25 let uplynulo od vydání chronologicky prvního dílu Sebraných spisů Ladislava Klímy. Původním záměrem nakladatelství Torst bylo vydat každý rok jeden svazek. Začátkem milénia tedy měl být celý projekt (rozvržený v šest dílů) hotový. Kvůli nedostatku financí však chronologicky druhý a třetí svazek vyšly teprve v letech 2005 a 2006 (díky podpoře České spořitelny), čtvrtý – dosud poslední vydaný – díl pak vyšel až v roce 2017. Na poslední dva svazky Spisů, které by měly obsahovat Klímovu beletrii, se zatím s napětím čeká.
Francouzská editorka Erika Abrams, která se tohoto nelehkého úkolu zhostila, vstupovala do situace s bohatou tradicí a s poněkud toxickým ovzduším. Otázky, co z Klímova odkazu vydávat a jakým způsobem k tomu přistupovat, si kladli autorovi přátelé krátce po jeho smrti a zaměstnávaly editory a znalce jeho díla už od třicátých let. Polemika Jaroslava Kabeše s Rudolfem Vápeníkem na stránkách Lidových novin z roku 1940 položila základy všem pozdějším „klímologickým“ sporům a diskusím na toto téma. Na zdánlivě jednoduchou otázku, zda by se měly Klímovy texty upravovat či nikoli, odpovídali různí editoři rozmanitým způsobem. Situaci navíc značně komplikoval fragmentární charakter Klímovy pozůstalosti a roztroušenost rukopisů, jejichž nemalou část autor zničil během příprav na sebevraždu.
Nejednotný přístup k vydávání a kolísající kvalita klímovských edic záhy vyvolaly potřebu souborného vydání filosofova díla. V druhé polovině čtyřicátých let dokonce začalo u Jana Pohořelého vycházet Dílo Ladislava Klímy, jež zpočátku řídil Jaroslav Kabeš a jednotlivé svazky měl redigovat Karel Bodlák. Kvůli událostem roku 1948 však vyšlo jen druhé vydání Vteřiny a Věčnosti (1946) a Traktátů a Diktátů (1948). Sazba třetího svazku (Svět jako vědomí a nic) už však musela být rozmetána. Hrubý obrys celkového plánu Díla načrtl Kabeš v dopise Kamile Lososové z dubna 1947: „Nejdříve tři knihy, které vydal sám, potom práce nevydané, v první řadě beletrie, v druhé řadě divadla s Matějem Poctivým, poté deníky a zápisky, dále vlastní životopis Klímův a juvenilie a nakonec souborný registr k celému dílu Klímovu s knihou o jeho životě i dílu.“
Naděje na vydání sebraných spisů znovu ožily na konci šedesátých let, kdy se Klímou důkladně zabýval především Josef Zumr, z politických důvodů však zůstalo jen u dobrých úmyslů. Další pokus o souborné dílo vzešel z divokého samizdatu osmdesátých let, z prostředí českého undergroundu, které se odkazovalo na Klímu jako na svého „duchovního guru“. Šlo však pouze o opisy opisů, které měly k autentickému znění Klímových textů velmi daleko.
Stejně jako v případě jiných režimem zakazovaných autorů se po roce 1989 dočkalo velkého vydavatelského zájmu i dílo Ladislava Klímy. Svědčí o tom mj. dvojí vydání Zumrova výboru Vteřiny věčnosti (2. vyd., 1989, 12 000 výtisků; 3. vyd., 1990, 10 000 výtisků), „pirátský“ výbor z tohoto výboru Podivné příběhy (1991, 30 000 výtisků) či Utrpení knížete Sternenhocha, přetisk původního Škeříkova vydání z roku 1928, který vyšel v jednom roce hned dvakrát (Res Publica, 1990, 10 000 výtisků; Paseka, 1990, 45 000 výtisků).
