Petr Bílek, t. č. šéfredaktor Literárních novin, napsal glosu o edici básní Hanuše Bonna Rozeklaný čas (vyšla v jeho rubrice U knihovny, otištěna v příloze Deníku a Literárních novin Biblio č. 12/2017, s. 7). O knize, kterou uspořádal a doslovem opatřil Vladimír Janovic, neřekl nic, zato se otočil na mém textu o Janovicově počínání, aniž by pro svého čtenáře ovšem uvedl, s kým vlastně polemizuje. Nemělo by cenu to komentovat, kdyby Bílek nevyslovil spojení „kulturní rasismus“, jímž mě oblepil. Pokračování textu K příspěvku o edici H. Bonna

Úsilí literárního historika a editora Ladislava Soldána, které po léta věnuje dílu literárního kritika, historika a básníka Miloše Dvořáka (1901–1971), je natolik setrvalé, že právě vycházející svazek s názvem Svítání kritikovo (vydal Cherm jako 9. svazek edice Duch a tvar) je jeho celkově již sedmou, počítám-li dobře, dvořákovskou publikací. Tato nová, velmi obsáhlá edice mapuje Dvořákovu literárněkritickou tvorbu od jeho publikačních počátků v roce 1919 do roku 1944. Na tuto edici časově navazuje svazek vydaný v roce 2009 pojmenovaný Inflace slova v našem věku, k němuž Svítání kritikovo přináší také dodatky. Pokračování textu Další Miloš Dvořák

Největšího českého uměleckého kritika, narozeného i skonavšího v roce zakončeném sedmičkou (1867–1937), připomněla letos Revolver Revue (ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy) podnikem nazvaným Šalda MMXVII – Konference. Oproti předchozím šaldovským konferencím konaným v Brně 2007 a v Liberci 1997 s desítkami vystupujících nemělo mít toto sympozium akademický charakter; deset oslovených řečníků pojila spíše publikační historie s pořádajícím časopisem než vyhraněná šaldovská specializace. Tento neakademický ráz podtrhl i výrazný vizuální styl akce (logo, plakát, program, pozvánka – Josefina Karlíková) a výběr lokace: přednášelo se 9. 11. v sále divadelní Venuše ve Švehlovce, postaveném ve dvoře žižkovské Švehlovy koleje, a v početném publiku se sešli studenti, spolupracovníci časopisu, historikové umění, a hlavně kulturně zaujatá veřejnost. Pokračování textu Konference o F. X. Šaldovi

Vzít někým jiným připravenou starší edici a znovu ji vydat ‒ to není tak banální úkol, jak se to možná zprvu jeví. Znamená to nejen si odpovědět na otázku, zda bude o oprášené starší vydání zájem, ale přinejmenším také, jakou metodou se má při takovém zbavování prachu postupovat. Způsobů, jak reedici provést, je několik, a to, jestli stačí staré vydání jen přetřít, omést či důkladněji opravit, nelze poznat bez toho, že se stará edice řekněme pořádně proklepe. Jednu z možností, jak raději při opětném publikování starší edice nepostupovat, ukazuje poslední vydání Básní Karla Hynka Máchy v České knižnici (2015). Pokračování textu Copak je to za reedici?

Napsat první knižní monografii o jakémkoli autorovi, natož o jednom z největších básníků poválečné české literatury, jakým byl Antonín Brousek, je dozajista velmi těžký úkol. Role pomyslné vedoucí výpravy do neprozkoumaného podzemí se knihou Z toho co zbylo / zůstává to co bude. Básník a kritik Antonín Brousek (ÚČL AV ČR – Host, 2017) ujala bohemistka Lucie Antošíková. Její práce vychází jako pátý svazek edice monografií Tváře české literatury, v níž byly mj. představeny jiné dvě stěžejní figury poezie druhé poloviny 20. století – Ivan Diviš a Karel Šiktanc. Autorka se na speleologický výlet sice připravila, i čelovku si sbalila, ale vypadá to, že když došlo na věc, došly jí baterky. Pokračování textu Co zbylo z Brouska?

V úterý 7. listopadu převezmou Cenu Jaroslava Seiferta Jiří Brabec a Jiří Opelík. Už mezi dosavadními laureáty bychom mohli nalézt spisovatele s nepominutelným záběrem vydavatelským nebo překladatelským (např. L. Vaculík, I. Wernisch, A. Brousek, V. Linhartová, M. Topinka, L. Kundera, V. Binar), ale letos poprvé jsou vyznamenáváni autoři, kteří píší nejen vlastní texty, ale především se o práce ostatních literátů starají. Pokračování textu J. B. a J. O.

Antologie Tobě zahynouti nedám…, kterou v tomto roce pro nakladatelství Akropolis uspořádali editoři Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš, je prostě divná kniha. Její obsah vymezuje podtitul „Česká časopisecká šoa povídka 1945‒1989“ s oním bizarním spojením, které se dnes začíná používat pro texty s tematikou holocaustu. Podivnost této publikace není ale v šoa podtitulu, nýbrž hlavně v její konfuzní šoa koncepci. Pokračování textu Divná kniha

Recenze Matěje Metelce na sborník textů o eseji Václava Havla Moc bezmocných byla v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 21 z 11. 10. zařazena na nenápadnou stranu 29 (rubrika Společnost), ačkoli by větší měrou slušela více exponované ploše následující (s. 30, Odpor) nebo vstupním stranám 2 (vedle Editorialu) a 3 (Recenze čísla). Na nich redakce časopisu tiskne své ústřední materiály, z nichž zpravidla zaznívá zničující kritika soudobého politického establishmentu a vzývají se jinak konfigurovaná společenská uspořádání minulosti nebo dosud nepoznané budoucnosti. Pokračování textu Až pomine… Předvolební speciál

V těchto dnech je možné na knihkupeckých pultech narazit na skvostně vypravený „balíček“. Sdružuje šestnáct sešitů v jednotné grafické úpravě Gerharda Richtera, jejichž obsahem jsou vzpomínkové texty sedmnácti pamětníků, které pod společný titul „Žiji se svou minulostí“ s podtitulem Vzpomínky těch, kdo přežili holokaust shromáždil Ivan Lefkovits. Celek je překladem z německého vydání z loňského roku, s českým zněním, které za podpory MK ČR, Česko-německého fondu budoucnosti a Goethe-Institutu vydalo pražské nakladatelství OIKOYMENH ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR, se můžeme seznámit díky úsilí překladatelek Jany Zoubkové, Věry Zemanové, Pavly Plaché a Jany Mojžíškové a redaktora Ivana Chvatíka. Pokračování textu Svědectví těch, kdo přežili

Proč se pohoršovat nad chováním někoho, kdo si zjevně uvědomuje, že jeho postup je za hranou, a přece na svém jednání zarputile trvá? Proč se tedy zaměstnávat tím, co udělal editor Martin Reiner s texty Ivana Blatného ve výboru Jde pražské dítě domů z bia…? Snad proto, že se u toho falešně tváří jako revolucionář, ale hlavně kvůli tomu, že neříká celou pravdu. Reinerovo počínání přesahuje totiž nejen meze, jichž si je vědom ‒ a hrdě se k tomu hlásí –, ale i ty, o nichž nemá ani ponětí. Pro čtenáře ani pro kulturní novináře, jak je bohužel vidět třeba z recenze Aleše Palána v Hospodářských novinách, nejsou pořadatelovy praktiky u výboru z dosud nezveřejněné Blatného poezie kontrolovatelné. Pokračování textu Ediční populismus