Nedávno vydaná edice Dodatků ke Vzpomínkám Jiřího Karáska ze Lvovic se asi dostane do rukou jen málokterému z čtenářů. Přibližně šedesátistránkovou knížku uspořádali, edičně připravili a doprovodné texty k ní napsali Gabriela Dupačová a Aleš Zach, kteří se v tiráži knihy skrývají za označení „dva Konibarští“. Pečlivě připravenou edici si pak také vydali v knižnici Konibarských tzv. na koleně (ale přesto vkusně), a to bohužel v počtu pouhých dvaceti pěti výtisků, takže nahlédnout do ní lze jen ve vybraných veřejných knihovnách.

Vydání knihy Karáskových Vzpomínek v nakladatelství Thyrsus, jehož zaměření a program výrazně profilovali oba editoři, bylo v roce 1994 jedním ze zásadních počinů, které v devadesátých letech 20. století na různých polích (edicemi počínaje a třeba výstavami konče) přichystala rozrůzněná skupina badatelů zabývajících se uměním přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jen Thyrsus mimo jiné vydal soubornou edici Karáskovy poezie z přelomu století či třísvazkové Breiského spisy, ale i mnohé další tituly. Rok po Karáskových Vzpomínkách se pak také objevila obsáhlá monografická práce o Moderní revue v nakladatelství Torst. Na tento mohutný nádech se na poli edičním navazovalo v dalších letech již méně intenzivně, avšak budeme-li se držet prací tzv. první generace Moderní revue, nový výrazný počin slibuje například Lubošem Merhautem nyní připravovaná edice textů kritika Arnošta Procházky.

Dodatkový svazeček přináší celkem devět Karáskových textů, které byly otištěny v letech 1932–1944 v periodikách a sbornících. Z nich byly tři již knižně vydány nakladatelstvím Thyrsus před dvaceti lety (Tři vzpomínkové portréty). Svazek obsahuje texty různé co do obsahu, ale i dosti odlišného založení – od jubilejních článků po nekrology a také texty, jež vznikly na základě de facto dobových kauz (soutěž na pomník Jana Nerudy) a v nichž je vzpomínka na básníka jen jednou, nikoli centrální pasáží textu. Vedle memoárových textů (vzpomínky na výtvarnici Zdenku Braunerovou, dánského spisovatele Hermana Banga, herce Eduarda Tesaře) jsou v sešitku zastoupeny nekrology (Jaroslav Hilbert, Jan Opolský) i článek víceméně přehledový, jakým je Doslov k jubileu Národního divadla, který přináší načrtnuté Karáskovo hodnocení jednotlivých etap vývoje této scény. Všechny texty editoři vybavili vysvětlivkami a orientaci v celku usnadňuje rejstřík sestavený po vzoru indexu Vzpomínek.

Dodatky, zveřejněné nyní s poznámkou: „Naše vydání je určeno pouze pro studijní účely stolní společnosti Konibarští…“ (s. 56), je možné chápat jako jisté „nouzové řešení“, které má za úkol – alespoň pro takto uzavřenou společnost – saturovat neexistující druhé, rozšířené vydání Vzpomínek, které Thyrsus kdysi ohlašoval na svém webu jako chystané. Z úzce edičního hlediska je okruh těchto Karáskových textů záležitostí velmi zajímavou. Nejen pro jejich množství, ale zejména proto, že se texty různě vrství, odkazují na sebe, motivy a celé epizody se v nich opakují a v neposlední řadě se někdy líčené události od sebe liší, nemluvě pak ani o tom, jaký mají vztah k reálnému průběhu popisovaných událostí, jak nám jej rekonstruuje například komparace jiných dochovaných pramenů.

O charakteru Karáskových vzpomínkových textů před lety pojednal ve své disertační práci v kapitole Estetizace minulosti Karel Kolařík. Postihl nejen tematické rozpětí a žánrové napětí Karáskových textů tohoto typu, ale pokusil se zejména o vystižení jednoho z hlavních jejich rysů, jímž je pro Karáskovu memoárovou literaturu typické a v průběhu času se proměňující usilování o přetvoření prožité zkušenosti ideálem umělecké tvorby. Toto základní nastavení Karáskových vzpomínek se projevilo i na edici z roku 1994, která přinesla uměle vytvořený knižní tvar (není moc zřejmé, jak si autor sám závěrečný svazek svých aventinských spisů, jež měly být věnovány pamětem, představoval), jehož páteř utvořily dva rozsáhlé cykly vzpomínek na Moderní revue z Rozprav Aventina let 1931–1932 a k nim byl přidán oddíl portrétů. Na místo očekávaných vysvětlivek byl připojen na závěr svazku oddíl Doplňků, v nichž byly citovány pasáže z dalších Karáskových textů (a též by dán prostor i hlasům dalších autorů).

Za bolavé místo edičních snah vydavatelů Vzpomínek a jejich Dodatků je možné považovat to, že nereferují k soupisu všech potenciálních textů, z nichž je vybíráno (ve Vzpomínkách jsou k dispozici čtyři strany bibliografie, které ovšem neuvádějí všechny vzpomínkové texty, nýbrž jen ty, z nichž je vystavěna edice). Právě vydané Dodatky jsou tedy vlastně jen jakousi první částí řady, která si z důvodu existence dalších knižně nepublikovaných textů vyžaduje další a další pokračování. Je také zřejmé, že budoucího editora bohdá čeká skvělý materiál, navíc slušně zpracovaný dosavadními pokusy, který bude moci být jednou uchopen v nové, souborné a komentované edici všech dodnes známých vzpomínkových textů Jiřího Karáska ze Lvovic ‒ to si ale ještě, zdá se, počkáme.