Obsáhlým svazkem Magorova oáza, který v listopadu 2019 vyšel v nakladatelství Torst v ediční péči Adély Petruželkové, se zřejmě dovršilo zpřístupnění básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse. Kniha sice nikde nenese označení „spisy“ nebo „dílo“, ale z parametrů, které má společné s předchozími autorovými svazky – formát, grafická úprava Viktora Karlíka, ediční postupy při zpracování textu a sourodé titulování zohledňující pseudonymní stylizaci –, je zřejmé, že de facto Jirousovy spisy doceluje.
Při ztížených podmínkách společenských, politických i osobních, které autorovo dílo v letech 1965–2011 provázely, je pravděpodobné, že se dosud nepublikovaná báseň či esejistický nebo glosující projev někde někdy vynoří – jako např. čtyři texty z ledna 1981 připravované pro nové, ale nakonec nerealizované číslo Vokna (otištěno v komentáři na s. 927–934) –, ale v zásadě lze říci, že „celého Jirouse“ máme tedy k dispozici v komentovaných svazcích Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů a rozhovorů + próza Pravdivý příběh Plastic People), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a ve třech svazcích 2015), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech; modifikovaný soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo standardizovaný formát a grafickou úpravu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015) a právě Magorova oáza.
Po Jirousově smrti stáli vydavatelé jeho textů před otázkou, zda ve chvíli, kdy je dílo takříkajíc uzavřeno, nenastal čas k přímo deklarovanému soubornému vydání, které by autorovy texty – zejména publicistiku – strukturovalo odlišně a komentovalo velkoryseji než dosavadní vydavatelské aparáty. Z debaty však vyplynulo, že v takovém čase ještě nejsme, resp. že se starostmi tohoto typu se lépe vypořádají budoucí generace.
Při rozvahách o chronologicky uspořádané esejistice, tedy o textech ze Zápisníku a z tehdy ještě chystané Oázy, které by byly srovnány dle bibliografie a ve dvou nebo třech svazcích vydány nově, se ukázalo, že zřetel prostého časového plynutí obnažuje spíše vnější – omezující – okolnosti autorovy práce než její nezastupitelný přínos. Sáhneme-li po srovnávacím příkladu kritiků, jimž bylo knižně publikováno celé jejich dílo (nebo v úplnosti aspoň nějaká jeho žánrová výseč) v přibližně chronologickém pořádku, pak zjistíme, že Jirousově nebeletristické tvorbě časové hledisko neodpovídá tak přiléhavě jako tvorbě Šaldově nebo Vohryzkově, Suchomelově či Blažíčkově.
Stávající „spisy“ naopak konturují autorovo dílo v zásadě ve všech žádoucích ohledech – druhovém, chronologickém, žánrovém a první svazek esejistiky z roku 1997 i axiologickém –, a i když převážně vyšly za Jirousova života, jsou projektem editorským, nikoli autorským. Vydavatelé konzultovali s Jirousem vše potřebné, sám autor četl korektury svazků a volil i jejich názvy, ale skladbu jednotlivých knih a způsob jejich komentování určovali editoři.
Podoba všech dosavadních knih navíc umožňuje opravená, případně rozšířená vydání a Magorova oáza do tohoto modelu zapadá. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž text sepisoval Jirous, a rozhovory (do roku 1997, s. 9–323), a cyklus z let 2008–2011 „Na Oáze“, původní texty a další rozhovory (od roku 1997, s. 325–917).
Na první pohled je to svazek spíše studijní, ale současně poskytuje něco nad úžeji vymezený rámec badatelského zaujetí. V rozhovorech, které jsou především autorským výkonem toho, kdo se táže, nikoli již tolik dotazovaného (tedy Jirouse), vyvstává poloha, jež s psanými texty už bezprostředně nesouvisí a která vyplývá z pevného životního postoje. Společnost, pro niž je osobní integrita pojmem čím dál víc nesrozumitelnějším, tento postoj vnímá už jen jako zvláštní handicap, na nějž se z nedostatku jiné potravy táže vesměs mechanicky nebo indolentně. Je to cosi, co k Jirousovi po roce 1990 patří stejně neoddělitelně jako jeho věznění před rokem 1990, včetně toho, že na dané rozhovory přistupoval a na opakující se, slídivé nebo prostě jen pitomé otázky odpovídal. Jako kdyby se tzv. ochranný dohled, přikázaný autorovi po propuštění z Valdic do roku 1987 – blahodárné účinky tohoto opatření v obecné rovině v lednu t. r. zpopularizovala fachidiotsky mimořádně disponovaná zmocněnkyně vlády pro lidská práva –, protáhl až do Magorovy smrti.