(Zveřejňujeme odpověď Daniela Vojtěcha na reakci Martina Pokorného 10 bodů k FXŠ.)

Soudě podle obsáhlé repliky M. Pokorného, je odborníkem pouze někdy. Fotografie ze střechy FF UK ani text v A2 tedy nemají reprezentovat jeho odbornost, nýbrž smysl pro provokaci a snad i humor. Proti gustu žádný dišputát. Omlouvám se, že jsem jeho úsudek o stylu a „historickém významu“ F. X. Šaldy považoval za plod téže hlavy, jindy pohroužené do problémů antické filozofie, komparatistiky a překladu. Jinak mi nezbývá, než si podržet svou chatrnou argumentaci, ponechat si své mínění pro sebe tak jako M. Pokorný Frankfurtovu vtipně promyšlenou argumentaci, a dále nešířit polemické vlny typu „nenapsal jsem, že…, nýbrž jsem napsal, že…“. Na svůj názor na F. X. Šaldu má samozřejmě M. Pokorný právo a nikdy by mě nenapadlo upírat mu je. Ve vztahu ke smyslu mé původní formulace je však jeho rozklad spíše příkladem postupu „Kolem pražských věží holubi se točí, a já nesouhlasím s profesorem Rádlem!“ (K. Čapek: Marsyas. Jak se co dělá. Praha, Československý spisovatel 1984, s. 76).

(Zveřejňujeme reakci Martina Pokorného na příspěvek Daniela Vojtěcha Šalda neúprosný a nesmlouvavý.)

1. Kdo provokuje, musí počítat s odezvou, v duchu této maximy se vskutku nemohu divit, jestliže si mě, coby autora protišaldovské invektivy, nota bene pod pobuřlivou fotografií, bere Daniel Vojtěch za terč. Chci se ale pokusit o drobná vyjasnění. Pokračování textu 10 bodů k FXŠ

Omyly, chyby, jakož i úpravy a svévolné manipulace, zpřístupňování zaštítěná tzv. ohledem na čtenáře mají schopnost se množit a proměnit terén, po němž dupeme, v tekuté písky. Ediční práce a textová kritika, jakož i bibliografie jsou těmi filologickými disciplínami, které nám pomáhají získat, alespoň načas, opět pevnou, tj. ověřenou a ověřitelnou půdu pod nohama v postupu „de visu“. V tom je, jak říkal Vladimír Binar, étos této mravenčí činnosti: vyjádřeno maximou Oldřicha Králíka – „osvobozuje slova“ ze svěráku minulých determinací, z tenat příslovečných dobrých úmyslů, aby slovesné dílo „vzkřísila“ v jeho živé přítomnosti. Pokračování textu Šalda neúprosný a nesmlouvavý

Výročí založení naší republiky se již nyní stalo příležitostí pro vznik přinejmenším jedné literární ankety ‒ Knih století, které jsou spojeny s cenou Magnesia Litera. Jejím cílem je dotazováním u veřejnosti zjistit tři nejlepší či nejdůležitější knihy české literatury od roku 1918. Pokračování textu Neblahá stovka

Uprostřed sborníku o Zdeňku Vašíčkovi „Z přirozené potřeby kritického ducha“, který vydalo nakladatelství Triáda v roce 2016, je otištěna mimořádná studie Co vlastně Vašíček o nás svědčí? od Tomáše Hermanna. Řečeno přesněji, Hermannova práce se nachází v první třetině knihy, a namísto jmenného přísudku „otištěna“ by bylo přiléhavější adjektivum „schována“, nebo ještě lépe: „ukryta“. Od ostatních příspěvků sborníku – zajímavých, nápaditých, dílčích i těch, které snad vzniknout ani nemusely – se totiž liší nejen svým rozsahem (s. 75–147), ale především celostným monografickým záběrem. Pisatel tohoto „Kanonu“ se ve jmenované knize podílel na Vašíčkově bibliografii a sestavil též jeho životopisný medailon, ale doufá, že se upozorněním na tento počin neocitá v konfliktu s některou z maxim kolegy Kosáka, neboť se skladbou sborníku neměl jinak nic společného. Pokračování textu O Vašíčkovi

Nakladatelství dybbuk manželů Šavrdových nemůže sice svou velikostí konkurovat zavedeným nakladatelským domům s produkcí mnoha desítek titulů za rok, loni ale vydalo knižní edici, na kterou by si větší nakladatelství možná netrouflo. Tímto edičním podnikem je do dvou objemných svazků rozvržené Dílo Ladislava Nováka, jehož editorem je Petr Kuběnský. Přičiněním nakladatele a editora je tak k dispozici první ucelený pokus zpřítomnit Novákovo rozlehlé literární dílo. Pokračování textu Pocta Ladislavu Novákovi

Je to jen pár dnů, co byla uvedena kniha Lenky Rychtářové Bezručovi sláva, již vydalo v roce 2017 Slezské zemské muzeum v Opavě. Zpracovává se v ní průběh veřejných oslav narozenin básníka Slezských písní, přičemž důraz je kladen nikoli na velebení slovem, ale především na výtvarné realizace, které byly k těmto příležitostem vytvořeny. Kniha v chronologickém postupu takměř katalogizuje a barevně reprodukuje množství diplomů, jmenování čestným občanem, plaket, desek, medailí, razítek, portrétů, soch a mnohý podobný artikl, který byl součástí bezručovského „kultu“. K této základní ose přiléhá pak širší kontext proměn veřejného obrazu P. Bezruče a mechanismus provozování tohoto obecného uctívání: pojmenovávání ulic, závodů, organizace recitačních večerů, výstav a slavnostních shromáždění či vydavatelská činnost. Druhou linii pak tvoří zoufalá básníkova snaha před zájmen veřejnosti prchnout. Pokračování textu Ad honorem P. Bezruč

Uvádíme zde pár prefabrikovaných a i v praxi již dobře využitých odpovědí do literárních anket, jež se jistě budou hodit nejednomu respondentovi: Pokračování textu K literárním anketám

K domácím básníkům, z jejichž díla byly v úhrnných edicích z posledních cca dvaceti let zveřejněny a komentovány i převody cizích spisovatelů do češtiny (např. Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Zbyněk Hejda, Jaromír Zelenka), přibyl Antonín Brousek. Do druhého svazku jeho Básnického díla – první dosud na vydání čeká – překlady sebrala, uspořádala a komentovala Barbora Chybová a na konci roku 2015 je vydalo nakladatelství Torst. Pokračování textu Překlady Antonína Brouska

Jaká to je dnes přeci jen šťastná doba, máme-li možnost vybrat si ze záplavy na trh se valících titulů coby munici pro kanon i takovou zdánlivě okrajovou záležitost, jako je vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Timothea Vodičky z let 1935–1948. Tu pod názvem Je to s tím Akordem velký kříž vydali na sklonku loňského roku Natálie Trojková a David Jirsa nákladem Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci jako první svazek nově založené ediční řady Alumnus (řídí Jiří Hrabal). Tuto realitu dneška si uvědomíme hlavně ve chvíli, kdy pročítáme dopisy obou protagonistů, jejichž osou je redigování časopisu Akord (zejména v letech válečných), v nichž se opakovaně ozývá hudrání na to, že není o čem psát, když nic moc nevychází… Pokračování textu Milý Jene… Milý Time