Ve stati zveřejněné zde 2. dubna 2020 pojednal Michal Kosák o zvláštních rozhodnutích komise Ministerstva kultury ČR ve věci dotací pro tištěné literární časopisy, oproti minulým verdiktům konstatoval „dramatické změny v hodnocení některých periodik“, seznal netransparentnost postupu dané jury a uzavřel: „Komisi by měli asi na MK ČR jasně instruovat, že má v péči celý systém literárních časopisů, které jednotlivcům nemusejí být sice vždy po chuti, nicméně komise by se jim měla také snažit pomáhat vytvářet stabilní prostředí.“

Podíváme-li se na zveřejněné posudky jednotlivých žádostí, nelze se ubránit dojmu, že v práci expertního tělesa se uplatňují tytéž mechanismy, kterým bychom pro zjednodušení a současně jako hommage jejich objeviteli – nejnověji při vysvětlování zabijačky zprvu nemocného a pak hladového prasete – mohli říkat „mynářovské“.

Nevinný občan by se mohl domnívat, že i pro činnost tak subtilní, jako je poměřování různorodých literárních periodik, snad existuje nějaký algoritmus, který zabrání libovůli nebo zájmovému stranění. Například by to mohl být rozsah časopisu přepočítaný na tzv. normostrany a násobený periodicitou a počtem redaktorů. Výsledné číslo, které by sice staticky, ale aspoň nějak ukazovalo objem práce v příslušném časopisu, by se postavilo vedle celkových nákladů a dále by se přihlédlo k účelnosti grafického vypravení periodika, případné umělecké mezioborovosti, stabilnímu či proměnlivému okruhu přispěvatelů a k pravidelnosti i délce vydávání časopisu.

Žádný z uvedených parametrů sice neříká nic o pomyslné kvalitě nebo přínosu periodika ucházejícího se o ministerskou dotaci, ale všechny současně přinášejí jistá data, s nimiž lze v případě odlišného světonázorového, estetického či osobního „naladění“ manipulovat obtížněji, resp. lze s nimi manipulovat jen po mynářovsku.

Proč píše takové samozřejmosti? zeptá se oprávněně nervózní čtenář tohoto textu. – Proto, že z hodnocení jednotlivých projektů, které ministerstvo zveřejnilo, je zjevné, že komise postupovala dle jiných algoritmů. Které to byly, je ale těžké „přečíst“. Na první pohled to vypadá, jako kdyby svou roli pojala především jako tzv. komunikační agentura, neboť v posuzovaných žádostech si všímala hlavně propagace, na níž by časopis „mohl více zapracovat“, její úroveň „je slabší“, měla by se „zlepšit“, resp. je „minimální“.

Protože ale takové kulaté námitky komise mířily i na nejvýše ceněná periodika, je jasné, že toto nejčastěji vytýkané hledisko nebylo tím rozhodujícím. Co jím bylo, je nemožné rekonstruovat. Jeden časopis byl shledán „unikátním“ kvůli tomu, že se „věnuje výhradně světové literatuře“, jiný zas „dává důsledně prostor mladým autorům“ a další si zachovávají „stabilní úroveň“, resp. jsou „dlouhodobě kvalitní“ – co však způsobuje, že některá takto posuzovaná periodika dostala téměř sto procent požadované částky a jiná, posuzovaná identicky, ani ne 70 procent, to zůstává utajeno.

Jasno v tom neudělají kromě výtek z nedostatečné propagace ani jiné námitky. Tribuna, u níž komise „vnímá poněkud nadlimitní finanční požadavky“, dostane o 25 procent vyšší podporu než ta, u níž jsou shledány „vysoké náklady na jednotlivá čísla“. Časopis, jehož „prostor věnovaný živé literatuře je značně limitovaný“, je oceněn o víc jak dvacet procent štědřeji než periodikum, u něhož se „literární témata objevují jen sporadicky“, resp. o čtyřicet procent víc než ten, „který se nedá plně označit za literární“.

Je to tak trochu mynářovská zabijačka. A protože všemu vévodí projekt, vůči němuž komise poněkud neproporcionálně „nevznesla výhrady“, totiž měsíčník Host – jako jedničkáře ho tu slavnostně jmenujme –, je nabíledni, že rozhodování o životě literárních časopisů se opírala o něco jiného než o jakžtakž kontrolovatelná kritéria.

Ponechme stranou složení této ministerské komise. Podstatná je jistota, že by se dalo najmenovat deset jiných porot, které by např. k Hostu měly připomínek tisíce. Tím nechci říci, že by jmenovaný časopis neměl být podporován z ministerských dotací, ale jen dovozuji, že zájmová stranickost jedné komise nemohla být demaskována dokonaleji než vlastním výrokem o „nevznášení výhrad“.