/ Publikováno:

Karel Čapek apelativní aneb O porozumění a radosti

Titul nejnovější čapkovské publikace nelze přehlédnout – doslova člověka praští do očí, neboť výbor ze sloupků a entrefiletů Karla Čapka z let 1921–1938 je nadepsán Počtení i počteníčko. Co asi vedlo editora Jiřího Opelíka k této provokaci, která bezesporu nenechá nikoho v klidu, a především užité deminutivum může přivodit nevolnost či osypky? Pokračování textu Karel Čapek apelativní aneb O porozumění a radosti

/ Publikováno:

Pánbůh s námi a zlý pryč

Ing. Miroslav Kalousek poskytl České televizi rozhovor (Interview 24 Speciál, 21. 2. 2021), v němž bilancoval svých 23 let v českém parlamentu (poprvé zvolen 1998 za KDU-ČSL). Promluvil o mravních a náboženských hodnotách, pomluvách, jimiž byl a je častován, několika politických chybách, jichž se dopustil, a konečně i o rozhodnutí spojit svou budoucí dráhu s „financováním vědy a výzkumu“. Čekal jsem, že se česká vědecká obec vzchopí a dá mu jasně najevo, co si o tom myslí, bez ohledu na světonázorovou orientaci. Revoluční křídlo by např. mohlo užít hesla „No pasarán!“, křídlo katolické zas třeba formule „Vade retro Satana“. Pokračování textu Pánbůh s námi a zlý pryč

/ Publikováno:

Mravnost nade vše

Prof. Milan Sobotka poskytl rozhovor, v němž rekapituluje svou životní cestu (Naše doba vidí vše vyhroceněji. S Milanem Sobotkou o Hegelovi a výuce filozofie, A 2, 18/2020; srov. i reakci S. Sousedíka v č. 25 nadepsanou Horizont zkušenosti). Již otázky Lukáše Rychetského a Matěje Metelce jsou – mírně řečeno – zarážející: Jejich – nenapadá mě lepší výraz – naivistická formulace a nedůslednost neodpovídají soustavnější orientaci v předmětu, k němuž se pokoušejí získat vyjádření. Způsob, jakým na ně M. Sobotka reaguje – kromě celoživotního modu operandi, příznačného pro široké vrstvy české společnosti po r. 1948 a zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století –, si však žádá repliku. Autoři rozhovoru se totiž většinou spokojili s odpovědí, které se jim dostalo, aniž by položili doplňující otázku a přiměli protistranu k upřesnění, vyjasnění, případně ji konfrontovali s odlišným hodnocením událostí, o nichž je v rozhovoru řeč. Prodlužuje tak konsensuální stanovisko části vzdělanecké obce, která po r. 1989 v několika krocích podpořila kontinuitu statu quo akademických institucí ve prospěch stejnorodosti a nevzrušivého pokračování. Pokračování textu Mravnost nade vše

/ Publikováno:

jo 90

Jiří Opelík se dožívá devadesáti let (* 21. 10. 1930). Autor rozsáhlého literárněvědného díla, skutečný literární historik, tj. nikoli pouze profesní značkou, nýbrž spolutvůrce písemnictví soudobého i minulého, jeho kritickým slovem a pílí oživeného, je osobnost spíše mlčenlivá. Odpovědi na otázky, které mu jsou kladeny, zpravidla stylizuje písemně – jeho projev je antipodem improvizace a střílení od boku dnešních odborníků, kteří z uzoučké znalosti zvětšené mocí úřední do nadskutečných rozměrů vyvozují právo ke všemu se vyjádřit a vše posoudit, každému vlézt do svědomí a doporučit, jak se má chovat. Zkušenost posledních třiceti let je rovněž zkušeností inflace slova, všudypřítomného šumu, který přehluší veškerý význam – povaha veřejné diskuse naší doby jako by neustále naznačovala, že symbolem moderní epochy by se mohl stát i Žvahlav. Mládí, které zpravidla hledá životní orientaci, ji v řeči pojaté jako slovní plevel (naše doba je dobou „jako“ a „jakoby“) těžko nalezne, nevycítí-li ovšem záhy princip společenského statu quo a nepřijme-li jej za vlastní. Pokračování textu jo 90

/ Publikováno:

Proti síle zvyku

Kde jsou meze věcného dorozumění, prověřované v otevřené diskusi neomezované předběžnou dohodou, a kde počátky mlčenlivého konsensu s jeho korumpujícím automatismem a neochvějnou stabilitou? Moderní společenství bezesporu posilují svoji soudržnost vědomím sdílených cílů, neméně však schopností obstát ve zkouškách svobodomyslnosti, velkorysosti a ochoty vycházet vstříc nepříjemným otázkám, analýzám, námitkám, výtkám i výhradám, a priori je neomezovat a vyvodit z nich pro sebe patřičné důsledky; společenství v disentu netvořila výjimku. Oslavy se většinou zaměřují na snadno reprodukovatelné symboly společenské identity – snadno se při jejich vrstvení (omílání až do úplného zblbnutí) vytratí význam aktivity, která charakterizovala životní dráhu jejich nositelů. Byli totiž především kritickými spisovateli a kriticismus postupující proti síle zvyku, neklidný, zneklidňující, rušivý, vždy osamělý a sám (!) ve svém hodnotícím výkonu možno v tom smyslu považovat za konstitutivní rys (nejen české) moderní společnosti. Pokračování textu Proti síle zvyku

/ Publikováno:

Omluva M. Pokornému

(Zveřejňujeme odpověď Daniela Vojtěcha na reakci Martina Pokorného 10 bodů k FXŠ.)

