Svazkem Zápisníky I, přinášejícím záznamy z let 1960–1964, zahájilo nakladatelství Triáda na konci roku 2018 vydávání Spisů Jiřího Němce (1932–2001). K publikaci o 392 stranách je připojen dvojlist, na němž je reprodukována fotografie autora, jsou zde tištěny základní nakladatelské paratexty, tj. charakteristika knihy, slovníkové heslo o Němcovi a plán daných Spisů. Jsou to přitom materiály, které bývají zpravidla umisťovány na záložky vydávané knihy.

Důvod, proč jim editor a autor komentáře Robert Krumphanzl v tomto případě vyhradil samostatný „nosič“, může spočívat jednak v tom, že knižní anotace i heslo o Jiřím Němcovi jsou sice nedlouhé, ale důkladné, a na přední a zadní chlopeň publikace by se nejspíš nevešly, ale také v tom, že vydavatel spolu s autorem grafické úpravy Václavem Sokolem možná nechtěl rušit čistotu prosté obálky (včetně toho, že na dvojlistu je dán i čárový kód s ISBN), která tak může navozovat představu běžného sešitu, standardního „zápisníku“, jímž byly, resp. jsou i autorovy rukopisné svazky, které se staly základem této edice.

Imponující vydavatelská péče je Jiřímu Němcovi ovšem věnována i jinak a rámuje ji rozvaha, jak vůbec dílo tohoto „křesťanského aktivisty a myslitele, klinického psychologa, překladatele, editora a publicisty“, jak zní charakteristika slovníkového medailonu, vůbec adekvátně zveřejnit. Na dvojlistu je uveden plán deseti svazků v „řadě A“ Němcových Spisů, z jehož obsahu vyplývají dvě věci: (1) řada představí zřejmě všechny Němcovy původní práce a (2) budou další řady. Jejich plán je předestřen v úvodu Krumphanzlova komentáře: „Řada B obsáhne autorovy překlady z cizích jazyků a edice, které uspořádal, a řada C dokumenty k jeho životu a aktivitám, na nichž se významně podílel“ (s. 305).

U Jiřího Němce panuje v zásadě všeobecná shoda nad jeho stěží porovnatelným intelektuálním nebo formativním vlivem nejen na blízké okolí, ale na celé kulturní, vzdělanecké nebo konfesijní sféry od šedesátých do osmdesátých, devadesátých let 20. století. Současně je většina těch, které Němcův vliv nějak zasáhl, přesvědčena, že při vší autorově velkoleposti nebo intenzitě působení přitom schází vlastní dílo, tj. něco dopracovaného a konzumovatelného, že oním dílem je ve skutečnosti „jen“ to působení a je strašná škoda, že toho nenapsal víc. První vydaný svazek Němcových Spisů nyní ukazuje, že šlo přece jen o smutek poněkud předčasný.

Zápisník I je v řadě A součástí třísvazkového celku, jejž tvoří v druhém dílu záznamy vedené v letech 1965–1969 a ve třetím pak poznámky z let 1972–1978 a 1985–1987 (v pořadu Němcových Spisů jsou to sv. 4–6). Zápisy do roku 1964, dané na prvních třech stech stranách vydávané knihy, ukazují, že jejich tématem není pisatelovo životní dění, nýbrž téměř výlučně jeho myšlení sycené četbou a rozpravami o filosofii, křesťanství, etice nebo kultuře s podobně zaujatými partnery (Janem Patočkou, Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem nebo s Danou Němcovou, a i s ní jsou to debaty vně rodinného života nebo manželské intimity). Navzdory několika sourodým momentům s deníky např. Kafkovými nebo Camusovými jde v Němcově případě o důslednou pozornost k promýšlení aktuální duchovní situace.

Mohlo by to svádět k úvahám o deníku-dílně, přípravně materiálu pro veřejná písemná nebo diskusní vystoupení. Z vydavatelova střídmého, účelně vybudovaného a výborně fungujícího komentáře se však v úseku o historii a charakteristice Zápisníků dozvídáme, že diář nebyl psán spontánně, ale že zápisy v něm byly načisto přepisovány z přípravných konceptů. Ať už měly, či neměly být určeny i jiným očím než autorovým – Krumphanzl ovšem rozumně pokládá tuto nerozhodnutelnou otázku za vedlejší –, je zřejmé, že byly vědomě budovány nebo opracovávány, a jejich texturu lze proto považovat za stejně validní jako Němcovy projevy veřejné.

P. S.

Vlastní obsah Němcových zápisků by si zasloužil samostatného zastavení. V tuto chvíli a jen s ohledem na plynutí našeho internetového kanonu upozorněme na Němcův záznam o uměnovědných studiích A. M. Ripellina (s. 171) – získaných téměř jistě při návštěvě u Vladimíra Holana v únoru 1963, o níž se píše o stránku dříve –, jehož aktivitě napřené k českému umění jsme věnovali dva z posledních tří příspěvků.