/ Publikováno:

Tehdejší (a dnešní) válka o pravdu

Události posledních měsíců učinily z této publikace, která by za normální situace měla funkci spíše dokumentační, záležitost povýtce aktuální. Kniha Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě, která u nás vychází pod názvem Válka o pravdu (Brno, Masarykova univerzita /edice Poprvé v češtině, sv. 7/ 2022) a jejímž autorem je snad nejproslulejší finský autor Mika Waltari, totiž dnešnímu čtenáři dodá hojné podněty k hledání paralel mezi popisovanými historickými událostmi a dnešním chováním prezidenta Ruské federace a jeho podporovatelů.

Pozdější autor historických fresek a jinak multižánrový spisovatel Mika Waltari coby novinář zapojený na přelomu 30.–40. let do finské státní propagandy sepsal a na jaře 1941 ve Švédsku (ovšem ve finštině) vydal svižně napsanou, do více jak tří desítek stručných kapitol členěnou brožuru, která z mnoha úhlů osvětlovala pronikání SSSR do pobaltského prostoru v letech 1939–1940. Kniha, kterou autor publikoval pod pseudonymem Nauticus, neměla snadný život ani v pozdější době – po uzavření příměří Finska se SSSR (1944), resp. po podepsání mírové dohody (1947) nemohla po desetiletí znovu vyjít, ba dokonce původní vydání bylo odstraňováno z finských veřejných knihoven.

Waltari na pozadí zimní války a v předvečer tzv. války pokračovací líčí mechanismus infiltrace a postupného rozkladu politických systémů ve třech baltských státech (akcentován je zejména osud Finsku geograficky nejbližšího Estonska), jež se sovětské Rusko rozhodlo po zahájení invaze na východ v září 1939 dostat do sféry svého vlivu. Autor (netušící nic o tajném dodatku ke smlouvě Ribbentrop–Molotov) mapuje jednotlivé fáze převzetí kontroly nad původně samostatnými republikami až po vyhlášení sovětských socialistických republik. Popisuje postupný rozpad tehdejších vlád, bolševizaci politického prostoru, který válcovala sověty dodávaná propaganda, hospodářskou devastaci zemí, násilnou rusifikaci (od školství po kulturu), dosazení a činnost pověřených sovětských komisařů (Ždanov, Vyšinskij a Děkanozov), kteří na změnu systému dohlíželi. Waltariho líčení je střízlivě věcné, přesto autor zjevně chtěl varovat před hrozbou, která dopadala na tehdejší východní sousedy SSSR. Jako je tomu dnes v rétorické rovině s Ukrajinou, i tehdy Sovětský svaz považoval baltské země za tzv. bezpečnostní hrozbu. Waltari zde trefně glosuje: „Od velkolepého impéria, chlubícího se svou vojenskou silou, by se možná očekávalo trochu více sebeúcty“ (s. 49).

Vedle výše zmíněných paralel s dnešními snahami Ruska o prosazení svého vlivu a ovládnutí ukrajinského území je tu mimo jiné ještě další historická paralela, a to s vývojem Československa v době třetí republiky a později zejména po únoru 1948. Je zjevné, že i kdyby tomu tehdy okolnosti přály, Waltariho reportážní spisek by tenkrát v českém překladu vydán být nemohl. Je až překvapivé, jak přesně přiléhá Waltariho analýza situace baltských zemí na atmosféru v poválečném (ale i válečném) Československu, kde v politické reprezentaci země bylo také plno „…důvěřivých, dobromyslných idealistů, o jejichž poctivosti není důvod pochybovat. Tito mohli prozatím fungovat jako loutky, dokud nebude připravena půda pro další kroky. Jako naivně důvěřiví, pokorní poskoci bolševických vůdců sehráli svého času žalostnou a směšnou roli, po jejímž odehrání byli odmrštěni. Zaslepit lží důvěřivého idealistu je vždy nejjednodušší, neboť ten podle sebe soudí i protihráče. Proto takovíto muži, jakkoli je to smutné, mohou být v časech velkých zvratů skutečným nebezpečím pro svůj lid a celou jeho existenci. V dobré víře také tito muži vrhli své národy do náruče Sovětského svazu. Je možné je litovat, ale jejich naivitu už nic nemůže napravit“ (s. 55).

Za realizací českého vydání stojí autorka Waltariho monografie (2007) a překladatelka řady jeho děl Markéta Hejkalová, která ukázku z tohoto spisku připravila již pro „finské“ číslo časopisu Plav v roce 2006. Ta také stanula v čele týmu pěti studentů překladatelského semináře z Masarykovy univerzity (K. Běláková, T. Duroňová, J. Minaříková, M. Mokrý a A. Papugová), kteří vedle podílu na překladu sepsali medailony Waltarim zmiňovaných osob, lokací či organizací. Vedle toho M. Hejkalová knihu vybavila předmluvou osvětlující vznik textu. Lze doufat, že bychom se vbrzku mohli dočkat překladu s podobně fundovaným aparátem Waltariho další knihy Ve stínu sovětské špionáže (1942). Je to vzhledem k současné politické situaci vhodný vydavatelský tip – třeba zrovna znovu pro záslužnou edici Poprvé v češtině vydávanou Masarykovou univerzitou.

Napsat komentář