Dámy a pánové, přátelé!
Jak říkal jeden z mých mentorů, co si nenapíšu, nevím. Budete tedy patrně trpět, ale chci říct něco, co zatím v souvislosti s výstavou konstatováno nebylo. Ostatně, abych citoval Lou Reeda: Mezi myšlenkou a jejím vyjádřením leží celý život („Between thought and expression lies a lifetime“). Pokračování textu Kolem útesů Mysova hornu
Příspěvek je součástí společné redakční aktivity Kanonu a E*fora (Jedenáct textů od dvanácti přátel) u příležitosti aktuálního jubilea literárního, filmového a uměleckého historika a teoretika Petra Málka. Pokračování textu Josef Popper-Lynkeus: Z Fantazií realistových
Vzpomínkové tituly se těší stálé oblibě, neboť budí dojetí, nezřídka ukápne i nostalgická slza. Zpravidla manifestují svou věrohodnost, z povahy věci jsou s ní však na štíru, neboť do jaké míry lze vzpomínce vskutku důvěřovat? Základní typy vzpomínkového vypravování se liší podle své deklarované či implicitní motivace a příslušejícího důrazu na jednu ze tří časových rovin, jež se ve vzpomínání prolínají: Panorama životních setkání, život jako dobrodružství, životní milníky (formativní setkání), konkrétní jednotlivý život v paralele k velkým dějinám či v konfrontaci s nimi, harmonizace životní diskontinuity (život jako souvislost smyslu), motivace, objasnění a obrana životního stanoviska, tj. vzpomínka jako sebeobrana. Čtyřsetstránková životní bilance historika Miroslava Hrocha Jak jsem to tenkrát viděl. Vzpomínky (Praha, Univerzita Karlova – Karolinum 2024) se nejvíce přibližuje poslední charakteristice, zároveň jí však neodpovídá, chce být něčím jiným. Pokračování textu „Neškodný, třeba i užitečný oportunismus“, čili potíže s historickým a historikovým (ne)vědomím
Vzpomínkou na Jiřího Opelíka proniká dominantní osobnostní rys – spojení mlčenlivé povahy a mohutné imperativní naléhavosti – příkladu přísné důslednosti, badatelského a kritického svědomí. Mluvil nerad a zpravidla jen tehdy, když to bylo nutné. Neimprovizoval, nekonverzoval. Při vzrušených debatách upadal do stále hlubšího zamyšlení, jako by mlčením reagoval na přemíru řeči a na naléhavost pohledů, které se k němu upíraly s nevyřčenou otázkou. Nevystupoval v médiích a témata, jimž věnoval desetiletí práce, nechával traktovat pohotové hráče schopné mluvit kdykoli o čemkoli. Nečetné rozhovory, které poskytl, formuloval vždy písemně, dovedl ovšem svým odpovědím vtisknout hovorový spád. Jeho vzpomínky na univerzitní učitele a na dětství a mládí v Olomouci prozrazují vypravěčský talent, kterému však popouštěl uzdu, pouze měla-li osobní rovina obecný přesah a zastihla-li ho otázka v příznivé chvíli (srov. rozhovory u příležitosti druhé knihy studií o K. Čapkovi Uklizený stůl – Lidové noviny 29, 2016, č. 213, 10. 9., příloha Orientace s. VI–VII [24–25], otázky Petr Zídek, resp. Týnecké listy 26, 2016, č. 10, s. 27–30, otázky Petr Hanuška). Své úkoly si dával sám (neodpovídal na všetečné dotazy usilující strčit nos do toho, na čem právě pracuje), pracoval na nich neokázale a v soukromí, ve svém volnu, paralelně ho však většinu života zaměstnávala kolektivní díla, jimž věnoval svůj všední den. A tak můžeme s úžasem přehlédnout na základě bibliografie, které se již od její první verze připravené pro knihu Milované řemeslo (2000) soustavně věnuje Luboš Merhaut, trojí mohutnou řadu v díle Jiřího Opelíka: 1) svébytný typ literárněkritický podílející se na emancipaci a svobodném rozmachu kriticismu od poloviny padesátých let do konce let šedesátých, 2) analytickou pozornost diferencované literárněhistorické heuristiky rozprostraněné v širokém žánrovém rozpětí od monografií, portrétních a problémových studií, přes komparativní sondy, dílčí edice po sebrané