Venku je zimní plískanice, tedy hurá do Národního zemědělského muzea – návštěva je doporučena především rodinám s malými dětmi. Zvířena ve venkovní expozici je, vzhledem ke klimatickým podmínkám, omezena, ovšem za 200 korun (2 dospělí s dítětem / dětmi) lze vstoupit do expozic, rozesetých po velké budově, která budí dojem, že z ní byla většina exponátů vystěhována, aniž by byla nová expozice prostorově detailně vyřešena. Přesto však lze při putování, z něhož bolí nohy již při koupi lístku, narazit na prvky, které malé ratolesti zaujmou a rozptýlí (zemědělské stroje a možnost se povozit v suterénu, expozice věnovaná vodě…). Kupodivu se však poučí i dospělý návštěvník. Poučí se o bizarních myslivých pochodech vzdělávacích institucí v české kotlině.

Pomiňme výstavní anomálii, jakou představuje v rámci celé expozice ukázka z tzv. Šrobárovy sbírky (sekce zeje prázdnotou, protože něco takového by zájemce o návštěvu právě tohoto muzea těžko vyhledával, resp. očekával). Z celé návštěvy však pozornějšímu oku utkví jeden detail, který stojí za zmínku. Svědčí totiž o ledabylosti, improvizaci a nahodilosti zpochybňujících muzeum v jedné z jeho hlavních funkcí, tj. ve funkci vzdělávací, kde by byla namístě kritická koncepce a opatrnost místo dupotu příslovečného slona v porcelánu. Uděláme-li totiž chybu, začneme odshora a ze střechy sestoupíme o patro níž, do tzv. Expozice gastronomie, budeme záhy vytrženi z nedělního rozjímání. Děti mají při prolézání časoprostorovým labyrintem poznat dějiny tradičních pokrmů a příslušných ingrediencí, jakož i kulturních návyků spojených s vařením, stolováním, plodinami a dalšími kulinářskými surovinami, nakupováním atd. Expozice je redukována v textové složce na základní informace, vizuální (dvou a trojrozměrná) rovina ve své funkci zapojit dětského návštěvníka do hry samozřejmě dominuje.

Hravý typ rodiče vesele následuje svého potomka, unavený rodič si snaží orazit. Vtom zůstane u panelu věnovaného tradičním svátečním pokrmům, přesněji masopustním zvykům, zírat na vyobrazení tří masek: hledí na něj bradatá tvář se zahnutým nosem s popiskou „tradiční maska Žida“. Když se divák vzpamatuje, hledá nějakou další informaci – vysvětlivku, kontext, zkrátka něco a nenachází ani ň. Jakpak asi je židovskému rodiči, který vyrazil s dětmi do Národního zemědělského muzea? Má se snad upokojit vědomím, že se s tímto typem masopustních masek musely konfrontovat generace jeho předků, pročež neuškodí, potká-li to i jeho potomky? A jakpak bude rodičům vůbec, zeptá-li se dítě – zpravidla vysokým hláskem –, kdože je to ten Žid a proč se ho má bát? Nedosti na tom – o pár kroků dál je ilustrována současná situace na trhu zemědělských komodit: česnek s českou vlaječkou mluví s česnekem s červenou vlaječkou pokrytou znakovým písmem, který zlomyslně popichuje svého soka otázkou, zda se skutečně domnívá, že lidé podle té vlaječky poznají, že je zdejší. Vskutku, hned dva kulturní předsudečné stereotypy na jednom místě bez jakéhokoli vysvětlení, historizace či alespoň pokusu o proporcionální zastoupení, nesvědčí o momentálním pomatení či výpadku kurátorské mysli. Koneckonců, jde o muzeum „národní“, nenajdeme tedy v expozici o jídle ani stopu poukazu ke kulturní rozmanitosti, odlišnosti a strachu, který vyvolávají.

V době, kdy se obvykle muzejní instituce snaží stereotypy a předsudky reflektovat, ukazovat právě jako stereotypy a předsudky, poukázat na jejich historickou podmíněnost a dále je nereprodukovat, jde Národní zemědělské muzeum věru cestou účinnější – tj. cestou nekomentovaného zapamatovatelného vizuálního znaku (ještěže si příslušný/á kurátor/ka nevzpomněl/a na macesy a rituální pověru: o vizuální materiál by nebyla nouze!). Však ono si dítě jednou vzpomene, že tu bradatou tvář už někde vidělo, a řekne si: „ono na těch řečech o Židech něco bude“. Antisemitismus? Šovinismus? Projev hlouposti? Či zkrátka ignorance? Na jedno nedělní odpoledne je toho poučení od našich státních / národních zemědělců, jejich muzejní instituce (zřizovatelem Muzea je ministerstvo zemědělství), resp. jejího výzkumně-výstavního programu až příliš.