„Všechny práce v tomto cyklu jsou hmotné, tedy opak slov.“
Viktor Karlík
6. ledna v šest hodin večer jsem se zúčastnil závěrečného večera výstavy Viktora Karlíka Literatura v pražském DOXu (ke Karlíkovu cyklu zde promluvil Miroslav Petříček, J. H. Krchovský četl své básně z posledního roku). 12. ledna v šest hodin ráno jsem otevřel Rilkovy Elegie z Duina:
„Kdo, kdybych křičel, kdo by mě zaslechl / z andělských kůrů? A kdyby přece, kdyby mě / jeden a zprudka přitiskl k srdci: zašel bych / jeho silnějším bytím. Vždyť krása je pouhý / počátek hrůzy, který snad ještě snesem, / v obdivu nad tím, jak blahovolně nás / odmítá zničit. A každý anděl je hrozný. /Vzpouzím se tedy a přemáhám vábení / temného vzlyku. Ach, koho že umíme / užít? Žádného z andělů, žádného z lidí / a také zvídavá zvěř si už všimla, že nejsme / bezpečně doma v popsaném světě.“ [1]
Časová symetrie obou okamžiků je bezvýznamná, pouze jsem si ji uvědomil. Významová koincidence spočívá ve skutečnosti, že při četbě se mi výstava Literatura vybavila s mimořádnou silou, že jsem náhle viděl ve světle Rilkových veršů defilovat stínový průvod jakýchsi totemických substitucí osobností a výroků, které představují utkvělou zkušenost z literatury. Třebaže Rilke mezi nimi není, úvodní verše První elegie se zdály popisovat výzvu i záměr všech těch děl, které jsem na výstavě viděl.
Literatura je titul rozsáhlého souboru prací Viktora Karlíka z let 2012–2019 (s výjimkou sochy-konstrukce Básník započaté skicami v roce 2015 a dokončené v loňském roce), které představují dosavadní sumu autorovy formativní zkušenosti z četby. V DOXu byl soubor poprvé představen veřejnosti ve své hmotné podobě, v nahuštěné expozici postupně gradující ve třech podlažích (na koncepci výstavy se ve spolupráci s autorem podílely Magdalena Juříková, Josefina Karlíková a Natálie Najbrtová). K výstavě vyšly v česko-anglické mutaci RR noviny, sestávající z rozhovoru s autorem, výstižným textem kurátorky Magdaleny Juříkové a s Karlíkovými komentáři k jednotlivým dílům, které jsou jasnými, věcně formulovanými důvody, jež ho vedly k jednotlivým realizacím, a charakteristikou povahy a smyslu jejich řešení. Cyklus LITERATURA představila už na konci roku 2019 samostatná, vzorně vypravená knižní publikace [2] s interpretačními texty Marka Vajchra, Michaela Špirita a autora těchto řádků – vhled do jednotlivých Karlíkových realizací i do LITERATURY jako celku však jedinečně zprostředkovávají právě jeho komentáře, autorem označené jako „Popisy“ (noviny byly v expozici výstavy po celou dobu volně k dispozici).
V souvislostech současného výtvarného světa a především toho jeho segmentu, který je náruživě teoretizován a medializován, takže se mu dostalo privilegia reprezentovat „současné umění“ vůbec (obecně jej charakterizuje obor vizuálních médií, zaměření na aktuální společenskou, politickou a ideologickou agendu respektive různé typy její explikace mnohdy označované za zkoumání, které zahrnuje i zkoumání vlastních útrob a společensko-institucionálních rámců), se Karlíkův cyklus vyznačuje tím, že ignoruje požadavek „mluvit k současným problémům“, tedy k (pseudo)myšlenkové agendě, která je většinově považována za aktuální. Tento požadavek je, zdá se mi, dnes zdůrazňován jako nezbytný „mravní imperativ“ umění vůbec. Ovšem redukovat umělecké dílo na pouhý nosič (domněle) aktuálních témat znamená zavést je do pasti přítomnosti [3] a činit z něj její více či méně kreativní nástěnku. Zkušenost s uměním je však taková, že je schopno vidět, předjímat, formulovat určité problémy dříve, než jsou v dobovém diskursu vůbec nastoleny, respektive ukázat ty problémy, které v něm vůbec povšimnuty nejsou. Karlík ve svém cyklu