Napsat první knižní monografii o jakémkoli autorovi, natož o jednom z největších básníků poválečné české literatury, jakým byl Antonín Brousek, je dozajista velmi těžký úkol. Role pomyslné vedoucí výpravy do neprozkoumaného podzemí se knihou Z toho co zbylo / zůstává to co bude. Básník a kritik Antonín Brousek (ÚČL AV ČR – Host, 2017) ujala bohemistka Lucie Antošíková. Její práce vychází jako pátý svazek edice monografií Tváře české literatury, v níž byly mj. představeny jiné dvě stěžejní figury poezie druhé poloviny 20. století – Ivan Diviš a Karel Šiktanc. Autorka se na speleologický výlet sice připravila, i čelovku si sbalila, ale vypadá to, že když došlo na věc, došly jí baterky.

Po přečtení knihy vyvstanou dva hlavní otazníky. Antošíkové monografie, která je přepracovanou disertací obhájenou před čtyřmi lety v Ostravě, je ve srovnání s knihami Petra Hrušky (Šiktanc) i Jiřího Zizlera (Diviš) odlišná v jedné výchozí věci: metodologicky se zaštiťuje paměťovými studii tak vehementně, že volba daného básníka vypadá víc jako ilustrace vědecké teorie, než že by Brouskovo dílo volalo právě po studiu paměti. V úvodní části si tak autorka buduje předpolí, jež jí umožňuje rozvíjet výklady, které s Brouskovým dílem souvisí jen volně (včetně rozvah např. o tom, kolik osob vlastně emigrovalo z tehdejšího Československa a jak se poválečné emigrační vlny liší – s. 98). Přitom v práci s autorovými texty a biografií se deklarovaný přístup nijak neprojevuje. Brousek je pojednán v chronologickém sledu jak z hlediska životopisného, tak i interpretačního.

Antošíková zachycuje roky mládí, první, druhou sbírku, činnost překladatelskou, ediční, odchod do exilu, návrat atd. Jejími instrumenty jsou tradiční postupy lexikografického zpracování osobních dat na straně jedné, na opačné pak až školský rozbor básnického textu, analýza básnického subjektu, tematicko-motivický rozbor či stručné shrnutí recepce. V oblasti interpretace básnických textů se však projevuje největší slabina monografie – ocitované básně nebo jejich výňatky Antošíková popíše, vlastně jen přeříká, jako by na ně nestačila. Současně jí ale nechybí například odvaha si zapsychologizovat: „Přemítavost a komunikativnost kontrastovala s výraznou citovou uzavřeností a vztahovou nejistotou, kolísavým sebevědomím tíhnoucím k tragickému vidění skutečnosti a především vnímání sebe sama“ (s. 19). Je však dost dobře možné, že právě takováto zjištění mají být oním výdobytkem badání o paměti.

S tím souvisí druhý problematický bod její práce. V předmluvě autorka říká: „…zároveň bych však k všeobecně sdílenému obrazu Brouska-ironika, útočného polemika, ráda připojila obraz Brouska-introverta, člověka raněného samotou, trpícího potřebou sounáležitosti a současně neschopností někam patřit“ (s. 7). I průběh jejího psaní o Brouskovi naznačuje, že odhalení této „druhé tváře“ je hlavní hnací silou jejího snažení. Smutné je, že je zde objevováno něco již objevené, prosté, co detekoval každý, kdo kdy vzal Brouskovy sbírky do ruky.

Dodejme, že kniha je vybavena nejen tradičním obrazovým doprovodem, v němž lze vedle náhledů obálek jednotlivých Brouskových knih najít také řadu pěkných momentek z autorova života, ale i kalendáriem (některé věty se do něj příliš nehodí, např. ta úvodní k roku 1956 /sic!/: „Hluboce zasažen Stalinovou smrtí skládá své první verše“ /s. 211/) a také – jak je v ediční řadě zvykem – bibliografií. Ta mapuje otisky Brouskových básní a má být komplementární k Špiritově bibliografii publicistického díla z výboru Podřezávání větve. Antošíkové bibliografie trpí však mnoha vadami, z nich největší jsou zejména naprostá nepřehlednost pohybu básně od otisku v periodiku, přes sbírky k dalším otiskům, neuvádění incipitů básní a absentující rejstříky (k tomu se v celé této edici druží nevynechávání řádek mezi jednotlivými záznamy a nevyznačování jejich začátků, které tak splývají, což jde na vrub autoru grafické úpravy).

Bilancujeme-li, pak nelze jinak, než že Antošíková v roli vedoucí ze své výpravy sice mapu pořídila, pokusila se ji vybavit všemi náležitostmi, snažila se nic nevynechat, asi se i cestou poučila o tom, jak na to, ovšem zanechává ji turistům hodně rozpitou, s řadou chyb, takovou nějak těžko použitelnou.