Archiv autora

Kosti, textappealy či malé hry a další slovesné happeningy Ivana Vyskočila (27. 4. 1929 Praha – 28. 4. 2023 Praha) nastolují či navrhují („Jeden řekne: Když dovolíte, vážení, tak to bylo třeba takhle:“) situace, v nichž jsme a nejsme doma, jež jsou naše vlastní – jsou totiž vlastní Ivanu Vyskočilovi, který je zároveň vlastní jim. Jsou do té míry živé, do jaké jsme ochotni se rozpomenout, nechat se vtáhnout do hry byť poslechem naší vlastní řeči, jejích léček, úskalí, ale i skulin, jimiž lze čas od času zaslechnout netušenou významovou kvalitu. Jak na otázku po příčině vlastní nespokojenosti, svého rozrušení a neklidu, který působil, poznamenal při příležitosti první části své autobiografie Die Ursache Thomas Bernhard: „Die Ursache bin ich selbst.“ Pokračování textu Mastodont a jeho oběť ještě po šedesáti letech, čili o aktuálnosti světa Ivana Vyskočila

Neomalený, přímočarý poživačník, ale i jemný ironik a člověk duchovní, bezohledný povýšenec a zároveň gentleman anglického střihu (jeho nápadné šátky, v Praze často chybně pochopené jako příznak dandysmu, byly ovšem uvázány způsobem, který by patrně v leckterém z londýnských klubů pozvedl nejedno obočí), neortodoxní slon v porcelánu a nekompromisní zastánce pravidel intelektuální slušnosti a noblesy, osobnost svobodomyslná, polemicky konfrontační a politicky konzervativní, především však učitel a věčně zvídavý student s vyostřeným smyslem pro nekonečnou variabilní řadu kulturního stereotypu a jeho řečového projevu. Robert Pynsent (20. 12. 1943 Milliken Park /Skotsko/ – 28. 12. 2022 Colchester /hrabství Essex, Anglie/) zemřel po těžké nemoci krátce poté, co oslavil své devětasedmdesáté narozeniny. Pokračování textu Duchový dobrodruh Robert Burton Pynsent

Titul nejnovější čapkovské publikace nelze přehlédnout – doslova člověka praští do očí, neboť výbor ze sloupků a entrefiletů Karla Čapka z let 1921–1938 je nadepsán Počtení i počteníčko. Co asi vedlo editora Jiřího Opelíka k této provokaci, která bezesporu nenechá nikoho v klidu, a především užité deminutivum může přivodit nevolnost či osypky? Pokračování textu Karel Čapek apelativní aneb O porozumění a radosti

Ing. Miroslav Kalousek poskytl České televizi rozhovor (Interview 24 Speciál, 21. 2. 2021), v němž bilancoval svých 23 let v českém parlamentu (poprvé zvolen 1998 za KDU-ČSL). Promluvil o mravních a náboženských hodnotách, pomluvách, jimiž byl a je častován, několika politických chybách, jichž se dopustil, a konečně i o rozhodnutí spojit svou budoucí dráhu s „financováním vědy a výzkumu“. Čekal jsem, že se česká vědecká obec vzchopí a dá mu jasně najevo, co si o tom myslí, bez ohledu na světonázorovou orientaci. Revoluční křídlo by např. mohlo užít hesla „No pasarán!“, křídlo katolické zas třeba formule „Vade retro Satana“. Pokračování textu Pánbůh s námi a zlý pryč

Prof. Milan Sobotka poskytl rozhovor, v němž rekapituluje svou životní cestu (Naše doba vidí vše vyhroceněji. S Milanem Sobotkou o Hegelovi a výuce filozofie, A 2, 18/2020; srov. i reakci S. Sousedíka v č. 25 nadepsanou Horizont zkušenosti). Již otázky Lukáše Rychetského a Matěje Metelce jsou – mírně řečeno – zarážející: Jejich – nenapadá mě lepší výraz – naivistická formulace a nedůslednost neodpovídají soustavnější orientaci v předmětu, k němuž se pokoušejí získat vyjádření. Způsob, jakým na ně M. Sobotka reaguje – kromě celoživotního modu operandi, příznačného pro široké vrstvy české společnosti po r. 1948 a zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století –, si však žádá repliku. Autoři rozhovoru se totiž většinou spokojili s odpovědí, které se jim dostalo, aniž by položili doplňující otázku a přiměli protistranu k upřesnění, vyjasnění, případně ji konfrontovali s odlišným hodnocením událostí, o nichž je v rozhovoru řeč. Prodlužuje tak konsensuální stanovisko části vzdělanecké obce, která po r. 1989 v několika krocích podpořila kontinuitu statu quo akademických institucí ve prospěch stejnorodosti a nevzrušivého pokračování. Pokračování textu Mravnost nade vše

