Jako již dvacátý svazek „zelené“ edice Mnemosyné vydala v uplynulých týdnech Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v našem prostředí občas připomínanou, leč teprve nyní do češtiny převedenou knihu Dějiny současné české poezie (v italském originálu Storia della poesia ceca contemporanea), kterou v roce 1950 v Římě vydal bohemista a rusista Angelo Maria Ripellino (1923‒1978). Knížku, k níž úvod napsala a poznámky sestavila Annalisa Cosentino, přeložila Jana Sovová.

Annalisa Cosentino svoji úvodní stať, ale i poznámky vystavěla na základě epistolografického materiálu, s nímž v knižním vydání korespondence seznámila v nedávné době také domácí čtenáře. Kromě toho, že informuje o italských předchůdcích A. M. Ripellina, kteří v první polovině 20. století uváděli čtenáře na Apeninském poloostrově do kontaktu s českou kulturou (autor o těchto předchůdcích v Dějinách nepíše) a zasazuje tuto první Ripellinovu knižní práci do celku jeho díla (se zvláštním poukazem ke známé Magické Praze), také upozorňuje na vybraná místa v textu Dějin, která byla zásadně ovlivněna zprávami, jež Ripellino v dopisech dostal (např. od L. Kundery či K. Teiga).

Jestliže na jedné straně mohl Ripellino pracovat s informacemi, které obdržel poštou z Čech (samozřejmě měl tehdejší produkci také načtenou), na straně druhé si pro svůj výklad vybral pevný výchozí bod. Úběžníkem jeho úvah o české poezii jsou kritické soudy F. X. Šaldy, které (ale samozřejmě nejen ty) spoluformovaly základní kostru jeho Dějin. Na rozdíl od jiných literárněhistorických přehledů nezačíná Ripellino svůj výklad nabízejícími se 90. lety 19. století, nýbrž jako zásadní přelom pro sledované období moderní české poezie chápe několik málo let před rokem 1910, jež jsou spojena s recepcí moderního umění přicházejícího z Francie (zvl. kubismus). Výtvarné umění a jeho vztah k literatuře se stanou konstantou Ripellinova uvažování o naší poezii, pro které nepotřebuje výraznější periodizace (natož aby se opíral o zlomová historická data). Jeho Dějiny jsou sestaveny z portrétů jednotlivých směrů (proletářská poezie, poetismus, surrealismus), skupin (Skupina 42, Ohnice, Mladá fronta ad.), tendencí (např. kapitola Následníci Valéryho), které rovnoměrně provázejí profily básnických osobností (Wolker, Hora, Nezval, Seifert, Biebl, Halas, Závada atd.). Největší prostor je věnován poezii Vladimíra Holana (připomeňme zde Ripellinovu holanovskou studii z 60. let, která též vyšla v roce 1999 v Zápisníku o Šaldovi č. 11), oproti tomu se některým autorům dostane místa jen např. v poznámce pod čarou (J. Kolman Cassius). Daní za žánr, pro který se autor rozhodl, je jistá zkratkovitost výkladu, na druhé straně se v tomto žánru dobře uplatňuje smysl pro trefnou glosu. Ripellino se tak v knize projevuje jako živý, kritický dějepisec (zejména k vývoji některých tendencí a díla autorů české literatury konce 40. let – např. k Nezvalovi).

Záslužné pořízení překladu této téměř sedmdesát let staré práce splňuje hned dvě možná očekávání. Její jednotlivé části, třeba ty monograficky zaměřené (o Wolkerovi, Hrubínovi, Holanovi atd.), by klidně mohly sloužit jako průvodní slova dnes publikovaných výborů z děl těchto autorů, neboť charakteristiky básnických typů v nich jsou i v dnešní době přesné a aktuální. Na druhé straně je dobré číst Ripellinovu syntézu jako dokument doby, například postavíme-li ji vedle Štollových Třiceti let bojů za českou socialistickou poezii, textu vydaného u nás také v roce 1950. Naproti bezskrupulóznímu zideologizování a zneužití výkladu o vývoji české lyriky v první polovině dvacátého století, jak je předvedl Štoll (mj. negace Halase), se máme možnost setkat s Ripellinovým fundovaným, nápaditým a interpretačně konzistentním výkladem. V něm autor klade důrazy na hlavní hodnoty českého moderního umění (mj. klíčová role Halase pro básnický jazyk), jakými pro mladého Sicilana byly zejména otevřenost světové literatuře, tvárné uchopování domácí básnické tradice či pluralita uměleckých proudů, respektive jejich vzájemné prostupování, ergo demokratizace literatury.