Koncem loňského roku vyšla v nakladatelství dybbuk „dosud chybějící položka“ z díla Richarda Weinera. Nápadným grafickým prvkem knihy vázané v růžovém plátně je robustní provedení autorova příjmení, jež typograficky odkazuje na Weinerovy dosud realizované Spisy, jejichž první svazek má být přítomnou edicí doplněn. Soubor Přetržená nit a jiné rané prózy sestavil a k vydání připravil Michal Jareš.

Editor čtenáři předkládá více než tři desítky Weinerových raných prozaických textů, z nichž zhruba polovina dosud knižně nevyšla, některé z nich jsou pak v přítomném souboru tištěny vůbec poprvé. Jistým způsobem tak kniha navazuje na ineditní výbor Psaní marně psaná, jejž v roce 1988 připravili Alena Pomajzlová a Karel Srp. Záměr zveřejnit alespoň některé z Weinerových raných, knižně netištěných básní a próz je však ještě starší a byl již od šedesátých let součástí edičních projektů autorových spisů, koncipovaných v zásadě jako vybrané. Zejména Jindřich Chalupecký trval na otištění alespoň některých z těchto textů i v rámci těch návrhů, jejichž rozsah musel být pod tlakem vnějších nakladatelských okolností redukován na několik málo svazků. Výsledná podoba Spisů Richarda Weinera, jež vyšly péčí Ziny Trochové v letech 1996–2002 v nakladatelství Torst, s jejich zařazením pravděpodobně v nějaké míře počítala rovněž (srov. na záložkách proponovaný pátý svazek s názvem Paralipomena). Nynější vydání autorových próz, z nichž přinejmenším část vznikala ve stejné době jako povídky ze sbírky Netečný divák a jiné prózy (1917, ps. 1911–1914), je tedy po právu v ediční poznámce nazýváno impulsem pro postupné zpřístupnění dalších Weinerových dosud nevydaných textů.

Ohraničení zvoleného souboru „juvenilií“ definuje Michal Jareš jako Weinerovu „tvorbu vytvořenou do roku 1913, tedy do doby autorova příchodu do Francie, kde na dlouhou dobu zůstal jako dopisovatel českého tisku“. Nadto jsou však do svazku zahrnuty i dvě pohádky z let 1919 a 1922, přičemž je tato skutečnost editorem okomentována pouze poznámkou, že se jedná o „jistý bonus“. Lakonické vyjádření neposkytuje čtenáři svazku oporu pro porozumění takovému rozhodnutí a nezbývá než se dohadovat, zda pohádky byly do souboru přiřazeny prostě proto, že na ně editor při bibliografickém průzkumu narazil a bylo mu líto je nechat stranou, či zda jej k tomu vedly hlubší důvody. Podobně nedostačující je vyjádření o řazení jednotlivých textů, v němž bylo „víceméně“ usilováno o „jistou chronologii“. Většina textů však časové zařazení – byť alespoň přibližné či relativní – postrádá a ty, které jsou datací v rámci bibliografické poznámky opatřeny, chronologicky řazeny nejsou. U raných Weinerových textů je přitom do jisté míry možné odlišit několikero časových období vzniku na základě nepřímých indicií, na což už před časem upozornil Josef Hrdlička. Kritéria pro stanovení hranice mezi texty, které budou do svazku zařazeny a které nikoliv, jsou v ediční poznámce sice naznačena (rozlišení prozaických a publicistických, resp. básnických textů), ovšem v situaci, kdy stále nemáme k dispozici Weinerovu bibliografii, chybí obraz o celku, z něhož bylo vybíráno.

Výběr textů a konečně i sama kompozice svazku jsou důsledkem základního editorova přístupu k Weinerovi, který se projevuje i v závěrečné poznámce o autorovi. Ta se vedle stručného biografického a bibliografického přehledu bohužel nevyhnula tradičnímu weinerovskému folklóru na téma „opomíjený autor“, který je ostatně zahájen už v poznámce ediční. Vyjádření o „odsouvání do zapomnění“, „vytrácení se z všeobecné známosti a povědomí čtenářů“ či „vracení Weinera do hry“ nepřináší o mnoho víc než variaci již mnohokrát řečeného a do jisté míry i munici pro recenzenty a pisatele zmíněných čítanek a přehledů, již tyto formulace ve zkratkovité a leckdy až chybné podobě přebírají a status Weinerova „outsiderství“ tak nadále posilují. Jeho dílo nebylo, není a nejspíše ani nikdy nebude masovou záležitostí a je otázkou, zda Přetržená nit, tedy kniha koncipovaná jako nehierarchizovaný a literárněhistoricky nekomentovaný soubor knižně netištěných textů a fragmentů, či editorem zmíněná korespondence Richarda Weinera s členy skupiny Le Grand Jeu (Correspondances croisées, ed. Erika Abrams 2019) vydaná ve francouzštině jsou opravdu cíleny na předpokládané širší publikum. Obě edice jsou jistě cenným rozšířením weinerovských pramenů a čtenářům nabízejí další možnosti k interpretaci autorova díla či jeho tvůrčích procesů, jen stěží lze nicméně předstírat, že se jedná o knihy vydávané pro širší čtenářskou veřejnost, či snad dokonce pro „mladší generaci“, již Michal Jareš rovněž v poznámkách zmiňuje. Nejen jejím zástupcům se navíc v posledních letech dostalo například antologie Čtení o Richardu Weinerovi, již v roce 2017 připravil a podrobnou předmluvou doprovodil Petr Málek, či elektronického vydání všech Weinerových knih v rámci digitalizačních snah pražské Městské knihovny v roce 2018 (druhé zde přitom neuvádíme jako příklad chvályhodné ediční etiky a praxe, nýbrž čistě jako počin zmíněné cílové skupině dostupnější). Není už tedy načase ponechat vyjádření tohoto typu výhradně do edičních návrhů a grantových žádostí a v edicích či textech o Weinerovi se zaměřit spíše na dílo samé?