako studijní materiál útlý sešit s jedenácti Hertlovými texty z revue Řád, které jsou až na jeden též nyní součástí nového výboru. Štogrové zájem o Hertla sahá však již do minulé dekády, kdy jako první počin vydala z rukopisu Hertlovu archivářskou práci z roku 1930 Kronika drahňovská (Vlašim: ČSOP, 2006). Jak tyto počiny, tak i další publikované studie a články o Janu Hertlovi, stejně jako právě vycházející výbor jsou vedeny editorčinou snahou o aktualizaci postojů výrazné osobnosti odstavené režimem po roce 1948 a o rehabilitaci jejího obrazu, jak jej – podle doslovu Štogrové – ustálila memoárová literatura psaná v druhé polovině 20. století, zvláště pak paměti Václava Černého a Zdeňka Kalisty. Kalista například o Hertlově působení v období protektorátu, kdy měl údajně již před tiskem znovu pohnat k cenzuře Kalistovu monografii Josef Pekař (kompletně Praha: Torst, 1994), napsal: „Zrada Hertlova mne ovšem zasáhla těžce. […] poznal jsem z drobných epizod, jejichž jsem byl svědkem anebo o nichž jsem byl informován, jak mstivý dovede býti tento temný muž, a jsa si vědom, že jsa zasvěcen do mnoha mých protiněmeckých akcí a plánů, mohl by mi velmi uškoditi, nepovažoval jsem za radno vydráždit jej otevřeným vystoupením“ (Z. Kalista: Po proudu života 2. Ed. J. Víšková. Brno: Atlantis, 1996, s. 494).

Ač Hertl vystřídal celou řadu tiskových tribun – debutoval v první polovině dvacátých let ve studentském Apollonu, psal do orgánů agrárníků, ale také třeba do Přítomnosti –, jeho asi nejvýznamnějším publikačním prostorem, který spoluzaložil a na jehož podobě se též organizačně podílel, se stala revue Řád, do níž přispíval od jejího založení roku 1932 do roku 1942. Příspěvky do Řádu také tvoří páteř výboru, který je rozvržen do čtyř oddílů. V prvním, poněkud kostrbatě nazvaném Zásadní studie, se například vedle stati o Pekařovi či Josefu Florianovi objevují dva pozoruhodné Hertlovy příspěvky z let 1936 (Prolegomena k Stalinovu principátu) a 1937 (Stalinova cesta k principátu), jež analyzují poměry v tehdejším Sovětském svazu. V oddílu Odborných článků pak najdeme texty o problematice venkova (Hertl vystudoval na Karlově univerzitě historii a sociologii), rozbory soudobého partajnictví či mezinárodní politické situace (např. Po Hitlerově řeči /20. 2. 1938/), třetí oddíl reprezentující ve zkratce roli Hertla-recenzenta je pak sestaven z článků, které jsou často zaostřeny polemicky, jako je to mu v případě textů o Kalistově Černínovi, Peroutkově Budování státu nebo Slavíkově Husitské revoluci. Čtenářsky nejvděčnější zůstává závěrečný oddíl přibližně desítky hříček a glos ukazujících Hertla jako zdatného stylistu, jež byly v Řádu publikovány pod pseudonymem Vzdoroslavíček.

Podobně jako v době vzniku Hertlových příspěvků budeme je i dnes číst s výhradami, odhalovat jejich zúžený prostor, či dokonce jejich krátkozrakost, jako je tomu například v článku Madridské sny z třetího čísla Akordu ročníku 1939, v němž vystupuje proti nedávnému politickému heslu „Naše hranice je u Madridu!“ a uchyluje se k formulacím, které pozdější optikou mohly snadno přivést Hertla do zástupu těch, kdož byli označeni za kolaboranty (srov.: „Mějme správné ponětí o národě a jeho cti, jako dnes je mají naši mocní sousedé Němci – a dorozumíme se s nimi. Buďme každý z nás tak silný, rovnoměrný a nedoktrinářský jako Němec – a dohovoříme se s ním“ /s. 136–137/).

Jednoznačným handicapem edice jako celku je však její ediční zpracování. Není divu, že svazek neobsahuje alespoň základní ediční poznámku, v níž by byly shrnuty zásady, podle nichž byl připraven – žádné takové zásady totiž editorka nemá. Texty přebírá z dobového tisku s chybami, neprovádí jejich jazykovou úpravu, nesjednocuje pravopisnou podobu. Absentuje jakýkoliv aparát (alespoň že má kniha jmenný rejstřík), který by komentoval jednotlivé texty, ať už se jedná o kontextové komentáře či odkazy k citované či zmiňované literatuře. Analogicky k zmatku edičnímu přistupují zmatky bibliografické ‒ způsob zpracování závěrečné bibliografie Jana Hertla je nepřehledný a její jednotlivé neanotované položky ztrácejí na hodnotě. Textům pozoruhodné osobnosti předválečné kulturní scény se sice dostalo značné pozornosti, úroveň editorského nasazení se však bohužel pohybuje na nízké orbitě.