Vyhneme se fanfárám, které provázejí v těchto dnech osmdesáté výročí zveřejnění prvního dílu Rychlých šípů Jaroslava Foglara, a budeme se věnovat jeho Chatě v Jezerní kotlině, právě publikovanému svazku nové řady foglarovek, kterou vydává Albatros. A navíc se budeme ve zkratce zabývat záležitostí, jež je zdánlivě přízemní: připojíme pár poznámek k problematice textu tohoto evergreenu z hlediska edičního. Přiznejme, že zabývat se Foglarem z této perspektivy je trochu jako kontrolovat průchodnost odpadního potrubí, avšak i to je (a platí to také pro literárního historika, jak nedávno poznamenal Jiří Brabec v jiné souvislosti) práce, kterou přeci jen někdo udělat musí. Pokračování textu Foglar v novém: Darmo → Škoda mluvit!

Pod názvem Čekám, až se vrátíš (NLN 2018) soustředila editorka Anna Hájková do jednoho svazku dva deníky z války. Neobvyklé spojení dvojice záznamů je odůvodněno společným rysem seskupených textů, jenž se odráží i v titulu knihy ‒ oba deníky jsou blízké rozhovoru s nepřítomným partnerem, oba pisatelé, Eugen „Jany“ Lebovič a Pavla Hájková, se ve svých zápisech obracejí ke svým protějškům v jakési sebeobranné snaze pokračovat v přerušeném dialogu. Přestože oba deníky zachycují přirozeně aktuální prožitky, sbližuje je i to, že se často obracejí k reflexi minulých událostí a společných okamžiků či k projekci pospolné budoucnosti. A z druhé strany je do souvislosti uvádí také přináležitost do rodinné historie editorky (Pavla Hájková byla prababičkou Anny Hájkové, Eugen Lebovič byl prvním snoubencem její babičky Aleny Divišové, později Hájkové) a současně i blízkost obou reálných osudů, jež se v době války protnuly. Spojovala je komunistická odbojová skupina Přehledy, v níž byl aktivní Eugen spolu s Milošem Hájkem, synem Pavly. Eugen Lebovič, židovský odbojář, žijící v Praze na falešné dokumenty, si své záznamy vedl mezi březnem a srpnem 1944, od zatčení své snoubenky až do zatčení svého. Pavla Hájková, která se na rozdíl od Eugena dočkala osvobození, začala zapisovat těsně po skončení války (od r. 1944 byla vězněna, naposledy v táboře Neustadt-Glewe), poslední záznam je datován 12. 6. 1946. Pokračování textu Historické osoby nebo dramatis personae?

Vydavateľstvo Artforum pokračuje v sprístupňovaní diela Dominika Tatarku a po predchádzajúcich štyroch tituloch (Démon súhlasu /2009/, Panna Zázračnica /2009/, Prútené kreslá /2009/, Navrávačky /2013/) v minulom roku vyšla ďalšia kniha vášnivého rozprávača a „karpatského horala“ s názvom Sám proti noci. Rieši tak nedostatok a nedostupnosť Tatarkových diel z jeho disidentského obdobia na knižnom trhu, ktoré spôsobuje aj to, že na diela sa stále vzťahujú vlastnícke práva dedičov. Pokračování textu Edičné peripetie Tatarkovej neskoršej tvorby

V úterý 27. listopadu uspořádala redakce časopisu Revolver Revue spolu s nakladatelstvím Triáda a společností Post Bellum sympozium, které mělo ve svém názvu 8 a pojmy „komunismus – elity – dnešek“. Šéfredaktorka RR Terezie Pokorná v úvodním slově zmínila předchozí konferenční setkání časopisu, věnovaná I. M. Jirousovi (2013), J. Lopatkovi (2016) a F. X. Šaldovi (2017) – to loňské se konalo v týchž prostorách žižkovského divadla Venuše ve Švehlovce –, a otevřela program komponovaný do tří bloků. Pokračování textu Sympozium 8

