Uplynulý pátek, 18. května, oslavil jubilejní narozeniny literární historik a překladatel Josef Čermák. O jeho profesní dráze a pracích informují základní slovníková hesla a význam Čermákova přínosu – zejména v komparatistice a česko-německých literárních vztazích – zhodnotí jistě příslušní odborníci. Náš Kanon se může při této příležitosti zastavit u jevu, jejž literární lexikografie zachycuje s obtížemi, pokud vůbec.

Navzdory úctyhodné bibliografii překladů a edicí do roku 1989 je zřejmé, že těžiště Čermákova působení ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (přejmenovaném v roce 1965 na Odeon), kde byl zaměstnán do roku 1990, spočívalo především v koncepční, organizační a redakční práci. Čermák ji vykonával s oporou o vynikající znalectví věci, vlastnosti, která z naší kultury mizí rychlostí až střemhlavou, vytlačována nejen zprostředkovaným, nepřímým vztahem k umění, ale také čím dál víc sebevědomým žvaněním.

Po sesutí komunistického režimu a odchodu z Odeonu se před autorem – tak jako před mnoha dalšími osobnostmi našich humanitních věd, které svůj cca celý zaměstnanecký věk prožily v ruskočeské despocii – konečně otevřely svobodné publikační možnosti. Počet zveřejněných původních prací Josefa Čermáka sice stoupl, ale jeho uměřená stylistika a přesné vytýkání tématu se v podstatě nezměnily.

Autorovy jednotlivé knihy a stati – a v posledních třiceti letech jde převážně o pojednání o F. Kafkovi – zpravidla nemají syntetizující, úhrnnou nebo přehledovou ambici, ale naopak usilují o důkladné postižení nějakého výseku dané látky. Jinými slovy: na první pohled to vypadá, jako kdyby se Čermák zabýval jednotlivinami (např. určité fáze Kafkova života, zkreslující výklady o něm, spisovatelova pražská topografie atd.), a veřejností pociťované nebo předpokládané „centrum“ tématu – jako třeba souvislý výklad autorovy tvorby – v zásadě obcházel.

Jenže ve skutečnosti neexistují předem otázky ústřední a vedlejší, nýbrž jen odborná připravenost a poctivost vypracování, a v tomto smyslu představují Čermákovy počiny – ať už jsou to pronikavé interpretace spisovatelova textu, např. o dopisech Felici (1968), resp. Mileně (1994), o vznikání Procesu (1997) či o fragmentární podobě Kafkových próz (2011), nebo materiálové studie, jako o autorových českých Sebraných spisech, připravovaných, ale nakonec nerealizovaných v letech 1946–1948 (1991), a různě se překrývající či doplňující biografie Zápas jménem psaní (2009), Franz Kafka v Assicurazioni Generali (2007/2011) a Život ve stínu smrti (2012) – milníky, které kafkovští badatelé nebudou moci nikdy přehlédnout.