LITERATURA tuto schopnost umění evokuje, invokuje, potvrzuje a ctí. Pomník-stéla Očitý svědek je poctou Jiřímu Kolářovi, jehož stejnojmenná sbírka Karlíkovi dle jeho vlastních slov „změnila pohled na umění“. Kolářův Očitý svědek, deník z roku 1949, zůstává palčivým tnutím do kůže každé přítomnosti bez ohledu na čas svého vzniku – neuniká mu nic, jako tisíciokému Argovi, k němuž Hegel přirovnal povrch těla sochy. [4] Očitý svědek s rozšířenou zornicí „O“ v hlavě bronzové stély – formy, která jako by přicházela z úsvitu kultur – je takovým tisíciokým Argem sledujícím každou chvíli přítomnosti, již svými životy tvoříme. [5]
Objekty, sochy a akce pod egidou literatura představují v rámci výtvarné tvorby zvláštní podobu jakýchsi „notabene“/pomni/pomníků, tedy jakéhosi „pomníkového žánru“, protože jejich úkolem je reprezentovat literární osobnosti, výroky, myšlenkové a umělecké fenomény (např. Dada). Sám je chápu jako pomníky-stély, přičemž pomník je připomíná, zatímco ve stéle vyniká jejich utkvělá přítomnost. Vyznačují se promyšleným, ve své věcnosti silně expresivním vztahem mezi vyjadřující formou a jí prezentovaným obsahem. Uvážíme-li, že v jediné formě jsou typicky komponovány litery a významové, někdy zobrazující odkazy materiálu a útvaru, pak se tu zvlášť bohatým a citlivým způsobem rozehrává klasická Peircova triadická soustava vztahů symbol-index-ikon. Formy Karlíkovy kreativní výtvarné transformace „Literatury“ stavějí před oči literární osobnosti a výroky jako pregnantní vizuální figury, které manifestují tu podobu jejich pravdy, která se zdá být například prostředky literární kritiky nedosažitelná.
Pomníky-stély jednotlivých autorů, jak minulých, tak současných, reprezentují jedinečný, konkrétní subjekt v jeho specifické, úzce charakterizované, bytostné vlastnosti a zároveň něco celkového – je to forma dobře připravená rozumovými důvody a šitá citem na míru, takže přesně charakterizuje poměr subjektu a osobnosti v lidském jedinci, jak jej jasně vymezil v Prvním sešitu o existencialismu Václav Černý: „[…] osobnost hranice subjektu donekonečna rozpíná, nikdy je nepřesahuje.“ [6] Srovnejme autorův komentář ke dvěma pomníkům-stélám věnovaným Franzi Kafkovi: „F a K. Dvě písmena. Pomník. Dalo by se mezi nimi chodit. Autora nedokážu vnímat jako horizontální, ale jen jako vertikální kompozici“ (Franz Kafka, 2016–17). „Příjmení Kafka […] Celkem pět znaků, ale jen tři litery. Jediná osamocená – cizorodá – ční uprostřed […] Cizorodý prvek je součástí celku. Jeho osou. Pověsit na ‚f‘. Dvě shodné dvojice zbývajících písmen se vzájemně zrcadlí. Sevřené f. Osamocenost ve vlastním jménu […]“ (Kafka, 2018).
Karlíkova výtvarná suma Literatura vyvěrá z četby, jejíž působící síla se pro autora zjevně stala výzvou ke kooperaci na uspořádání významové a etické struktury světa, rozkolísané, matené a falšované každou mělkou, konvenční, zájmovou, stranickou, módní a kteroukoli jinou efemérní současností. Není to „agenda současnosti“, je to agenda každé přítomné chvíle individuální a společenské existence.
[1] Rainer Maria Rilke: Elegie z Duina (přel. Jiří Gruša), Praha, Mladá fronta 1999, s. 7.
[2] Viktor Karlík: Literatura (red. Tamara Hořejší), Praha, Revolver Revue 2019.
[3] Paul Crowther: The Language of Twentieth-Century Art. A Conceptual History, New Haven–London, Yale University Press 1997, s. 182.
[4] G. W. F. Hegel: Estetika, sv. 1 (přel. Jan Patočka), Praha, Odeon 1966, s. 149–150.
[5] Petr Jindra: Literatura jako vizuální forma, in Viktor Karlík: Literatura, 2019, s. 239–240.
[6] Václav Černý: První sešit o existencialismu, in V. Č., První a druhý sešit o existencialismu (ed. Jarmila Víšková), Praha, Mladá fronta 1992, s. 68.