/ Publikováno:

Omluva M. Pokornému

(Zveřejňujeme odpověď Daniela Vojtěcha na reakci Martina Pokorného 10 bodů k FXŠ.)

Soudě podle obsáhlé repliky M. Pokorného, je odborníkem pouze někdy. Fotografie ze střechy FF UK ani text v A2 tedy nemají reprezentovat jeho odbornost, nýbrž smysl pro provokaci a snad i humor. Proti gustu žádný dišputát. Omlouvám se, že jsem jeho úsudek o stylu a „historickém významu“ F. X. Šaldy považoval za plod téže hlavy, jindy pohroužené do problémů antické filozofie, komparatistiky a překladu. Jinak mi nezbývá, než si podržet svou chatrnou argumentaci, ponechat si své mínění pro sebe tak jako M. Pokorný Frankfurtovu vtipně promyšlenou argumentaci, a dále nešířit polemické vlny typu „nenapsal jsem, že…, nýbrž jsem napsal, že…“. Na svůj názor na F. X. Šaldu má samozřejmě M. Pokorný právo a nikdy by mě nenapadlo upírat mu je. Ve vztahu ke smyslu mé původní formulace je však jeho rozklad spíše příkladem postupu „Kolem pražských věží holubi se točí, a já nesouhlasím s profesorem Rádlem!“ (K. Čapek: Marsyas. Jak se co dělá. Praha, Československý spisovatel 1984, s. 76).

/ Publikováno:

Šalda neúprosný a nesmlouvavý

Omyly, chyby, jakož i úpravy a svévolné manipulace, zpřístupňování zaštítěná tzv. ohledem na čtenáře mají schopnost se množit a proměnit terén, po němž dupeme, v tekuté písky. Ediční práce a textová kritika, jakož i bibliografie jsou těmi filologickými disciplínami, které nám pomáhají získat, alespoň načas, opět pevnou, tj. ověřenou a ověřitelnou půdu pod nohama v postupu „de visu“. V tom je, jak říkal Vladimír Binar, étos této mravenčí činnosti: vyjádřeno maximou Oldřicha Králíka – „osvobozuje slova“ ze svěráku minulých determinací, z tenat příslovečných dobrých úmyslů, aby slovesné dílo „vzkřísila“ v jeho živé přítomnosti. Pokračování textu Šalda neúprosný a nesmlouvavý

/ Publikováno:

V neděli do muzea

Venku je zimní plískanice, tedy hurá do Národního zemědělského muzea – návštěva je doporučena především rodinám s malými dětmi. Zvířena ve venkovní expozici je, vzhledem ke klimatickým podmínkám, omezena, ovšem za 200 korun (2 dospělí s dítětem / dětmi) lze vstoupit do expozic, rozesetých po velké budově, která budí dojem, že z ní byla většina exponátů vystěhována, aniž by byla nová expozice prostorově detailně vyřešena. Přesto však lze při putování, z něhož bolí nohy již při koupi lístku, narazit na prvky, které malé ratolesti zaujmou a rozptýlí (zemědělské stroje a možnost se povozit v suterénu, expozice věnovaná vodě…). Kupodivu se však poučí i dospělý návštěvník. Poučí se o bizarních myslivých pochodech vzdělávacích institucí v české kotlině. Pokračování textu V neděli do muzea

/ Publikováno:

Jiná kvalita

Čte se jedním dechem – o které literárněvědné knize lze něco takového říct? a zvláště dnes? Poslední soubor prací Jiřího Opelíka Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi (TORST, Praha 2016) je formován myšlenkovou iniciativou celoživotního badatelského zájmu, jenž je z podstaty zájmem kritickým, tj. odhodlaným, pochybujícím a hodnotícím. Pokračování textu Jiná kvalita

/ Publikováno:

Budoucnost vědění zajištěna

Nehoráznostem kolem Národní knihovny nebude hned tak konec. Konalo se výběrové řízení na jejího ředitele, volba – vděčná především z hlediska masmediálního – padla, Bůh ví proč, na člověka, který se dosud zabýval vězeňstvím a správou majetku, jakož i duchovní službou. V rozhovoru, který reagoval i na zaměstnanecký protest proti této volbě, nový ředitel poznamenal, že knihovnu nemusí řídit knihovník, jako nemocnici nemusí řídit lékař. Za svůj úkol považuje mj. prostředkovat mezi odborníky, tj. zaměstnanci knihovny, a ministerstvem, „najít společný směr“, neboť se „nesetkal s nějakými negativními [mediálními] výstupy, které by zpochybňovaly odbornou činnost Národní knihovny” (rozhovor s D. Drtinovou pro DVTV, aktualne.cz, zveřejněno 4. 6. 2017). Na rozdíl od nemocnice, jejíž ředitel je patrně obeznámen s povahou činnosti zdravotnických zařízení přinejmenším jako pacient, se ředitelé Národní knihovny vyznačují tím, že instituci, kterou řídí, jako její uživatelé neznají, resp. je tomu již dávno, kdy měli tu čest ji důvěrně poznat v jejích funkcích (V. Ježek). Proto se v zásadě s žádným ředitelem stanovisko instituce ve vztahu k povaze veřejné služby, kterou má zajišťovat, nemění.
Pokračování textu Budoucnost vědění zajištěna