(dokončení)

Chválit editorčin neuvěřitelně pečlivý přístup a dokonalou obeznámenost s Klímovým dílem i jeho širším biografickým kontextem je povinnou součástí téměř každé recenze Spisů. Zakládající přínos Eriky Abrams ve vydávání Ladislava Klímy je snad dostatečně patrný i z tohoto textu. V následujících odstavcích se zaměříme na sporná místa vydavatelčina přístupu.

Editorka v „Úvodu“ k chronologicky prvnímu svazku Sebraných spisů deklarovala, že hodlá Klímovy rukopisy tisknout bez úprav, „jen s minimálním komentářem nezbytným k jejich pochopení“ (IV 7). Zatímco ediční poznámky k bezmála sedmisetstránkovému Velkému romanu čítají jen 42 stran, ve svazku Mea zabírají už 157 stran a v souboru korespondence Hominibus dokonce 193 stran. Objemné jsou přitom i ostatní paratexty. Editorka tak vystupuje do popředí nejen tónem svých komentářů, ale také jejich četností a rozsahem. Čtenář z toho jistě profituje. Vlastní autorův text může konfrontovat se zákulisím Klímova života a doby, které mnohdy nabízí nečekané interpretační klíče. Poznámky přitom neosvětlují jen dané místo originálního textu, ale odkazují také na jiné texty a jiné ediční poznámky, a to napříč všemi svazky. Čtenáři, jenž se nechá vést veškerými odbočkami, tak Sebrané spisy skýtají závratnou zkušenost labyrintického čtení, která připomíná např. Knihu ze Zlatého věku nebo Dílo-Síť z Cesty na Jih Michala Ajvaze.

Z pragmatického hlediska však s sebou mnohovrstevnatost edičního aparátu přináší řadu problémů spojených s čtenářovou orientací v textu. Ty vyvstávají zejména u souboru Klímových deníků, jež Abrams považuje za stěžejní součást jeho díla a jejichž fragmentární povahu se snaží přesně zachovat. Narozdíl od jiných žánrů a forem máme v denících co do činění s obrovským množstvím cizojazyčných slov a pasáží. Klíma prudce přechází mezi češtinou, němčinu, francouzštinu, latinou i starořečtinou, a to mnohdy v rámci jediné věty. Cizojazyčná místa jsou označena abecedním indexem a jejich překlad je umístěn až v závěru svazku. Řešení je to logické, avšak po čtenáři, který nevládne některým z cizích jazyků, to vyžaduje notnou dávku trpělivosti, musí totiž neustále listovat mezi Klímovým textem, překladem a edičními poznámkami. Pokud se čtenář rozhodne některé delší pasáže, které jsou celé psány cizojazyčně, číst rovnou v překladu, je nicméně ochuzen o ediční komentáře. Číselný index odkazující na ediční vysvětlivky je totiž uveden pouze u originálu a v překladu chybí. Rovněž němčinu ovládající čtenář, který by se rozhodl překlady německých pasáží ignorovat, není v snadné situaci. Erika Abrams totiž některé zkratky rozepisuje pouze v překladu, zatímco v originálním textu je nechává bez vysvětlení. Např. v německy psaném deníkovém zlomku z března 1918 si Klíma mj. poznamenal: „S. beeinfl.“ a „Klugh. mit P.“ (I 70) Editorčina interpretace je uvedena pouze v českém překladu: „S<rba?> ovlivnit“; „Chytrost s P<učalkou?>“ (I 653).

Zejména v souboru Klímových deníků tak postrádáme lepší komunikaci mezi jednotlivými složkami knihy, tedy mezi autorovým textem, překladem a edičními komentáři. Výše zmíněný nedostatek byl odstraněn ve svazku Hominibus, v němž je číselný index uveden jak u originálu, tak u překladu, který je v případě korespondence v němčině zařazen vždy hned za text. Zdá se, že vydavatelé si byli vědomi obtíží spojených s četbou Mea a pokusili se je napravit v druhém, chronologicky třetím díle Sebraných spisů. To se poněkud přehnaně projevilo i např. v záložkách-tkanicích, jež jsou v knize korespondence hned čtyři, kdežto v sebraných denících, kde by je čtenář upotřebil mnohem spíše, je pouze jedna.

V případě Velkého romanu není orientace ve svazku tak složitá. Z textu na ediční vysvětlivky je odkazováno pouze číselným indexem. Samotné vysvětlivky jsou však dvojího rázu: textologické a interpretačně-biografické, přičemž převažují ty první, které nejčastěji uvádějí v rukopise vyškrtnutá či později doplněná slova. Domníváme se, že by bylo na místě uvažovat o odlišení obou typů poznámek, ať už kurzívou, barvou nebo zavedením paralelního, např. abecedního indexu. Čtenář, jehož zrovna nezajímá textologické pozadí románu, by pak mohl jeden typ poznámek přeskakovat a listovat dopředu pouze v případech, kdy editorka říká něco podstatného k pochopení kontextu a smyslu textu. Podobná situace nastává i v souboru Klímových filosofických spisů, jehož ediční poznámky jsou z velké části tvořeny odkazem na deníkové zápisy, v nichž se daná myšlenka objevuje. V obou svazcích tak čtenář velmi často stojí před rozhodnutím, zda se mu vyplatí přerušit četbu a následovat odbočku signalizovanou číselným indexem, která ho sice někdy zavede k pozoruhodným výkladům a objevům editorky, většinou však jen k monotónnímu odkazu na předchozí svazky nebo k informaci o škrtu, z něhož lze jen výjimečně vydestilovat nějakou přidanou – např. psychologickou – hodnotu.

