„Musíme myslet jinak“, parafrázuje na úvod moderátorka tezi svého hosta – napjatě čekáme, co to vlastně znamená. Po téměř třiceti sedmi minutách bohapustého klábosení se nedozvíme nic o tom, co znamená myslet, natož co znamená myslet jinak, krom toho, že se nedá přemýšlet jako v osmdesátých letech (proč zrovna v osmdesátých?, proč ne v sedmdesátých či v devadesátých?). Prof. Miroslav Petříček, dříve Miroslav Petříček, jr., byl novoročním hostem Barbory Tachecí v pořadu Osobnost Plus na stanici Český rozhlas Plus. Nešlo o nedopatření – dochází do tohoto pořadu celkem často. Co ho k tomu vede, čort znájet. Jeho přítomnost je však symptomatická – jako by nemohl odolat, přestože povaha a dosah takového počínání je, eufemisticky řečeno, efemérní.

Hned na začátku nás moderátorka obšťastní vskutku nečekanými otázkami na téma novoročních předsevzetí. Odpovědi jsou podobně neotřelé – proč kalendářové datum nic zvláštního neznamená, proč na Nový rok filozof nepřemýšlí hlouběji než obvykle, proč je lepší nemít přehnaná očekávání a nebýt pak zklamán, než naopak atd. Rozhovor ševelí, nepochybuji, že pro většinu posluchačů je to příjemný zážitek, jak ten profesor, a dokonce filozof moudře, a přitom „lidsky“ hovoří. Menšina si může nevěřícně ukroutit hlavu, jaká banalita z rádia ještě vypadne, když po půl hodině konečně dojde na téma, kvůli němuž se celý rozhovor uskutečnil, totiž na dopad střelby 21. prosince na filozofickou fakultu.

Již na začátku filozof s hlubokomyslností adekvátní otázkám B. Tachecí podotýká, že žijeme „v reálným světě“, který není „na míru“ našich nadějí. Pokračuje nabádáním, abychom se zbavili ustrašenosti, považovali se za Evropany (neboť nám „nic jiného nezbývá“) atd. Podobně rozšafně se vyjadřuje k migraci, možnosti důvěřovat vládě… Neříká nic, co bychom nedokázali odhadnout z rámce návodných otázek. Po téměř dvaceti minutách se dostává ke slovu avizované jiné myšlení. Jiné má být v tom, že se zbaví představy předem dohodnutých záruk a stabilního rámce čili „objektivní reality“, v níž se uskutečňuje rozhodování, neboť „svět se mění“ a „předem garantované předpoklady“ neexistují: „Musím být schopen předvídat nepředvídatelný a s tím pracovat…“ (tzn. počítat s tím, že rozhodování zahrnuje i rozměr neurčitosti, resp. nutnost reflektovat a korigovat vlastní chyby). Vskutku jiné myšlení. Truismus získává v pořadu Osobnost Plus vpravdě filozofický rozměr.

Ale pořad kvapí k třpytivému závěru: Prof. Petříček v souvislosti se střelbou vyjadřuje – a míní tím bezesporu fakultu – svou „hrůzu z toho, jak si nechceme připustit, že žijeme v nějakým skanzenu a teď najednou do něj vpad reálnej svět“, což podle něj „u mnoha lidí zruší takovou tu jejich klidnou existenci v klidnym světě, protože ta prostě eliminovala reálnej svět“.

Míní tím, že univerzitní pedagog či student neví o světě, v němž je umožněn liberální obchod se zbraněmi určenými výhradně ke střelbě na lidi? Že si nevšiml násilí a agresivního chování, atentáty počínaje, přes každodenní zdánlivě iracionální incidenty v dopravě či velkoměstském provozu jako takovém a reakcemi na hluk a stres konče, až k buldozerové mentalitě zachvacující veřejnou diskusi, o komunikaci a politice nemluvě? Že se zkrátka minul s předmětem a úkolem svého studia? Že žije v sladkém omámení a probudil se až tváří v tvář namířené hlavni? To už nejsou jen plky, ale bohapusté moralizování, které si mohl prof. Petříček odpustit a nesahat druhým do svědomí, neboť co o nich ví? Pokus říci něco podstatného ztroskotal, ale proč?

Jak může obstát filozof, zapojí-li se do mediálního mechanismu „cirkulární cirkulace“, debat, v nichž vidíme stále stejné tváře, audiovizuálního infotainmentového sdílení témat, tváří, obsahů, komodit? Může fungovat jako fast-thinker, tj. nabízet kulturní fast food, před-žvýkanou, před-myšlenou kulturní stravu, jako filozofický žurnalista, tzv. televizní filozof (srov. P. Bourdieu: O televizi, 2002, s. 21 a 25).

V konfrontaci se singularitou však nelze bezprostředně vyvodit obecný závěr. Účast univerzitního profesora (moderátorčina posedlost titulováním představuje v pořadu prvek nechtěné komiky) se z povahy média a jeho internetové extenze zřejmě nebude lišit od účinkování herců, sportovců, bavičů, dnešním jazykem „těch, co mají vliv“ neboli ovlivňovačů (příšerný anglický novotvar influencer). Internet jako takový ostatně nic nezměnil na povaze žurnalistiky a jejích tzv. kritických žánrů, které „slouží zejména k ukojení narcisistní samolibosti části žurnalistického světa, majícího sklon mít o sobě falešně kritický názor […]“ (tamt., s. 6).

Chce být filozof ovlivňovačem? Nebo chce být stále ještě kritikem, jehož jazyk objektivuje souvislost, kterou ostatní nevidí, neboť toho nejsou z hlediska svých denních funkcí a starostí schopni?

Před třiceti lety Petr Rezek prohlásil, že české filozofii nastává v nových poměrech doba diamantová. To ovšem netušil, že přijde éra, kdy se česká filozofie zahalí do internetového hvězdného prachu. Bohužel v čase, kdy z hvězd zbyly pouze laciné flitry a histriónské projevy mediálního aparátu.