Největší pozornost vzbudily knižně do té doby netištěné texty, které vydával Miroslav Kromiš v Pražské imaginaci a Lege Artis. Jejich textologicky nekvalitní příprava, punkový styl, jakým je editor prezentoval, a především fakt, že ačkoli již byly rukopisy přístupné v Památníku národního písemnictví, vycházel Kromiš z cenzurovaných verzí textu, které po Klímově smrti pořídila jeho přítelkyně Kamila Lososová, vyvolaly několik polemických reakcí. Proti Kromišovým edicím ostře vystoupil Josef Zumr v článku „Klíma v zajetí pirátů“ či Martin Machovec. Ostře se pak (mj. v edičních poznámkách k dalším klímovským publikacím) bránil i Kromiš. V situaci, kdy byly Klímovy texty těžko dostupné, bylo dle Kromiše logické „ukojit akutní hlad čtenářů alespoň na rychlo snědeným hamburgerem. Přijde mi přinejmenším pitomé rozhořčovat se, že nechutnal jako svíčková Stroganoff.“
Josef Zumr už v roce 1990 připravil ediční plán souborného díla pro nakladatelství Odeon. Jeho návrh (dostupný v PNP) počítal s rozčleněním Spisů do deseti svazků. (I. tři za života vydané filosofické knihy. II. O Solovjevově etice, časopisecké stati, rukopisné náčrtky. III. cogitata, sentence, aforismy. IV. filosofické listy a soubory korespondence. V.–VI. beletristické práce a románové fragmenty. VII.–VIII. Velký román. IX. dramata. X. deníky a část korespondence, varia, obrazové přílohy, dokumenty.) Nakonec však všechno dopadlo jinak.
Vydavatelského „boomu“ ani hádek českých „klímologů“ se neúčastnila Erika Abrams, která se Klímou zabývala už od poloviny sedmdesátých let a z rukopisů přeložila řadu textů do francouzštiny. V roce 1984, kdy na knižně tištěné vydávání Klímy nemohlo být v Čechách ani pomyšlení, vyšel ve Francii výbor Je suis la Volonté Absolue (obsahující mj. Vlastní životopis, Cholupický den, Dopis o iluzionismu a Ivanu Karamazovi, Jsem absolutní vůle), následoval překlad Utrpení knížete Sternenhocha (1987), Slavná Nemesis (1988), Putování slepého hada za pravdou (1990), soubor kratších prozaických textů (Ce qu’il y aura après la Mort et autres textes, 1988), Cogitata (1989), Traktáty a Diktáty (1990), Vteřina a Věčnost (1990) a Velký roman (1991).
Český čtenář se k autentické podobě Klímova monumentálního románu mohl dostat až o pět let později než čtenář francouzský. V roce 1996 vyšel v nakladatelství Torst Velký roman i česky jakožto chronologicky první (dle plánu čtvrtý) svazek Sebraných spisů. Editorka vycházela striktně z dochovaných rukopisů, „očistila“ Klímův text od veškerých zásahů a doplňkových pasáží Kamily Lososové, a to i za cenu toho, že některé kapitoly končí i začínají uprostřed věty.
O preciznosti francouzské editorky svědčí vzpomínky nakladatelů Viktora Stoilova a Jana Šulce na první vzájemná setkání: „Zcela mne přesvědčila svým výkladem Klímova díla a informacemi o Klímových rukopisech. Naprosto si mne získala celkovým étosem své osobnosti a mimořádně poctivým a profesionálním přístupem k ediční práci. Podstata jejího přístupu tkví v tom, že vždy vychází z rukopisů, vždy míří k nejstarším pramenům. Snaží se u každého Klímova textového zlomku jít, kam nejdále to jde, k co nejautentičtějšímu znění – a to pak věrně otisknout. […] Za vkladem Eriky Abrams do vydání Klímova díla jsou desítky tisíc hodin luštění písmenek na papírech a papírcích, které tvoří Klímovu pozůstalost […] Přínos Eriky Abrams je tedy textologický, ediční i odborně-autorský.“ (Šulc) „Už tehdy jsem věděl, jaký je rozdíl mezi pomlčkou a divizem. Erika přišla s tím, že pomlček existuje několik, že jsou pomlčky krátké a pomlčky dlouhé, že existuje běžná mezera, půlmezera, a dokonce i čtvrtmezera, která se dává třeba před středník. Vycházela z jemných nuancí prvorepublikových sazeb.“ (Stoilov)
Vydání Velkého romanu předčilo veškeré představy, jaké o tolik probírané kritické edici čeští „klímologové“ měli (Machovec je označil za „Splněný sen“), a přineslo tak nečekané rozuzlení jejich sporů. Než se budeme věnovat tomu, jak jsou Sebrané spisy „udělány“, zaměřme se na způsob, jakým Abrams k dosavadní tradici vydávání Klímových děl v Čechách přistupuje.