spisy, v jejichž komentářích a doprovodných esejích je shromážděna a funkčně utříděna, hierarchizována a vyhodnocena rozsáhlá materie ústředních fenoménů moderní české prózy, poezie a literární vědy. Konečně řadu 3) tvoří podíl na profilových syntetických a lexikografických podnicích české literární historiografie druhé poloviny 20. století: Na Slovníku českých spisovatelů (red. s R. Havlem, 1964), čtvrtém dílu Dějin české literatury (dokončen 1969, vydán 1995) a především na Lexikonu české literatury I–IV (1985, 1993, 2000, 2008). K třetí řadě nutno počítat i hesla o české próze v Kindlerově literárním lexikonu (díl VI, 1972), Rakouském biografickém slovníku, Slovníku světových literárních děl, účast v řadě dalších kolektivních pracích jeho domovského pracoviště a v neposlední řadě dvojí vydání souboru interpretací českého moderního básnictví Jak číst poezii (1963, 1969), který redigoval a koncipoval. Pokračování textu Mlčenlivý. Za Jiřím Opelíkem (21. října 1930 – 3. srpna 2024)
Výzva podepsaná „Akademici proti apartheidu“ se obrátila na Univerzitu Karlovu s tím, že „musí přehodnotit zaměstnávání osob jako doktorka Irena Kalhousová“. Jsem pedagog této univerzity a považuji výzvy tohoto druhu za nemístné. Ať už jsou za formulací této výzvy akademici skuteční či virtuální, nepochopili význam a smysl akademické obce, povahu a obsah akademické svobody, natož univerzální rozměr svobody slova. Je naopak zcela namístě vyjádřit podporu kolegyni, zaštítit ji před takovým osobním útokem a distancovat se od agresivního jednání, jehož rozlišovací a argumentační schopnosti odpovídají vystupování příslovečné postavy gradonačalnikovy z románu Saltykova-Ščedrina: „Nestrpím, rozmetám!“ Místo výzev k odstranění nepohodlných učitelů by bylo lepší něco si přečíst a poučit se z neblahých konců vlastních obrazů a předobrazů.
Redakce Kanonu se ke stanovisku Daniela Vojtěcha připojuje.
Způsob, jakým se historické studium projevuje, často upozorňuje na nesoulad mezi poznáním a výkladem, porozuměním a zprostředkováním, zaujatým nahlédnutím a osvětlujícím podáním, jež je motivováno pokynem vyjasnit, uspořádat, strukturovat, hierarchizovat, zpřehlednit. Tento rozpor možno posoudit jako krizový předpoklad, jak o tom svědčí reflexe Jana Patočky týkající se založení pojmů dějin a dějepisu z roku 1934: „[…] existuje dogmatismus rozumu, který je nejvážnějším nebezpečím, pro jeho sebepochopení“ (Několik poznámek k pojmům dějin a dějepisu. In J. P.: Péče o duši 1. Sebrané spisy Jana Patočky 1. Ed. I. Chvatík a P. Kouba, OIKOYMENH, Praha 1996, s. 35–45, cit. s. 35). Pokračování textu Otázka v množném čísle. Literární historik, jeho útěcha a opora
„Musíme myslet jinak“, parafrázuje na úvod moderátorka tezi svého hosta – napjatě čekáme, co to vlastně znamená. Po téměř třiceti sedmi minutách bohapustého klábosení se nedozvíme nic o tom, co znamená myslet, natož co znamená myslet jinak, krom toho, že se nedá přemýšlet jako v osmdesátých letech (proč zrovna v osmdesátých?, proč ne v sedmdesátých či v devadesátých?). Prof. Miroslav Petříček, dříve Miroslav Petříček, jr., byl novoročním hostem Barbory Tachecí v pořadu Osobnost Plus na stanici Český rozhlas Plus. Nešlo o nedopatření – dochází do tohoto pořadu celkem často. Co ho k tomu vede, čort znájet. Jeho přítomnost je však symptomatická – jako by nemohl odolat, přestože povaha a dosah takového počínání je, eufemisticky řečeno, efemérní. Pokračování textu Prázdnota… a démant nakonec
„… srdečně (a v neposlední řadě trochu topolkářsky). 7. září l. P. 1996 Alexandr Stich“1)
Vzpomínka na první setkání s Alexandrem Stichem (10. 3. 1934 – 26. 1. 2003) naléhavě a neodbytně evokuje jeho určující povahu v příznivém smyslu.