Pokud by mělo být jedním z cílů editora nějakým způsobem usnadnit čtenáři manipulaci s knihou, stálo by za to – zejména v případě svazku Mea – uvažovat také o tom, a) jakým způsobem pracovat s překladem opakujících se cizojazyčných slov a pasáží a b) jak nakládat s dešifrováním četných zkratek. Ad a): Cizojazyčné výrazy (nejsou-li součástí delší cizojazyčné pasáže) jsou překládány pouze při prvním výskytu. Čtenář, který nemá dokonalou paměť, nevede si svůj vlastní slovník nebo zkrátka nečte v chronologickém pořadí, tak bohužel nemá šanci dopídit se k překladu, narazí-li na daný výraz při jiném než prvním výskytu. Jeden příklad za všechny: v pasáží z „Vlastního životopisu“ „Bůh boha, scil<icet>^a Ego“ (I 13) se čtenář následující stopu abecedního indexu dozví, že latinská spojka „scilicet“ znamená „totiž“. V dalších deseti výskytech tohoto slova mu už však nic nepomůže. Cesta k překladu slovíčka uvnitř knihy již neexistuje, spojka je uváděna bez jakéhokoli odkazu (např.: „Víra v existenci, scilicet svou existenci, — je nejvlastnější bestialita“ [I 250]).

Ad b): Absence překladu opakujícího se výrazu může být většinou snadno suplována jiným, např. internetovým slovníkem. (To však neplatí pro starořecké výrazy v alfabetě.) Ošemetnější situace nastává u dešifrování Klímových zkratek. I jejich význam je většinou objasněn pouze u prvního výskytu, a tak čtenář, jenž na zkratku narazí jinde, mnohdy marně dumá, co by asi mohla znamenat. To platí např. pro frekventované S-o (sebevražda), S! (parole „Síla!“), En. (parole „Energie!“), X (většinou alkohol), An. val. (duševní zdraví) či pec. (peníze). Zkratka pro duchovní zdraví („Geistes-Gesundheit“) G-G je překládána pouze v rámci delších německých pasáží, vyskytne-li se ale osamoceně v sousedství českého textu, pak vysvětlena není. Ačkoli rozluštění zkratek jako B. pr. či V. Aet. jistě žádnému ostřílenému „klímofilovi“ potíže nečiní, přesto by se s ohledem na méně znalé čtenáře slušelo jejich význam někde uvést. Zatímco v prvním případě by uvádění překladu u každého výskytu (nebo vytvoření slovníku cizích pojmů) mělo za následek nežádoucí navýšení rozsahu svazku a snad také určité estetické újmy, v případě druhém by patrně vše řešil nějaký přehledný, na konci knihy uvedený seznam zkratek. Četbu kryptických pasáží jako „Pec. málo“ (I 412), „Začne S! En. se dosti neosvědčila“ (tamt.) či „Mit m. gr. En. über der G-G. wachen“ (I 585) by to velkou měrou usnadnilo. Problém proměnlivé grafické podoby a někdy i proměnlivého významu zkratek by se jistě dal na patřičném místě okomentovat.

Klímovské edice Eriky Abrams místy kolísají i v otázce toho, co překládat a co nikoli. Přeloženy jsou tak např. českému čtenáři dobře srozumitelná slova jako „aport“ („Z francouzského apport: přídavek, přínos“ [II 758]), „scandaleusní“ nebo „scripta“; naopak pojmy jako „Intangibilita“ (III 273), které by si překlad nebo vysvětlení zasloužily, zůstávají neobjasněny.

Úsilí Eriky Abrams očistit Klímu od mýtů a omylů obsažených v dosavadních výkladech jeho díla, číst je nově, od počátku, bez předsudků a jakýchkoli „předpřipravených“ návodů, je jistě nanejvýš záslužné a přináší celou řadu pozoruhodných objevů. Skeptický postoj vůči české klímovské tradici s sebou však nese i jistá úskalí. Např. ve svazku Hominibus jsou všechny dopisy označeny pouze číslem podle jejich chronologického pořadí a nikoli názvem, pod kterým jsou v čtenářské obci známy (např. „Cholupický den“, „Jsem Absolutní Vůle“). Jistě, tyto názvy nepatří k textu a nejsou Klímovým dílem, přesto mohly být např. v obsahu v hranaté závorce uvedeny. Nestávaly by se tak situace podobné té, jíž byl autor těchto řádků účasten jako knihovník v Knihovně Filosofického ústavu, kdy se ho přišel zeptat jeden čtenář, jenž předtím dlouze listoval svazkem Hominibus, jestli náhodou neví, kde najde „Cholupický den“.

