(K cyklu obrazů Pavla Reisenauera věnovanému Demlovu dílu)
Nedávno (12. února) se na facebookové skupině obyvatel Tasova na Velkomeziříčsku mezi fotografiemi ztracených koček nebo nalezených psů objevila reprodukce čtvercové malby: Černá figurka v černém klobouku a s černým deštníkem stojí zády k divákovi před bývalou tasovskou hospodou U Prokšů a dívá se do země. Nad fotografií bylo připsáno: „Obraz mně neznámého autora. Muž ten je Jakub Deml.“ Už fakt, že dnes někdo na obraze rozpozná záda nějakého českého básníka, je malé vítězství pro básníka i pro malíře.
Oním neznámým byl Pavel Reisenauer (7. října 1961 – 13. února 2024). V posledních čtrnácti letech doprovázel edici Korespondence Jakuba Demla portréty na obálkách a frontispisy. Obměňoval na nich adresy příjemců, někdy i jemně pozměnil výraz básníkovy tváře. U dvojsvazkových souborů doplňoval podobenky adresátů, jako byli František Bílek, Otokar Březina, Jaroslav Durych nebo Josef Florian. Jeho knižní tvorba je však mnohem pestřejší a rozmanité byly i její podněty – čtenářské, přátelské, kolegiální či práce na zakázku, kterou podobně jako v novinách (kromě více než třicetiletého kreslení pro Respekt lze připomenout každotýdenní titulní strany přílohy Orientace Lidových novin v první dekádě tohoto tisíciletí) odváděl včas, precizně a vždy s vlastním nápadem.
Z české literatury se jako ilustrátor a portrétista vracel k Petru Placákovi, I. M. Jirousovi či Ludvíku Vaculíkovi; vytvořil obálky nebo výtvarný doprovod k pracím Václava Havla, Davida Drábka, Petra Jarchovského, k parodiím Michala Viewegha, publicistice spolupracovníků Ivana Lampera, Jaroslava Spurného či Viktora Šlajchrta – výčet by mohl pokračovat. Jeho kresby pro korespondenční řadu tedy představují jen střípek literárně inspirované tvorby, zároveň však odkazují k mnohem bohatšímu a o něco dřívějšímu cyklu Reisenauerových maleb věnovaných Jakubu Demlovi.
Pavel Reisenauer malby vesměs nedatoval, často ani nepojmenovával, neprodával, téměř nevystavoval; ovšem rád je ukazoval a daroval přátelům – odtud plyne přibližnost následujících údajů: Demlovský cyklus černobílých temper na tvrdých deskách, většinou čtvercového formátu 30×30 cm, vznikal v desetiletí po roce 2000, zhruba před rokem 2008, kdy Respekt vydal knihu Reisenauer: 209 kreseb a 33 obrazů s textovým doprovodem Zbyňka Petráčka. Ta obsahuje čtrnáct obrazů z této série, které lze vztáhnout převážně k textům z třicátých let (Památný den v Kuksu, Zapomenuté světlo, Solitudo, Píseň vojína šílence, Matylka), v jiných se dal básníkem inspirovat jen volně (Deml a Jerry). Přesný počet maleb celého cyklu neznám, zatím jsem jich z různých zdrojů viděla asi 55. Původně vznikly jako ilustrace pro zamýšlenou a pak zmařenou edici Demlova Díla, ilustrují tedy básníkovu tvorbu v celém vývoji. Dalšími rozpoznatelnými předlohami jsou knihy Moji přátelé, Hrad a Tanec Smrti, Z mého okovu či Pout na Svatou Horu. Zároveň jde o cyklus tasovských krajin, portrétů autora v proměnách času a především obrazů člověka putujícího krajinou.
Tak jako jiné výtvarníkovy práce vycházejí i tyto z fotografické přesnosti a z bezpečné znalosti reálného místa i textů, které doprovázejí. Ilustrátorovo blízké spojení s básníkovým dílem však spočívá v něčem hlubším: v jejich ostrém vidění a v hledání odpovědi na společnou otázku. „Reisenauerův základní výtvarný problém je v podstatě odvěkým problémem zobrazování: ambivalentní vztah mezi realitou a fikcí, jeho umění je hra s realitou a hra na realitu,“ napsala kunsthistorička Pavla Pečinková. „Napjatý vztah mezi výpovědními možnostmi fotografie a obrazu je v podstatě jakousi vnitřní osou Reisenauerovy práce a odráží se i v jeho malovaných obrázcích.“
Malíř i básník jsou do detailu věrní v zobrazení tasovských reálií, ale životní děje podávají způsobem, který je – slovy Mého svědectví o Otokaru Březinovi – „rýsuje na věčnost (jako na promítací plátno)“. Společné jsou i průhledy do „světa skrytého za světem“ (na obrazech je to leitmotiv brány, dveří, úzké stoupající uličky, mraků na obloze) a tajemství nesou i jejich postavy: ty Reisenauerovy se nejčastěji od diváka odvracejí. Nevidíme jim do tváře, spíše sledujeme směr jejich pohledu a celkový postoj, vnímáme to, co ony. I tvář z profilu nebo čelního pohledu bývá skrytá, v Demlově případě za odlesky brýlí, pod vysokým kloboukem, skloněním hlavy.
Reisenauer a Deml jsou si jako autoři blízcí i dramatickými kontrasty světla a tmy (na obraze světlo pronikající v labyrintu), jemnosti a hrubosti výrazových prostředků, polaritou nicoty a milosti (návratné motivy jako lebka, kostlivec, andělé, kostelní věž, polní kříž), dynamickým zachycením přírody a jejích živlů (stromy zmítané větrem, táhnoucí oblaka, prudká kamenitá řeka Oslava, klikatící se polní cesty, postavy, které jdou proti větru, dešti, vánici), pozorností k přehlíženému, fragmentárnímu a zanikajícímu (čnějící pozůstatky vyhořelé tasovské stodoly), setkávají se i v imaginaci, úzkosti a humoru (na jednom obraze vidíme básníka před tasovskou farou, jak za sebou táhne dětskou rakev jako sáňky – sám Deml si jako výtvarný doprovod k Vojínu šílenci objednal od Jana Konůpka kresbu rakve s Pegasovými křídly a vrtulí).
Věřím, že Reisenauerův výtvarný doprovod k Demlovi jednou vyjde na světlo a že podobně jako kdysi práce básníkových výtvarných spolupracovníků Františka Bílka, Josefa Váchala nebo Jana Konůpka jeho knihy nově nasvítí i budoucím čtenářům. Rukopis obou tvůrců je navzdory mnoha skrytým významům čitelný, a jak svědčí úvodní příhoda, oba se těší spontánnímu zájmu.
Se zájmem českých státních kulturních institucí a galerií, jejichž posláním je pečovat o současné výtvarné umění, se malířská tvorba Pavla Reisenauera bohužel dosud nesetkávala. O tom, že výtvarníkovi na jeho malbách záleželo, svědčí webová stránka reisenauer.cz, kterou sám uspořádal a která je – opět ve stínu jeho obecně známé práce pro noviny – bez znalosti adresy na internetu těžko dohledatelná. Obsahuje ukázky z několika malířských cyklů: posledního jáchymovského, předchozího nuselského i třináct obrazů z toho demlovského. Mnoho z něj Pavel Reisenauer ve své štědrosti dávno rozdal přátelům. Bude tedy už jen na nás, zda rozsáhlý cyklus věnovaný Jakubu Demlovi dokážeme jednou aspoň načas soustředit a představit v celku formou, jakou zasluhuje.