Nedávno vydaná edice Dodatků ke Vzpomínkám Jiřího Karáska ze Lvovic se asi dostane do rukou jen málokterému z čtenářů. Přibližně šedesátistránkovou knížku uspořádali, edičně připravili a doprovodné texty k ní napsali Gabriela Dupačová a Aleš Zach, kteří se v tiráži knihy skrývají za označení „dva Konibarští“. Pečlivě připravenou edici si pak také vydali v knižnici Konibarských tzv. na koleně (ale přesto vkusně), a to bohužel v počtu pouhých dvaceti pěti výtisků, takže nahlédnout do ní lze jen ve vybraných veřejných knihovnách. Pokračování textu Další kus Karáska

Jiří Opelík mě ve své replice vybídl, abych nebyl „subtilní“ a jasně odpověděl na otázky, které jsem nadhodil nad jeho edicí Povídek Ladislava Grosmana (Akropolis 2018). Tímto tak činím, ale než začnu, pokládám za důležité konstatovat, že když nějaký posudek nevyzní jako zřetelné „ano“, nebo „ne“, znamená to jen, že každá věc má nevyhnutelně svůj rub i líc a že každý vydavatelský úkol lze pojmout různými způsoby. Pokračování textu Ještě ke Spisům L. Grosmana

Kde jsou meze věcného dorozumění, prověřované v otevřené diskusi neomezované předběžnou dohodou, a kde počátky mlčenlivého konsensu s jeho korumpujícím automatismem a neochvějnou stabilitou? Moderní společenství bezesporu posilují svoji soudržnost vědomím sdílených cílů, neméně však schopností obstát ve zkouškách svobodomyslnosti, velkorysosti a ochoty vycházet vstříc nepříjemným otázkám, analýzám, námitkám, výtkám i výhradám, a priori je neomezovat a vyvodit z nich pro sebe patřičné důsledky; společenství v disentu netvořila výjimku. Oslavy se většinou zaměřují na snadno reprodukovatelné symboly společenské identity – snadno se při jejich vrstvení (omílání až do úplného zblbnutí) vytratí význam aktivity, která charakterizovala životní dráhu jejich nositelů. Byli totiž především kritickými spisovateli a kriticismus postupující proti síle zvyku, neklidný, zneklidňující, rušivý, vždy osamělý a sám (!) ve svém hodnotícím výkonu možno v tom smyslu považovat za konstitutivní rys (nejen české) moderní společnosti. Pokračování textu Proti síle zvyku

V Kanonu ze dne 18. října poctil Michal Kosák svým kritickým posouzením svazek, jímž jsem v rámci započatých Spisů Ladislava Grosmana v (předpokládaně) reprezentativním výboru představil autorovo umění povídkářské. Z mnoha posuzovatelných stránek edice, resp. antologie zaměřil svůj pohled pouze na dvě, náležející ovšem k základním: 1. na místo Povídek ve zvolené koncepci Spisů, 2. na zvolený způsob práce s texty, jež edice tiskne z rukopisu. Pokračování textu Případ Grosman

Současné třeštění kolem T. G. M. nebude snad už trvat dlouho a po uplynutí vlajkoslávy bude doufejme možné věnovat se Masarykovu přínosu zase trochu věcně. Tak jako předtím i potom by jednou z bází takového počínání měly být autorovy texty. Ale jaké texty a kde je najít? Česká kultura, zvláště ve svých vrcholech, je bohatá na fragmenty, průrvy, opisy z druhé ruky nebo nedokončené záměry, a proto by nemělo být velkým překvapením, že i Masarykovo dílo bylo jako celek v podstatě nedostupné, resp. donedávna bylo. Pokračování textu T. G. M. & J. B.

Když v roce 1994 po dlouhých letech vyšel opět Obchod na korze Ladislava Grosmana, psalo se o „návratu autora do české literatury“, ale také o děsivé ediční přípravě. Ne že by pozdější edice Grosmanových textů tento nízký ediční standard následovaly, koncepční a kvalitativní změnu v publikování autorova díla však nyní přinášejí právě započaté pětisvazkové vybrané spisy, které pod vedením Jana Šulce a Jaroslavy Jiskrové vydává nakladatelství Akropolis (rozvrh Spisů viz zde). Před několika měsíci vyšly jako první svazek řady Povídky, které edičně připravil Jiří Opelík. Pokračování textu Ke Spisům Ladislava Grosmana