Na sklonku osmdesátých let se scházela ve čtvrtek v podvečer v modlitebně Baptistického sboru v ulici Na Topolce na Vyšehradě skupina posluchačů podzemní Večerní univerzity bohemistiky. Setkání byla vždy rozdělena mezi dva pedagogy. První setkání na podzim roku 1989, tedy na počátku druhého běhu, zahajoval Jiří Brabec, jehož jsem zprostředkovaně znal od dětství a který mě k tomuto podzemnímu, vskutku však řádnému studiu pozval. Poté svou dvouhodinovkou pokračoval Alexandr Stich (byl tedy tehdy ve věku, jakému jsme se přiblížili dnes nebo ho již dávno překročili). Dva učitelé – jeden rozený přednašeč, jehož řeč byla samá otázka, druhý důvěrnější, zemitější, otevírající každým slovem další a další kontexty. Teprve mnohem později jsem si uvědomoval, jak výjimečná byla příležitost setkat se se živou poznávací situací oboru, který svou svébytnou cestou rozšiřuje hranice vlastní svobody. Naši tehdejší učitelé (patřili k nim ještě Květoslava Neradová, Miroslav Červenka a o zdárný chod celého podniku se starala Květa Sgallová) se této příležitosti chopili s odhodláním a vážností: Vraceli se k dialogu, který přerušila různým způsobem tzv. normalizace. Pokračování textu Určující setkání
Tak tedy zaměstnanci Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se připravují na stávku, ohlášenou na 17. října s heslem „Hodina pravdy“. Zaměstnanci mohou svou účast deklarovat podpisem pod ohlášenými požadavky, čímž zároveň potvrdí, že jsou si vědomi důsledků, které pro ně stávka bude mít, tedy především, že v příslušný den ztratí nárok na mzdu. Požadavek je v zásadě jen jeden – náprava nedůstojných platových podmínek, jež panují na humanitních oborech již přes třicet let. Předesílám – podepsal jsem s nemalými rozpaky a ujímáním, ze solidarity s kolegyněmi a kolegy, kteří si od toho dost slibují. Stávkokazectví provozovat nechci. Pokračování textu Pyrrhos se dívá pravdě do očí čili Urvi, co můžeš!
Kosti, textappealy či malé hry a další slovesné happeningy Ivana Vyskočila (27. 4. 1929 Praha – 28. 4. 2023 Praha) nastolují či navrhují („Jeden řekne: Když dovolíte, vážení, tak to bylo třeba takhle:“) situace, v nichž jsme a nejsme doma, jež jsou naše vlastní – jsou totiž vlastní Ivanu Vyskočilovi, který je zároveň vlastní jim. Jsou do té míry živé, do jaké jsme ochotni se rozpomenout, nechat se vtáhnout do hry byť poslechem naší vlastní řeči, jejích léček, úskalí, ale i skulin, jimiž lze čas od času zaslechnout netušenou významovou kvalitu. Jak na otázku po příčině vlastní nespokojenosti, svého rozrušení a neklidu, který působil, poznamenal při příležitosti první části své autobiografie Die Ursache Thomas Bernhard: „Die Ursache bin ich selbst.“ Pokračování textu Mastodont a jeho oběť ještě po šedesáti letech, čili o aktuálnosti světa Ivana Vyskočila