V předmluvách, edičních poznámkách a komentářích podrobuje kritice téměř veškerá posmrtná vydání Klímových textů. V souvislosti se Škeříkovou edicí Utrpení knížete Sternenhocha (1928) píše o „zradě“, která se zabydlela v tradici vydávání autorova díla hned po jeho smrti (IV 9), o „nemilosrdné normalizaci“ (IV 619) a „zčapkovštění Klímova slohu“ (II 862). Vojtěcha Zelinku, editora Slavné Nemesis (1932), kritizuje za „krajně nesvědomité zacházení s texty“ (IV 32) i za to, že „jako vydavatel nechtěl rukopisy ani vidět“ (I 743). „Chybná data, přečetné překlepy, zkomoleniny a chyby z neznalosti“ vyčítá Heleně Spilkové, resp. Kamile Lososové, na základě jejíhož opisu vydala Spilková výbor z „cogitat“ Arkanum (1933). Víceméně odmítavý postoj zaujímá i ke všem nekabešovským bibliofiliím Jaroslava Picky, na nichž kritizuje např. i „nešťastně symbolistní ilustrace“ (IV 31) či „přestylisovaný“ (II 664) název publikace Čtyři listy filosofa Ladislava Klímy psané Ing Dr A. Křížovi (1948). „Nemenší ztráty na stylistické identitě“ utrpěl Klíma podle Abrams i v čítance Vteřiny věčnosti (1967), připravené Josefem Zumrem a Olgou Svejkovskou, kteří „přihlížejí k rukopisům jen namátkou a výjimečně a věrni toliko kompromisnímu duchu doby, aby koza k něčemu vypadala a vlk přitom nepřekážel, respektují pravopisné nezvyklosti pouze tam, ‚kde [je] Pravidla povolují‘“ (IV 620). Jízlivou poznámku si mohl Zumr přečíst i o své interpretaci Klímy jakožto „filosofa hrdé lidskosti“ (srov. IV 25). Abrams neakceptuje téměř žádnou z polistopadových edic. Kritikou Kamily Lososové, „jejíž nesporně dobré úmysly vydláždily už dost pekelných cest“ (IV 619), postihuje zároveň veškerá vydání, která z jejího opisu vycházejí, zejména pak Velký román („jehož četbu důrazně nedoporučujeme“ [IV 32]) v „redakci“ Miroslava Kromiše, „jenž z jakési zvrácené ‚piety‘ existenci rukopisů přímo ignoruje a chce ‚intuitivně‘ rozhodovat, které z jazykových přestupků přehlédnutých, nebo i přidaných opisovatelkou […] jsou ‚jen trochu únosné‘“ (IV 620). Kromiš nejenže převzal spojovací texty Kamily Lososové, jež Abrams označuje za „bezděčný kýč“ (IV 24), ale přidal k nim ještě několik vlastních vsuvek, které „původní ‚dodatky‘ ještě překýčovávají“ (IV 32). Jediným editorem, jehož práci Abrams oceňuje, byl „[n]ejserióznější, ba jediný seriózní vydavatel“ Jaroslav Kabeš, s nímž sdílí nárok absolutní věrnosti rukopisnému originálu.
Abrams tak vyslovuje nesouhlas s téměř všemi, kdo měli s Klímovým dílem co do činění, nejen kvůli chybám v ediční přípravě, nešťastným ilustracím, nevhodným názvům či interpretačním výkonům, ale také kvůli tomu, že se více nepídili po dnes nezvěstných rukopisech. Řada z nich mohla být zachráněna, kdyby ovšem „čeští ‚klímologové‘ šedesátých let nebyli bývali stejně povrchní a pohodlní jako jejich dnešní kolegové“ (IV 31).
