Nový svazek České knižnice přináší dva romány Egona Hostovského ‒ Dům bez pána (poprvé 1937) a Půlnočního pacienta (1954, česky poprvé 1959). První próza reprezentuje zřejmě Hostovského dílo předválečné, druhá pak podle editorky Štěpánky Paškové zastupuje autorovu tvorbu v poválečném americkém exilu.

Pro opodstatnění prezentovaného výběru toto vymezení zřejmě není dostatečné, nemůžeme ale zastřít, že víme o těžkostech, jaké s volbou Hostovského textů byly, i o tom, že ani editorka, ani autor doslovu a předkladatel původního edičního návrhu Václav Vaněk nebyli ve věci kompozice svazku naprosto svými pány. Jakkoli byl obsah svazku dodán zvnějšku, vydavatelé s nějakým nápaditějším zdůvodněním přijít mohli. Možností, jak je možné představit rozsáhlou Hostovského tvorbu, je ‒ v obecné rovině ‒ mnoho. Mimo rámec České knižnice stojí zřejmě návrhy na potřebný výbor z autorovy publicistiky či na nové vydání prozaických textů, které nebyly zahrnuty do Spisů Egona Hostovského. V rámci České knižnice by šlo uvažovat třeba o nové edici vrcholného Všeobecného spiknutí, atd. Předkládaná podoba svazku se však rozhodně nejeví jako špatná, přinejmenším z hlediska ediční problematiky to ovšem v případě druhého z románů je volba, která nemá zrovna optimální ediční řešení.

Půlnoční pacient vyšel za autorova života česky dvakrát. První vydání z roku 1959 (New York) obsahuje, jak uvedla editorka, „nezvyklé jazykové jevy, které se objevují v Hostovského literárním jazyce v souvislosti s jeho delším odloučením od živé češtiny a vlivem blízkého kontaktu s angličtinou“ (s. 448). Autor nejen chyboval třeba v podobě frazémů, pro některé skutečnosti užíval též dnes nezvyklé výrazy, například místo slova barman psal mixér. Druhé vydání z roku 1969 (Praha) sice mnoho chyb odstranilo a přistoupilo také k úpravám Hostovského amerikanizovaného lexika, nicméně tato redakční úprava, která probíhala bez činné spisovatelovy účasti, byla autorizována spíše jen formálně. Nadto byly v tomto vydání provedeny úpravy, jež mají zřetelně cenzurní povahu. Pro edici tak bylo oprávněně zvoleno za základ vydání první. Jestliže v rámci autorových Spisů Olga Hostovská v nenapodobitelném edičním zpracování jak známo autorův jazyk rozsáhle modernizovala (a s oporou v druhém vydání románu tak např. měnila onoho mixéra na barmana), Štěpánka Pašková postupovala podle standardních vydavatelských zvyklostí, což v tomto případě znamenalo volbu původní podoby textu. To současně ale znamenalo, že vedle vybroušeného jazykového výrazu prvního románu druhý titul místy „drhne“, a dochází tak ke konfrontaci, která možná nebyla úplně žádoucí.

Komentář Václava Vaňka sleduje vývojové proměny a konstanty v díle Egona Hostovského a dále se věnuje samostatně každému z románů. U Domu bez pána se interpretace ubírá v dialogu se sugestivním podáním dobového přijetí díla, u Půlnočního pacienta se soustředí zas k výstavbě textu. Vaněk je autorem několika studií o Hostovském, z nichž některé byly zařazeny do jeho monografie Disharmonie (2009), a osvědčuje tak bezpečnou znalost celku autorovy tvorby. Tak jako v některém ze svých starších textů představuje Vaněk složité vztahy rezonance slov či motivů. Tato metoda výkladu mu sice dovoluje naznačit, jak je dílo vzájemně propojeno, mnohdy však jsou tyto vztahy črtány snad až moc zlehka, jindy tuto síť buduje tak, že pro tvrzení o existenci nějakého vztahu uvnitř díla přehlíží, co je v textu přesně psáno. Trochu přepjatě působí, když se třeba naznačuje souvislost mezi mozkovou příhodou doktora Malíka v Půlnočním pacientovi a mrtvicí, která stihla Egona Hostovského v den jeho šedesátin (s. 444). Jindy chce zas Vaněk násilně sklenout oblouk vyprávění, když se například zaměňuje neurčitá informace, kde všude Emil z románu Dům bez pána bude hledat svou ženu Kláru (s. 178, 198 a 199), s tvrzením, že se Emil, který na začátku z Prahy odjel, zas na konci románu do Prahy vrací (s. 432). Komentář Václava Vaňka, jenž většinou poskytuje vynikající orientaci, se tak někdy nechává strhnout jistým „doslovismem“, kterému se zakladatelé České knižnice chtěli myslím vyhnout.

Edice dvou románů Egona Hostovského představuje typ, který je posunem k jinému pojetí této knižní řady, resp. dnes již jednou z variant modelu knižnice: solidně připravené vydání s úspornou ediční poznámkou, která se omezuje na stručné informace a jen výběrově registruje změny v textu, zatímco dominuje interpretačně zaměřený komentář. Není to špatně, jen mně se stýská po otrubovském patosu České knižnice, tedy zejména po faktově-oznamovacím literárněhistorickém a textologickém komentáři.

P. S.: Opravu spojení „studenou válkou mezi dvěma kontingenty“ na „kontinenty“, kterou provedla nejen editorka posuzovaného vydání v České knižnici, ale také ono neautorizované vydání Půlnočního pacienta z r. 1969 a uplatnila ji i O. Hostovská, bych raději nechal stranou.