Jiří Opelík se dožívá devadesáti let (* 21. 10. 1930). Autor rozsáhlého literárněvědného díla, skutečný literární historik, tj. nikoli pouze profesní značkou, nýbrž spolutvůrce písemnictví soudobého i minulého, jeho kritickým slovem a pílí oživeného, je osobnost spíše mlčenlivá. Odpovědi na otázky, které mu jsou kladeny, zpravidla stylizuje písemně – jeho projev je antipodem improvizace a střílení od boku dnešních odborníků, kteří z uzoučké znalosti zvětšené mocí úřední do nadskutečných rozměrů vyvozují právo ke všemu se vyjádřit a vše posoudit, každému vlézt do svědomí a doporučit, jak se má chovat. Zkušenost posledních třiceti let je rovněž zkušeností inflace slova, všudypřítomného šumu, který přehluší veškerý význam – povaha veřejné diskuse naší doby jako by neustále naznačovala, že symbolem moderní epochy by se mohl stát i Žvahlav. Mládí, které zpravidla hledá životní orientaci, ji v řeči pojaté jako slovní plevel (naše doba je dobou „jako“ a „jakoby“) těžko nalezne, nevycítí-li ovšem záhy princip společenského statu quo a nepřijme-li jej za vlastní. Pokračování textu jo 90

Kde jsou meze věcného dorozumění, prověřované v otevřené diskusi neomezované předběžnou dohodou, a kde počátky mlčenlivého konsensu s jeho korumpujícím automatismem a neochvějnou stabilitou? Moderní společenství bezesporu posilují svoji soudržnost vědomím sdílených cílů, neméně však schopností obstát ve zkouškách svobodomyslnosti, velkorysosti a ochoty vycházet vstříc nepříjemným otázkám, analýzám, námitkám, výtkám i výhradám, a priori je neomezovat a vyvodit z nich pro sebe patřičné důsledky; společenství v disentu netvořila výjimku. Oslavy se většinou zaměřují na snadno reprodukovatelné symboly společenské identity – snadno se při jejich vrstvení (omílání až do úplného zblbnutí) vytratí význam aktivity, která charakterizovala životní dráhu jejich nositelů. Byli totiž především kritickými spisovateli a kriticismus postupující proti síle zvyku, neklidný, zneklidňující, rušivý, vždy osamělý a sám (!) ve svém hodnotícím výkonu možno v tom smyslu považovat za konstitutivní rys (nejen české) moderní společnosti. Pokračování textu Proti síle zvyku

(Zveřejňujeme odpověď Daniela Vojtěcha na reakci Martina Pokorného 10 bodů k FXŠ.)

Soudě podle obsáhlé repliky M. Pokorného, je odborníkem pouze někdy. Fotografie ze střechy FF UK ani text v A2 tedy nemají reprezentovat jeho odbornost, nýbrž smysl pro provokaci a snad i humor. Proti gustu žádný dišputát. Omlouvám se, že jsem jeho úsudek o stylu a „historickém významu“ F. X. Šaldy považoval za plod téže hlavy, jindy pohroužené do problémů antické filozofie, komparatistiky a překladu. Jinak mi nezbývá, než si podržet svou chatrnou argumentaci, ponechat si své mínění pro sebe tak jako M. Pokorný Frankfurtovu vtipně promyšlenou argumentaci, a dále nešířit polemické vlny typu „nenapsal jsem, že…, nýbrž jsem napsal, že…“. Na svůj názor na F. X. Šaldu má samozřejmě M. Pokorný právo a nikdy by mě nenapadlo upírat mu je. Ve vztahu ke smyslu mé původní formulace je však jeho rozklad spíše příkladem postupu „Kolem pražských věží holubi se točí, a já nesouhlasím s profesorem Rádlem!“ (K. Čapek: Marsyas. Jak se co dělá. Praha, Československý spisovatel 1984, s. 76).

Omyly, chyby, jakož i úpravy a svévolné manipulace, zpřístupňování zaštítěná tzv. ohledem na čtenáře mají schopnost se množit a proměnit terén, po němž dupeme, v tekuté písky. Ediční práce a textová kritika, jakož i bibliografie jsou těmi filologickými disciplínami, které nám pomáhají získat, alespoň načas, opět pevnou, tj. ověřenou a ověřitelnou půdu pod nohama v postupu „de visu“. V tom je, jak říkal Vladimír Binar, étos této mravenčí činnosti: vyjádřeno maximou Oldřicha Králíka – „osvobozuje slova“ ze svěráku minulých determinací, z tenat příslovečných dobrých úmyslů, aby slovesné dílo „vzkřísila“ v jeho živé přítomnosti. Pokračování textu Šalda neúprosný a nesmlouvavý

Venku je zimní plískanice, tedy hurá do Národního zemědělského muzea – návštěva je doporučena především rodinám s malými dětmi. Zvířena ve venkovní expozici je, vzhledem ke klimatickým podmínkám, omezena, ovšem za 200 korun (2 dospělí s dítětem / dětmi) lze vstoupit do expozic, rozesetých po velké budově, která budí dojem, že z ní byla většina exponátů vystěhována, aniž by byla nová expozice prostorově detailně vyřešena. Přesto však lze při putování, z něhož bolí nohy již při koupi lístku, narazit na prvky, které malé ratolesti zaujmou a rozptýlí (zemědělské stroje a možnost se povozit v suterénu, expozice věnovaná vodě…). Kupodivu se však poučí i dospělý návštěvník. Poučí se o bizarních myslivých pochodech vzdělávacích institucí v české kotlině. Pokračování textu V neděli do muzea