Těžko vyžadovat po editorovi, aby byl jen skrytým prostředníkem mezi čtenářem a textem; temperamentní dikce komentářů Eriky Abrams je však minimálně v českém prostředí značně nezvyklá. To se kromě celkového tónu průvodních poznámek projevuje např. v hodnocení kvality Klímových děl (Lidská tragikomedie je podle editorky rozbředlým dramatem [IV 26], Traktáty a Diktáty „narychlo splácanou publikací“ [II 797], Světluška z Matěje Poctivého je „fádní“ postavou [II 793]) nebo i ve vtipech, jimiž někdy uvádí jinak seriózní textologickou informaci. Výrok z dopisu Marii Böhlerové z listopadu 1924 „zdravý jsem jako sto tisíc sviní“ (II 466) komentuje v poznámce: „koncept […] je zde poněkud realističtější […] jako 1000 sviní“ (II 821-2). Sporné je ironické glosování Klímových vztahů a jeho blízkých. Ve výčtu všech zásahů Kamily Lososové do Velkého romanu figuruje také cenzurování pasáží s tematikou sadomasochismu, na který, jak Abrams dodává, „se autor marně snaží svou vydavatelku obrátit, když jí mj. v dopise ze 7. července 1925 posílá místo polibků ‚100 šlehů metličkou na zadničku‘, o níž pak 11. srpna lituje, že ji stále ještě nespatřil“ (IV 22). Ironie se v edičních komentářích objevuje i v souvislosti se smrtí; Antonína Kössla představuje Abrams slovy: „‚Miláček Páně‘ (dixit Zlámal) a Mariin bratr, bankovní úředník Antonín Kössl, kterého roku 1929 přejede tramvaj […].“ (I 799) Ediční aparát by se obešel i bez prostředků, jako je dehonestující deminutivum, jež používá v souvislosti s manželstvím Miloše Srba. Pozadí pozvánky, za kterou Klíma Srbovi v dopise ze srpna 1917 děkuje, objasňuje editorka: „Pozvání k návštěvě novomanželského párku na letním bytě v Plané nad Lužnicí.“ [zvýrazněno MK] (II 752)

Erika Abrams je kritická nejen ke Klímovým vydavatelům, ale i k jeho přátelům a blízkým. Nejmarkantněji se to projevuje v případě Kamily Lososové, kterou kárá nejen za ediční „popravu“ (IV 21) Klímových románů, ale implicitně také za její roli v autorově životě. To je patrné např. z marginalizujícího představení („řádn[á] měštk[a] […], opuštěn[á] manželk[a] jakéhosi ‚vrchního technického rady‘“ [IV 20]), irelevantní zmínky o ceně šatů, které si koupila na Klímův pohřeb (IV 21), a z řady jiných ironizujících glos. Kamilu Lososovou chápe Abrams jako Klímovu „polidšťující přítelkyni“ (IV 26), která egodeistu „láká příslibem oddechu“ a svádí jej z výšin jeho praktické filosofie. Zatímco doma v hotelu Krása se koná „psaní ‚hygienické‘, ‚animi gratia‘“, v pokojíku na Letné u Kamily Lososové „jde o produkci ‚řemeslnou‘, ‚akceptabilní‘, ‚nezávadnou‘, která chce sloužit obživě“ (IV 26). Přechod ze solipsistického univerza do světa lidskosti a konvenčnosti je dokonán začátkem roku 1926, kdy si „vytrvalá milka svého vyvoleného (se zlomenou nohou) […] definitivně osedlá“ (IV 24).

Editorka interpretuje jak Klímovo dílo, tak jeho osobnost, hodnotí nejen kvalitu jeho textů, nýbrž i roli, jakou v autorově životě sehráli jeho blízcí. Dle slov Lucie Malé často přechází z role „editora-průvodce, jenž čtenáři zprostředkovává ve služebné roli co nejzodpovědněji Klímův text,“ do pozice „výhradní znalkyn[ě] Klímova myšlenkového světa – a vede s autorem důvěrný dialog, jemuž čtenář musí pouze nezúčastněně přihlížet“. Hluboká znalost Klímova psaní pak ústí v hypotetické soudy o tom, co je a co není „klímovské“. Na jejich základě pak některé texty, u nichž se nedochovaly rukopisy (např. Svět jako vědomí a nic), nepodává tak, jak byly otištěny, ale „přibližuje [je] předpokládané autorské podobě“ (Michal Kosák).

Navzdory rozpakům a určitým pochybnostem, které některé ediční postupy mohou vzbuzovat, je nesporné, že výsledky více než čtyřicetiletého badatelského úsilí Eriky Abrams, které popsala klímovsky jako „hru s nemožnem“, poskytují možnost číst autorovo dílo tak, jak to dříve nebylo možné. „Je to mým údělem už od mého prvního roku,“ napsal Ladislav Klíma v dopise Kamile Lososové, „že mi nikdo nerozumí.. Ale zaslouženo: já také nikomu nerozumím; a nechci!“ (II 507–508). Díky Sebraným spisům se však k porozumění Klímovým textům a jeho složité osobnosti můžeme alespoň přiblížit.