Soudě podle obsáhlé repliky M. Pokorného, je odborníkem pouze někdy. Fotografie ze střechy FF UK ani text v A2 tedy nemají reprezentovat jeho odbornost, nýbrž smysl pro provokaci a snad i humor. Proti gustu žádný dišputát. Omlouvám se, že jsem jeho úsudek o stylu a „historickém významu“ F. X. Šaldy považoval za plod téže hlavy, jindy pohroužené do problémů antické filozofie, komparatistiky a překladu. Jinak mi nezbývá, než si podržet svou chatrnou argumentaci, ponechat si své mínění pro sebe tak jako M. Pokorný Frankfurtovu vtipně promyšlenou argumentaci, a dále nešířit polemické vlny typu „nenapsal jsem, že…, nýbrž jsem napsal, že…“. Na svůj názor na F. X. Šaldu má samozřejmě M. Pokorný právo a nikdy by mě nenapadlo upírat mu je. Ve vztahu ke smyslu mé původní formulace je však jeho rozklad spíše příkladem postupu „Kolem pražských věží holubi se točí, a já nesouhlasím s profesorem Rádlem!“ (K. Čapek: Marsyas. Jak se co dělá. Praha, Československý spisovatel 1984, s. 76).

/ Publikováno:

Šalda neúprosný a nesmlouvavý

Omyly, chyby, jakož i úpravy a svévolné manipulace, zpřístupňování zaštítěná tzv. ohledem na čtenáře mají schopnost se množit a proměnit terén, po němž dupeme, v tekuté písky. Ediční práce a textová kritika, jakož i bibliografie jsou těmi filologickými disciplínami, které nám pomáhají získat, alespoň načas, opět pevnou, tj. ověřenou a ověřitelnou půdu pod nohama v postupu „de visu“. V tom je, jak říkal Vladimír Binar, étos této mravenčí činnosti: vyjádřeno maximou Oldřicha Králíka – „osvobozuje slova“ ze svěráku minulých determinací, z tenat příslovečných dobrých úmyslů, aby slovesné dílo „vzkřísila“ v jeho živé přítomnosti. Pokračování textu Šalda neúprosný a nesmlouvavý

/ Publikováno:

V neděli do muzea

Venku je zimní plískanice, tedy hurá do Národního zemědělského muzea – návštěva je doporučena především rodinám s malými dětmi. Zvířena ve venkovní expozici je, vzhledem ke klimatickým podmínkám, omezena, ovšem za 200 korun (2 dospělí s dítětem / dětmi) lze vstoupit do expozic, rozesetých po velké budově, která budí dojem, že z ní byla většina exponátů vystěhována, aniž by byla nová expozice prostorově detailně vyřešena. Přesto však lze při putování, z něhož bolí nohy již při koupi lístku, narazit na prvky, které malé ratolesti zaujmou a rozptýlí (zemědělské stroje a možnost se povozit v suterénu, expozice věnovaná vodě…). Kupodivu se však poučí i dospělý návštěvník. Poučí se o bizarních myslivých pochodech vzdělávacích institucí v české kotlině. Pokračování textu V neděli do muzea

/ Publikováno:

Jiná kvalita

Čte se jedním dechem – o které literárněvědné knize lze něco takového říct? a zvláště dnes? Poslední soubor prací Jiřího Opelíka Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi (TORST, Praha 2016) je formován myšlenkovou iniciativou celoživotního badatelského zájmu, jenž je z podstaty zájmem kritickým, tj. odhodlaným, pochybujícím a hodnotícím. Pokračování textu Jiná kvalita

/ Publikováno:

Budoucnost vědění zajištěna

Nehoráznostem kolem Národní knihovny nebude hned tak konec. Konalo se výběrové řízení na jejího ředitele, volba – vděčná především z hlediska masmediálního – padla, Bůh ví proč, na člověka, který se dosud zabýval vězeňstvím a správou majetku, jakož i duchovní službou. V rozhovoru, který reagoval i na zaměstnanecký protest proti této volbě, nový ředitel poznamenal, že knihovnu nemusí řídit knihovník, jako nemocnici nemusí řídit lékař. Za svůj úkol považuje mj. prostředkovat mezi odborníky, tj. zaměstnanci knihovny, a ministerstvem, „najít společný směr“, neboť se „nesetkal s nějakými negativními [mediálními] výstupy, které by zpochybňovaly odbornou činnost Národní knihovny” (rozhovor s D. Drtinovou pro DVTV, aktualne.cz, zveřejněno 4. 6. 2017). Na rozdíl od nemocnice, jejíž ředitel je patrně obeznámen s povahou činnosti zdravotnických zařízení přinejmenším jako pacient, se ředitelé Národní knihovny vyznačují tím, že instituci, kterou řídí, jako její uživatelé neznají, resp. je tomu již dávno, kdy měli tu čest ji důvěrně poznat v jejích funkcích (V. Ježek). Proto se v zásadě s žádným ředitelem stanovisko instituce ve vztahu k povaze veřejné služby, kterou má zajišťovat, nemění.
Pokračování textu Budoucnost vědění zajištěna