Vydávání autorů české experimentální poezie, kteří vstoupili do celosvětového trendu experimentu v padesátých a šedesátých letech (tedy ona klasická vlna složená mj. z lettrismu, procesuálních básní, konkrétní i vizuální poezie), je díky nedávno publikovanému třídílnému souboru textů Ladislava Nebeského posunuto o významný krok dále.

K dnešku však stále ještě chybí tiskem vydat zejména soubor díla Jiřího Valocha, pokusit se zrekonstruovat to, co zbylo z odkazu Jindřicha Procházky, a provést revize textů – s případným dalším doplňkem – dvojice Hiršal-Grögerová. Je samozřejmě otázkou, co s možným souborným dílem Běly Kolářové a dalších „menších“ autorů typu Karla Adamuse, případně zda rozbít nově postavené sbírky jako v případě Karla Miloty a vypreparovat z nich soubory z konce šedesátých (například soubor Labyrint, který měl vyjít v mosteckém Dialogu a později se stal součástí Milotovy sbírky Antilogie aneb Protisloví, 1995). A pak bude třeba pokročit k „druhé“ generaci autorů experimentu, jako jsou J. H. Kocman, Karel Miler a další.

Třídílný soubor Nebeského díla, který byl od počátku chápán hlavně jako archiv celého autorova díla, vyšel v ediční přípravě syna Davida Nebeského, který bohužel zemřel v loňském roce nedlouho po vydání knih. Ten konzultoval celou přípravu díla s Janem Šulcem. Soubor vychází nejen ze strojopisů a časopiseckých, knižních a katalogových otisků, ale též ze zachovaných tisků z jehličkové tiskárny, z autorova počítače i z dochovaných e-mailů, které obsahovaly básně v počítači neobsažené. Trojice svazků, nazvaná Experimentální poezie, je rozdělena do knih 1 Kombinatorické hry (1964–1972), 2 Neviditelnost a prázdno (1992–2010) a 3 Plošné binární básně (2010–2015). Soubory vydalo nakladatelství Tomáše Noska a nejde samozřejmě o první Nebeského knihy experimentálních textů, v posledních letech vycházely zejména v nakladatelství dybbuk (Bílá místa, Za hranice stránek, Vrstvy, Obrazce slov a Obrazy ke čtení). Asi nejpodstatnějším vstupem do Nebeského díla je autorem komentovaný výbor Vrstvy, původně vydaný v roce 2010, zahrnující i určitý „slovník metod“. Ten je – i vzhledem k Nebeského matematickému vzdělání – v rámci našeho experimentu asi nejvyhrocenější a nejméně literární, i když autor ve slovech nalézal potěšení a chápal své binární básně jako „maškarádu slov“. Na podzim roku 1965 totiž aplikoval Nebeský na své básně binární kódy, které ho přitahovaly a bavily celý život, byť s dlouhou, dvacetiletou přestávkou, kdy v letech 1973 až 1995 téměř nepsal.

Namísto značek 0 a I – asi jedné z nejtypičtější, byť nikoliv převažující podoby jeho poezie – zvolil Nebeský v průběhu let jednodušší kódy (černé a bílé tečky, posléze čtverečky), které později rozdělil na lineární a plošné. Vedle toho se od devadesátých let Nebeský soustředil i na tzv. bílá místa, zahrnující „čtení něčeho, co nevidíme“, tedy pravidelně střídající se písmena, která lze ve vynechaném řádku básně určit. Není to samozřejmě experiment plný humoru a jakési neopoetistické hry, jak ji vidíme třeba u Burdy nebo Nováka, ani ironizující a třebas až existenciální se svou bezvýchodnou neschopností řeči, jakou můžeme číst u Honyse či Hiršala. A ani zde nenajdeme využití heslovitosti a paradoxu k uzavřené, ale přesto srozumitelné kritice totality slov a frází jako u Havla, ani zenové bloudění mezi tichem slov, obrazů a prázdné stránky jako v případě Valocha nebo Koláře.

Jak již bylo řečeno, přítomná trojice svazků je archivační – editor ve snaze uchovat experimentální dílo v celku zvolil chronologický model, kdy se postupně seznamujeme s místy eruptivní snahou využít nastavený systém. To se projevuje zejména v posledním svazku: Nebeský není básníkem na standardní čtení ani prohlížení, jeho poetika je spíš pro minoritu uprostřed minority. Přesto přinášejí soubory nejedno překvapení, jako třeba zprávu o sbírce básní nazvané ze zázubí (chystáno v mosteckém Dialogu v roce 1970 v redakci Emila Juliše). Celek by se jistě dal uchopit i jiným způsobem (nabízela by se třeba internetová stránka s kompletem díla, zatímco knižní svazek by představil Nebeského jako básníka ve výběru – podobně řešeno bylo i Novákovo Dílo, připravené v roce 2017 Petrem Kuběnským), ale zvolené řešení má své oprávnění a budí značný respekt.