Institut pro studium literatury pokračuje ve vydávání záslužné řady Antologie, která od roku 2013 nabízí komponované výběry z ohlasové literatury na dílo předních osobností české a posud výjimečně také nejen české literatury. Třináctým titulem této edice je Čtení o Otokaru Březinovi, za jehož uspořádáním stojí Josef Vojvodík (který je též autorem instruktivní a dobře čtenářsky přístupné předmluvy) a Michal Topor. Texty antologie, jež patří v rámci řady antologií k těm obsáhlejším (312 s.), edičně připravila Eva Vrabcová, bibliografii pak sestavila spolu s Michalem Toporem Anežka Libánská.

V dosud vydaném tuctu svazků přistupovali editoři ke svému úkolu často dosti rozdílně, přirozeně mnohdy spoutáni rozsahem a charakterem recepce díla jednotlivých autorů. Jedni například vsadili na základní práce, zhusta monografické studie pokrývající kompletní autorovo dílo a celé časové rozpětí recepce (zvl. Seifert, Kolář), jiní se soustředili k striktně ohraničenému období (u Vrchlického k první polovině 20. století), popřípadě se směrovali k úzce vymezenému tematickému okruhu problémů (Krásnohorská), další se pak pokusili až jakousi formou koláže postihnout rozličné fasety tvorby toho kterého autora (Hašek, Masaryk). Vlastní klíč k Březinovi také museli hledat autor březinovské monografie (německy 1998, česky 2004) Josef Vojvodík a editor výše zmiňovaného Čtení o Jaroslavu Vrchlickém Michal Topor.

Jak zřetelně signalizuje podtitul antologie (Kritika a zjevení), editoři usilovali o představení recepce Březinova díla na škále od vyznavačských textů po kritické hlasy (ty reprezentují ve výboru např. texty Viktora Dyka či Ferdinanda Peroutky). Současně bylo zjevně jejich ambicí pokrýt antologií všechna „důležitá jména“, což platí zejména o autorech, kteří Březinovu tvorbu sledovali soustavně (J. Durych, E. Chalupný, A. Novák, F. X. Šalda ad.), popřípadě o těch, jejichž příspěvek ve výboru tak trochu zaskakuje za jejich knižně vydanou monografickou práci (P. Fraenkl, O. Králík).

Stavební kameny celku antologie tvoří okruhy textů, jež se vždy vážou k určité příležitosti. Vzniklo tak sedm oddílů, které pokrývají časové rozpětí od roku 1896 do roku 1968. Ty jsou jednou semknuty pevněji, například v případě oddílů přinášejících reflexe prvních vydání Březinových knih (I., 1896–1903), oslav čtyřicátin a prvního souboru sbírek (II., 1908–1913), šedesátin (IV., 1928) či úmrtí (V., 1929). Volnější charakter pak mají blok třetí (1918–1919) a šestý (1930–1940). Závěrečný oddíl, do něhož editoři zahrnuli tři texty (obranářský článek F. Vodičky z roku 1949, medailon J. Brabce z roku 1958 a novinový článek M. Červenky z roku 1968), ale působí, jako by měl spíše apendixový ráz. Texty do něj zařazené patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co v daných letech o Březinovi vzniklo, přesto oddíl působí rozpačitě a díky tomu je jaksi nanicovatý i celý závěr výboru.

S tím souvisí i otázka časového vymezení antologie. Ačkoli lze jednoznačně souhlasit s Vojvodíkem, který argumentuje pro těžiště výboru v textech z první poloviny 20. století, „kdy Březinovo básnické a esejistické dílo nejen vznikalo a vstupovalo do přímého kontaktu a dialogu se čtenářem a kritikou, ale kdy se také rozvíjela a proměňovala estetická recepce Březinova díla“ (s. 5), přesto si lze klást otázku, zda nebylo možné tzv. ošetřit i uplynulé půlstoletí psaní o Březinovi.

Přirozeně jednomu bude v antologii chybět to (např. Miloš Dvořák, Miloslav Hýsek), druhému ono jméno. Z této perspektivy a ve světle toho, co jsme se pokusili formulovat v souvislosti s výběrem textů pro sedmou část výboru, je škoda, že se editorům nepodařilo antologii uzavřít některým z textů nedávno zemřelého Petra Holmana, který – v nejlepším slova smyslu – okupoval Březinovo dílo po čtyři uplynulé dekády, kdy stál nejen za zásadními edičními počiny (vydání esejů a korespondence), ale ve svých příspěvcích otevřel řadu témat a nabídl sérii dílčích interpretací.

Právě i tak trochu na vrub Petra Holmana jde jedna drobnost, která se do kompozice přítomného Čtení o… promítla. Zatímco esejistické dílo (tj. Hudbu pramenů, Skryté dějiny a další eseje /poprvé 1989, druhé vydání 1996/) a objemnou dvousvazkovou edici Korespondence (2004) Holman úspěšně realizoval, na jeho avizovanou edici souborného básnického díla se dlouho a bohužel marně čekalo (s výjimkou vydání z roku 2013 s převodem Březiny do latiny). Z hlediska edičního tak byla a dodnes je Březinova poezie na rozdíl od jiných složek jeho díla v podivném vakuu, které trvá vlastně již pětačtyřicet let, tedy od doby, kdy vyšel soubor přichystaný M. Červenkou a B. Štorkem. A možná právě antologie textů o Březinovi dokazuje, že pro bohatší reflexi Březinova básnického díla chybělo v posledních desetiletích to nejpodstatnější, recepční základna – tedy pořádné spisy.