Editorka vstoupila do kontextu českého klímovského bádání naprosto suverénním způsobem. Její edice Velkého romanu i dalších svazků Sebraných spisů po textologické stránce vysoce přesahuje veškeré dosavadní publikace Klímova díla. Jaromír Typlt dokonce označil první díl Spisů za „jeden z nejpozoruhodnějších kulturních počinů 90. let“. Ačkoli se přístup Eriky Abrams k vydávání Klímových textů od standardu česky tištěných edic značně odlišuje, tón jejích komentářů však do „klímologického“ diskursu zapadá. Už Miroslav Kromiš hovořil o „žárlivosti vlastní všem klímofilům, z nichž do jednoho každý se domnívá, že pouze on Klímu správně pochopil a má na něj ‚právo‘, zatímco ostatní jen parazitují na Mistrově odkazu“. Podobně se vyjádřil i Martin Machovec, podle něhož je u „klímologů […] kuriozní, že se mezi sebou nesnášejí a každý z nich si myslí, že jen on sám tomu rozumí a ostatní jsou blbí“. Dodejme jen, že tyto vlastnosti bychom mohli najít i po Klímově smrti mezi jeho přáteli a obdivovateli, např. u Josefa Zlámala, na něhož chtěl Jaroslav Kabeš v třicátých letech dokonce podat žalobu pro usurpaci Klímových rukopisů. Polemický tón, s nímž se Abrams vyrovnává s dosavadními Klímovými vydavateli, doplňuje analytickou složku komentářů a zaznívá v různé míře v edičních aparátech dosud všech vydaných svazků.
Rok po vydání kritické edice Velkého romanu udělal tečku za svými klímovskými publikacemi v Pražské imaginaci a Lege Artis Miroslav Kromiš výborem s názvem Zet (1997). V ediční poznámce práci Eriky Abrams ocenil, měl k ní ovšem také řadu výhrad. Českým vydavatelům Klímova díla lze „snad někdy vytýkat naivitu, zpočátku i nedostatek zkušeností, a prakticky vždy notnou dávku netrpělivosti, nikdy však komerční, konjunkturální či dokonce destruktivní úmysly“. „Paranoidní nazírání“ Eriky Abrams na osudy Klímovy pozůstalosti je vůči nim nespravedlivé a je z něj patrná „neznalost totalitních reálií“. Výtky editorům, že Klímu upravovali podle pravopisných pravidel nebo že více nepátrali po rukopisech, neberou dle Kromiše v potaz situaci v socialistickém Československu, kdy zájem o cokoli neobvyklého přitahoval pozornost Státní bezpečnosti. „Nejdůležitější však je, že Abramsová ve svém svatém, či spíše jezuitském zanícení jaksi zapomíná, že nebýt všech těchto editorů, nejspíš by se s Klímovým dílem nikdy neseznámila, protože by se o něm prostě nedozvěděla. Jak vidno, stačily ji i ty dostupné ‚padělky‘ natolik zaujmout, aby k autorovi zahořela pravou galskou vášní.“ Obdivuhodná práce editorky je podle Kromiše poněkud znehodnocena průvodními poznámkami, „jejichž erotizující obsedantnost se odráží především v absolutním mileneckém zbožštění každičkého Klímova Slova a v žárlivecky sveřepé nenávisti vůči Lososové“.
V souvislosti s Velkým romanem nemůžeme opomenout jeho otištění nakladatelstvím Levné knihy v roce 2007. Erikou Abrams vyslovené přání, že vydáním prvního svazku Sebraných spisů se snad konečně podaří vymanit Klímovo dílo z „příšeří padělků a mýtů“ (IV 28), se bohužel nenaplnilo. V Levných knihách totiž znovu vyšla neúplná a Kromišem a Lososovou upravená próza. Kniha nejenže neuvádí zdroj textu, ale hlavně zcela ignoruje existenci kritického vydání. Ačkoli Kromišova edice byla sice nedokonalá a nanejvýš sporná, sehrála svoji roli v dočasném zaplnění mezer v dostupnosti Klímova díla. O vydání z roku 2007 však nelze hovořit jinak, než jak je popsal Jaromír Typlt v článku „Kšeft s Klímou“, totiž jako „ediční nehoráznost“ a „paskvil, který by v žádném případě neměl být podepsán jeho jménem“. Doplňme, že o ignoraci pokročilého stavu klímovského bádání českými nakladateli svědčí např. v roce 2014 vydaná knížka Filosof z předměstí (Pulchra), jež jako autora uvádí Ladislava Klímu, ačkoli jde o text, který, „přes četné omyly bibliografů i čtenářů, není Klímovým dílem“ (I 761).
(Dokončení příště)